Historie

Bitva na Piavě: boje první světové války očima českého pěšáka

6. červenec 2018 četba na 14 minut
Během ofenzívy proudily tisíce italských vojáků do rakouských zajateckých táborů a naopak tisíce rakouských vojáků do italského zajetí.

Během ofenzívy proudily tisíce italských vojáků do rakouských zajateckých táborů a naopak tisíce rakouských vojáků do italského zajetí.

Foto: Rodinný archiv Jaroslava Kusaly

Bitva na Piavě byla poslední rakouskou ofenzivou první světové války. Boje probíhaly od 15. do 23. června roku 1918 a jen na rakouské straně při nich zahynulo šedesát tisíc vojáků. Přinášíme vyprávění Jaroslava Kusaly, který nabízí unikátní pohled na tento důležitý okamžik války očima svého pradědečka, přímého účastníka bitvy. 

První den ofenzivy

Časně ráno dne 15. června se ozvalo mocné dunění rakousko-uherských děl a před šestou hodinou se přepravili přes rozvodněnou řeku první pěšáci 25. Schützenregimentu, v jehož 6. kompanii bojoval i Tomáš. Jak dokládá Válečný deník 13. střelecké divize, situace se zpočátku vyvíjela příznivě.

„07:55 - Střelecké pluky č. 24 a 25 postupují po obsazení nepřátelské první obranné linie ke Coll delle Zorle, aniž by čekaly na opožděné skupiny úderného praporu. Odpor nepřítele z opěrných bodů, stanovišť kulometů a zákopových děl překonáván většinou granáty,“ stojí v deníku.

Další záznam popisuje průběh boje o šest hodin později. „Úderné jednotky 24. a 25. střeleckého pluku vyrážejí samostatně k dalšímu postupu bez ohledu na své ztráty, bez posil a dělostřelecké podpory. Ničí opěrné body a kulometná stanoviště v boji zblízka. Vlastní útok vrcholí, zajato 2 500 Italů, ukořistěno mnoho kulometů a děl.“

„Včera brzy ráno zaútočily naše armády na řece Piavě po mnohahodinové masivní dělostřelbě na italskou armádu a její spojence. Vojska překonala obranu na východním okraji Montella a pronikla do hloubi tohoto kopcovitého úseku. Bylo zajato 10 tisíc Italů a přibližně 50 těžkých zbraní,“ sděloval generální štáb rakouské armády 16. června nadšeně veřejnosti.

Pradědečkovo svědectví z magnetofonového pásku však dokazuje, že pocity účastníků bitvy byly naprosto odlišné: „Brzy ráno nás převáželi přes vodu, dostali jsme se k prvním zákopům a dál to nešlo. Talijáni do nás bili z kanónů a minometů, povídám si – toto už je konec! A přece jsem to přežil. Tam bylo mrtvých jako dřeva v lese.“

Další průběh bojů

V následujících dnech však pozitivních zpráv rapidně ubývalo. Už beztak mizerné zásobování vojska jídlem a municí se prakticky rozpadlo. Generální štáb se však i nadále snažil držet optimistickou linii a ještě 19. června oznamoval, že „nepřátelské protiútoky, které byly prováděny s obrovskou houževnatostí, se zhroutily za těžkých ztrát částečně naší dělostřeleckou palbou, částečně v přímém boji.“

Ve skutečnosti však italská armáda za vydatné francouzské a britské pomoci útočící rakouské jednotky nejen zastavila, ale její sílící tlak nakonec donutil rakouské velení ambiciozní útok odvolat.

Generální štáb tak byl 24. června okolnostmi donucen vydat nové prohlášení. „Povodně a povětrnostní podmínky nás vedly k opuštění Montella a stažení některých jednotek, bojujících na pravém břehu Piave. Navzdory potížím spojeným se změnou břehů proběhlo stažení podle plánu a beze ztrát vojenského vybavení.“

Vzpomínky na tuto osmidenní prohranou bitvu se jejím aktérům nesmazatelně vryly do paměti, ještě po padesáti letech veterán před mikrofonem lakonicky konstatoval: „Talijáni už měli převahu a tak jsme museli utéct. Oni už nás ani hnát nemuseli, my jsme utíkali sami a oni to za námi zase obsazovali.“

Bilance týdenních úporných bojů byla děsivá – jen na Montellu ztratila rakouská armáda téměř 40 tisíc mužů, z toho 1 700 padlých a 5 tisíc nezvěstných… 

Akční letáky