V dubnu roku 1972 podepsal někdejší Sovětský svaz spolu s 22 dalšími zeměmi včetně Británie a Spojených států amerických v Ženevě mezinárodní smlouvu o zákazu biologických zbraní. V té době ale nikdo netušil, že největší komunistická říše při podpisu dohody blafuje. V tajných laboratořích ve Sverdlovsku (dnešním Jekatěrinburgu) totiž už téměř 20 let vyvíjela spory bakterie, vyvolávající smrtelnou nemoc, známou jako sněť slezinná neboli antrax.

Biologicko-chemický závod, věnující se vývoji a výrobě biologických zbraní, vznikl v Sovětském svazu už krátce po druhé světové válce podle návodu zajatých japonských vědců z takzvané jednotky 731, bestiálního výzkumného týmu, který se za války věnoval pokusům na lidech (dlužno dodat, že za stejným účelem "vytěžily" své zajatce z této jednotky i Spojené státy). Závod byl původně postaven ve městě Kirov na severovýchodě Ruska (zhruba 950 kilometrů od Moskvy), později ho ale Rusové přemístili do ještě vzdálenějšího Sverdlovsku. Důvodem byl mimo jiné právě vývoj a výroba sněti slezinné, která by při případném úniku mohla ohrozit zbrojní výrobu v průmyslovém Kirovu.

Celá výroba probíhala ve Sverdlovsku pod krytím státního podniku Biopreparat, který se navenek prezentoval jako běžná farmaceutická továrna. Ve skutečnosti se tu však v tajném vojenském komplexu 19a množily v živném roztoku bakterie antraxu, aby vytvořily spory, tedy bakteriální struktury adaptované k rozšiřování. Ty se pak sušily a vzniklý prášek měl sloužit jako náplň bojových hlavic, které v místě dopadu zahubí vše živé, ale přitom nezničí budovy ani infrastrukturu.

Psal se pátek 2. dubna 1979, když utajovaný projekt, řízený 15. správou KGB, vyústil v katastrofu.

Osudné opominutí

Onen tragický pátek odpoledne odmontoval jeden z techniků údržby HEPA filtr (speciální ultrafiltr propouštějící pouze molekuly vzduchu) ve ventilačním zařízení sušárny, protože ten byl už zanesený a měl být vyčištěn. Ve velínu o tom údržbář sice informoval vedoucího odpolední směny Nikolaje Černyšova, ten však zapomněl zaznamenat tuto životně důležitou informaci do provozního deníku a po konci směny odešel domů.

Velitel noční směny, který ho vystřídal, proto zahájil provoz sušárny bez filtru. Než se na chybu přišlo, uběhlo několik hodin. Za tu dobu uniklo do vzduchu v okolí několik kilogramů prachu s antraxovými sporami. Zbytek neštěstí dokonal vítr, který zanesl smrtelně nebezpečné bakterie k průmyslové zóně, kde jako první infikovaly pracovníky noční směny keramického závodu a dělníky, co oslavovali v nedalekém baru. Počet nakažených dosáhl 96, z nichž podle různých zdrojů zemřelo 64 až 66 lidí.

Při vší hrůze šlo ještě o štěstí, že vítr nefoukal na druhou stranu, tedy k milionové aglomeraci žijící na předměstí Sverdlovsku (právě tato spekulace ale mohla později stát za prvními zprávami o neštěstí v západoněmeckém časopise ruských emigrantů, když začal na podzim 1979 psát o katastrofě s únikem biologické zbraně mající za následky tisíce mrtvých).

Zasaženou oblast ve Sverdlovsku okamžitě převzala ve spolupráci s armádou KGB, zlikvidovala lékařské záznamy v nemocnicích i těla zemřelých a k pozdějším prvním průsakům informací ven sdělovala, že šlo o jednotlivé případy v důsledku konzumace zkažených potravin. Málokdo tomu však věřil, protože ve městě samotném se samozřejmě katastrofa neutajila a lidé o ní začali mluvit.

"Zavolali mě tehdy k jednomu z těch pacientů. Dodnes ho mám před očima, ještě pořád žil," popsala v roce 2017 tehdejší události kanadské CBC lékařka Margerita Ilyjenková, která v dubnu 1979 pracovala v místní nemocnici. "Přímo před sebou jsem ale viděla, jak se mu po celém těle formují mrtvolné skvrny. Na krku, na zádech, lékaři vědí, co to znamená. Pak začal zvracet a zemřel. Byla to velmi rychlá smrt."

Nešlo o jedinou nehodu, k níž po válce v souvislosti s vývojem biologických zbraní došlo, a to na obou stranách železné opony (podle serveru News.com umírali kvůli různým pochybením i lidé v podobných zařízeních na západě), ale rozsah toho, co se ve Sverdlovsku stalo, neměl v té době absolutně obdobu.

"Všichni, kdo onemocněli, byli z nějakého důvodu v noci nebo brzy po ránu mimo domov," řekl v roce 2001 Viktor Romanenko, tehdejší zástupce náčelníka epidemiologické služby v regionu.

"Hlavním důvodem, proč je bakterie antraxu tak nebezpečná, je to, že vytváří silný toxin a současně spory, což jsou velmi odolné bakteriální struktury," uvedl pro News.com Julian Rood, profesor mikrobiologie na katedře mikrobiologie na Monash University. "Forma spor dokáže přežít po celá desetiletí i v nepříznivých podmínkách. Mohou se dostat také do půdy a i po mnoha letech infikovat zemědělská zvířata, která onemocní antraxem."

Informace jdou na světlo

Sovětský svaz se snažil katastrofu nejdřív jak doma, tak na mezinárodním poli utajit, a do určité míry se mu to také dařilo. První informace tak o ní přinesl až na podzim 1979 už zmíněný západoněmecký list ruské emigrace. Ty sice nebyly nijak přesné, ale upoutaly pozornost a od začátku roku 1980 se už zprávy o epidemii antraxu začaly objevovat i v dalším západním tisku (a také se o ně začaly zajímat západní tajné služby).

Koncem roku 1980 připustily sovětské odborné medicínské časopisy, že se antrax na jaře roku 1979 ve Sverdlovsku skutečně vyskytl - podle nich šlo ale jen o nákazu domácího dobytka, a lidé se nakazili sekundárně po požití kontaminovaného masa a kontaktem s infikovanými zvířaty.

Západní vědci zažádali o možnost navštívit Sverdlovsk, jež jim byla ale samozřejmě promtně zamítnuta. Až v roce 1986 se podařilo uskutečnit v Moskvě schůzku se čtyřmi lékaři, kteří u katastrofy zasahovali. Dva z nich pak v roce 1988 navštívili Spojené státy americké a předložili zde světové veřejnosti opět verzi, podle níž nákazu 96 osob mezi 4. dubnem a 18. květnem 1979 způsobila kontaminovaná zvířata. Z těchto případů mělo 79 lidí onemocnět po požití kontaminovaného masa a 17 přenosem nákazy prostřednictvím kůže. Čtyřiašedesát lidí po infikování zemřelo.

Šlo o možné a docela věrohodné vysvětlení, ale pochybnosti přetrvávaly. Po rozpadu komunistického bloku tak znovu vznikl tlak na hroutící se sovětskou říši, aby katastrofu plně objasnila. Po roce 1990 se navíc dokonce i v sovětském tisku objevilo několik prvních článků, v nichž sverdlovští lékaři verzi s nakaženými potravinami zpochybňovali.

Koncem roku 1991 pověřil budoucí ruský prezident Boris Jelcin, který byl v té době šéfem komunistické strany Sverdlovské oblasti, svého poradce pro zdravotnictví a ekologické záležitosti vyšetřením příčin epidemie, a na základě tohoto šetření pak v roce 1992 veřejně prohlásil, že KGB připouští, že příčina mohla být ve vojenském výzkumu. Pokusil se také ukončit údajně stále pokračující program vývoje antraxu - sovětská vláda ho totiž navzdory desítkám mrtvých nezstavila, ale jen přesunula do ještě izolovanějšího Stepnogorsku, kam poslala i většinu personálu inkriminovaného závodu 19a. Včetně Nikolaje Černyševa, který nehodu vlastně způsobil. Za své opominutí nebyl nikdy potrestán, protože oficiálně k žádnému úniku antraxu ze závodu nikdy nedošlo.

Jelcin také přiřkl zvláštní důchody rodinám obětí, ty se k nim však podle ruského tisku nikdy nedostaly. Navíc ho jen málokdo v jeho úsilí o objasnění příčin tragédie podporoval. Tehdejší předseda sovětského výboru pro dohled nad likvidací biologických a chemických zbraní naopak veřejně zapochyboval, že by infekce mohla mít původ ve vojenských zařízeních. Stále tedy nebylo jasno.

V letech 1992 a 1993 se na místo tragédie dostal tým amerického genetika a molekulárního biologa Matthewa Meselsona, který se původně přikláněl k oficiálnímu sovětskému stanovisku - nyní však změnil názor, hlavně proto, nakažení lidé žili či se pohybovali výhradně v oblasti, která 2. dubna 1979 ležela po větru od vojenské laboratoře.

Definitivní odhalení se už ale blížilo. Ještě v roce 1992 totiž do USA emigroval kazašský mikrobiolog Kanatžan Alibekov, který patřil ve věci sverdlovského incidentu mezi osoby nejpovolanější - byl to totiž bývalý zástupce ředitele Biopreparatu. A právě ten konečně detailně rozkryl celé pozadí tragédie, na jejímž konci stálo přes šest desítek zmařených životů.

Závěr příběhu pak dopsali v roce 2017 američtí vědci pod vedením Paula Keima z Northern Arizona University. Podařilo se jim totiž identifikovat DNA bakterie, která se tehdy dostala ve Sverdlovsku do vzduchu. Podle nich šlo o genom, který byl velmi úzce spjat s jinými "domestikovanými" genomy, které Sověti a Číňané používali jako očkovací. Vědci nenašli žádné důkazy, že by se sovětští inženýři pokoušeli vypěstovat genom, který by byl zvlášť odolný vůči lékům nebo vakcínám, ani že by bakterie nějakým způsobem upravovali. Což ale na druhé straně neznamenalo, že by tato bakterie nebyla nebezpečná.

"Byl to naprosto obyčejný genom, který Rusové vzali z jeho prostředí a použili pro své účely," souhlasil s těmito závěry Meselson. "To ale neznamená, že to nebylo odporné. Protože šlo o bakterii, která zabíjela lidi."