četba na 14 minut
FOTOGALERIE
Nedávno se mi dostala do ruky kniha Josefa Fučíka Piava 1918. Zaujala mě především ofenzíva rakousko-uherské armády, která započala 15. června 1918 ve snaze překročit řeku Piavu na jejím středním a dolním toku. Bitvy se totiž jako řadový pěšák zúčastnil můj pradědeček Tomáš.
Tomáš se narodil roku 1878, vyučil se krejčím a před válkou žil poklidně s rodinou v malé hanácké vesnici nedaleko Vyškova. Na podzim 1915 však musel narukovat do rakousko-uherské armády a jeho žena se dvěma malými dětmi zůstala na malém hospodářství příští tři roky na všechno sama.
Generála Josefa Bílého brutálně mučili. Stařec však nepromluvil a zemřel hrdě
četba na 6 minut
Díky ní máme v rodinném archivu uloženu řadu dopisů a dopisnic z frontových zákopů, které pečlivě uchovávala. Jako nedocenitelný zdroj posloužily také magnetofonové nahrávky, které s tehdy již téměř devadesátiletým veteránem v 60. letech minulého století pořídil můj otec.
Útok na Montello
Když Fučík ve své knize popisuje časný ranní nástup jednotek v klíčovém prostoru ofenzivy ze dne 15. června, zpozorněl jsem. Autor s respektem vyzdvihuje odvahu a vytrvalost dvou moravských pluků 13. střelecké divize.
„U této divize nesly od počátku hlavní tíhu boje tři střelecké pluky, z nichž dva byly moravské – brněnský 14. a kroměřížský 25. Jejich boj si zaslouží zvláštní pozornost, neboť se staly spolu s vídeňským 24. plukem úderným klínem, kterému se během útoku podařilo proniknout téměř do poloviny Montella a pravděpodobně nejdále za řeku vůbec,“ píše Fučík.
Na všech pradědečkových válečných dopisech je razítko K. K. Schützenregiment Nr. 25, Kremsier neboli CK střelecký pluk č. 25, Kroměříž! V jeho dopisech i v magnetofonových nahrávkách z šedesátých let minulého století se přitom opakovaně píše a mluví o kopci Montello.
Alice Perrers:Patnáctiletá dívka pobláznila stárnoucího krále a zničila mu život
četba na 4 minuty
Tomáš tedy nebojoval jen kdesi na Piavě, ale dokonce překročil řeku na nejobtížnějším úseku fronty a bojoval v první útočné vlně!
V tu chvíli pro mne dostala bitva na Piavě zcela novou, takřka osobní dimenzi. Rozhodl jsem se tedy porovnat pohled dnešních historiků a oficiální zprávy tehdejších rakouských vojenských úřadů s osobními zážitky přímého účastníka bitvy, který na vlastní kůži prožil její hrůzy. Bylo to velice zajímavé, takřka detektivní pátrání.
Rozhodl jsem se porovnat pohled dnešních historiků a oficiální zprávy tehdejších rakouských vojenských úřadů s osobními zážitky přímého účastníka bitvy, který její hrůzy zažil „na vlastní kůži“. Bylo to pátrání velmi zajímavé a místy i docela detektivní.
Deset měsíců před koncem války
Na začátku roku 1918 nebylo o výsledku tzv. Velké války ani zdaleka rozhodnuto. Pro Centrální mocnosti (Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko a Bulharsko) nevypadala vojenská situace vůbec beznadějně.
Na východní frontě během roku 1917 německá armáda ráznou ofenzívou obsadila Pobaltí, Bělorusko i Ukrajinu. Když 3. března 1918 podepsalo sovětské Rusko Brestlitevský mír, boje na východní frontě zcela utichly. Klid zbraní umožnil Němcům přesunout z východní fronty na západ milión vojáků a posílit tamní jednotky.
Na jaře 2018 tak Němci na západní frontě získali početní převahu a po letech vleklé zákopové války zahájili 21. března pod velením Ericha Ludendorffa mohutnou ofenzívu. Překročili řeky Aisna a Somma a přiblížili se až na vzdálenost 90 km od Paříže, kde teprve v červnu spojenecká vojska ofenzivu zastavila.
Krásná Antoin de Maignelais: službu vlasti si odpracovala v urozených postelích
četba na 4 minuty
Na italské frontě probíhaly po celou dobu války nejtvrdší boje ve dvou oblastech. Ve velehorském terénu Dolomit na tehdejších hranicích Itálie a Rakouska a podél řeky Soča (Isonzo) na dnešní italsko–slovinské hranici.
Na podzim 1917 se podařilo rakouské armádě v krvavé bitvě u Caporetta prolomit sočskou frontu a zatlačit vyčerpané italské jednotky hluboko na jih, až za řeku Piavu. Tam se přes zimní měsíce fronta stabilizovala a prakticky nezměněna zůstala až do konce války.
Právě sem se po dvouletém pobytu v zákopech ruské fronty přesunul pradědečkův pětadvacátý regiment. Jeho cílem byla oblast, kde obě válčící strany oddělovala řeka Piava.
Zimu 1917-18 vojáci přežili v relativním poklidu v zázemí a namísto boje je trápila především zima, hlad a stále horší zásobování. To vedlo k postupné demoralizaci armády a nakonec i k rabování v obsazených italských městech.
„A šlo se loupit. Taky jsem tam vlezl, hledal jsem něco od masa, konzervy. Nacpal jsem si jich plný ruksak a zase bylo co jíst,“ vzpomíná na magnetofonových páskách Tomáš.
