Zdroj: volne dílo: Juliusz Kossak/wikimedia.org
Bitva u Vídně: střetnutí, které zachránilo křesťanskou Evropu
Právě dnes uplynulo 335 let, kdy se podařilo spojeným říšským, habsburským a polským vojskům prolomit obléhání Vídně a rozprášit výrazně větší osmanské vojsko Kary Mustafy Paši. Stačilo jen málo a dějiny Evropy se mohly ubírat jiným směrem. K vzestupu Habsburské říše by nedošlo a přinejmenším střed Evropy včetně českých zemí by se dnes modlil směrem k Mekce a křesťanské kostely a katedrály by nahradily mešity.
Když v roce 1526 osmanský sultán Sulejman I. Nádherný drtivě porazil vojska českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského, otevřela se mu cesta k dobití celých Uher. Poté v roce 1529 vytáhl na Vídeň. Tu se mu však nakonec nepříznivých okolností, včetně špatného počasí, nepodařilo dobít. Přesto však Turci nepřestávali po Vídni, kterou označovali jako „Zlaté jablko“, toužit.
Na druhou šanci si však museli počkat dlouhých 154 let. V té době vládl Habsburské říši císař Leopold I., kterého plně zaměstnávaly územní ambice francouzského krále Ludvíka XIV. Na Rýně. V té době již více než století a půl funguje Habsburská říše jako nárazníkové pásmo mezi křesťanskou Evropou a muslimskou říší.
Aby se uvolnil ruce k válce s Francií, nabídl Leopold I. Osmanské říši sultána Mehmeda IV. na neklidné východní hranici ústupky za klid zbraní. Nabídka však měla zcela opačný efekt, než císař očekával. Osmané vyhodnotily dobrou vůli Leopolda I. jako projev habsburské slabosti a zahájili velké tažení, kterého se zúčastnila až dvousettisícová armáda tvořená kromě samotných Osmanů i jejich vazalové z Krymského chanátu, Moldavského knížectví, Valašského knížectví a Hornouherského knížectví. Jeho hlavním cílem bylo konečně dobít Vídeň.
Císař prchá s dvorem z Vídně
Ve Vídni vyvolala zpráva o osmanském postupu zděšení. Císař Leopold I. S celou rodinou a většinou dvořanů uprchl do Pasova. Město opustily i dvě třetiny z devadesátitisícového obyvatelstva. Naopak dvacet tisíc vesničanů z okolí Vídně hledalo ochranu za městskými hradbami.
Obrana Vídně ponechal Leopold I. v rukou šestatřicetiletého polního zbrojmistra Ernsta Rüdigera hraběte Starhemberga, který byl jmenován vrchním velitelem vídeňské posádky. Nejvyšším civilním funkcionářem, který neopustil město pak byl viceprezident dvorské válečné rady, dvaasedmdesátiletý vysloužilý polní podmaršál Kašpar Zdeněk hrabě Kaplíř ze Sulevic. Ten byl mimochodem vnukem Kašpara Kaplíře ze Sulevic, jednoho z dvanácti direktorů, který byl za účast ve stavovském povstání popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí.
Obránci města měli k dispozici 312 děl, 10 603 mužů řadové pěchoty a jezdecký pluk Dubignyho kyrysníků (8. dragounský). Zmobilizovaná byla rovněž vídeňská městská garda a měšťanská domobrana. Celkem tak mohl Starhemberg na počátku obléhání počítat maximálně s přibližně 16 tisíci muži, na které se valila desetinásobná přesila.
Situace však nebyla tak úplně beznadějná, jak by se z tohoto přečíslení mohlo zdát. Po Vídeň krátce předtím dostala nové opevnění italského bastionového typu se třemi obrannými liniemi. Vnější tvořila krytá cesta za příkopem, která byla opevněná dřevěnou palisádou a palebnými sruby v místech, kde se palisáda lomila.
Druhou linii obrany tvořilo jedenáct ravelinů, samostatných trojúhelníkových pevnůstek v hradebním příkopu. Vnitřní linie obrany se pak skládala z dvanácti bastionů spojených samotnou hradbu. Ty pak chránil buď přímo tok Dunaje nebo pevnostní příkop. Bylo však jasné, že i tak nemůže město odolávat donekonečna.
Vzdejte se nebo zemřete, vyhrožuje Mustafa
Když 14. července 1683 přitáhli Osmané k branám Vídně poslal Kara Mustafa obráncům dopis, ve kterém je vyzval ke kapitulaci. O tom, že Osmané po předchozí zkušenosti nepochybovali, že tentokrát uspějí, pak svědčí jeho obsah.
Mustafa posádce obležené Vídně nabídl v podstatě tři možnosti. Buď mohli přestoupit na islám a Vídeň by byly ušetřena nebo se mohli vzdát a zůstat křesťany. V takovém případě jim slíbil možnost volného odchodu s veškerým majetkem. V případě, že nepřestoupí na islám a nevzdají se, je však měl čekat krutý osud, který plně vyjadřovala závěrečná slova dopisu:
„Poté budou při všemocném Alláhovi, jenž stvořil nebesa i zemi a kromě nějž není boha, vaše příbytky vypleněny a vaše děti zotročeny. Pokoj buď těm, kdo kráčí po cestě pravé!“
Hrabě Starhemberg tuto nabídku ke kapitulaci rezolutně odmítl. O den později začalo osmanské dělostřelectvo ostřelovat hradby. Paradoxně jedním z prvních zraněných byl samotný vrchní vojenský velitel Vídně, který poté musel na tři dny předat velení veteránovi třicetileté války hraběti Kaplířovi ze Sulevic.
Současně začali minéři s budování složitého systému zákopů, který je měl dovést až k městskému opevnění, aby zde položili podzemní miny. Poté, co byl 25. července vyhozen do vzduchu podkop na konci hlavní hradby pronikly do města elitní osmanské jednotky janičářů. Obráncům se je však podařilo v boji muže proti muže odrazit a zatlačit zpět do hradebního příkopu.
Další velký nápor následoval třetího srpna, kdy byl dobit první ravelin ve směru útoku a následujícího dne se podařilo čtyřem tisícovkám janičářů proniknout až do centra města. I tento útok však byl obránci s nejvyšším vypětím odražen.
Po osmi týdnech však už začala být situace kritická. Ve městě vypukla epidemie úplavice, která kosila obránce se stejnou urputností jako turecké střely. Obránci již přišly o osm tisíc mužů, když odolali osmnácti velkým osmanským útokům a sami provedl 24 výpadů. Naproti tomu Osmané zatím před Vídní ztratily přibližně 45 tisíc mužů. Přesto jim jich však stále více než 150 tisíc zbývalo.
V hradbách byly po minových útocích a ostřelování mohutné průlomy. Jako poslední linie obrany byla narychlo upravena původní středověká hradba města. Každá větší budova ve městě pak byla opevněna jako samostatná pevnost. Zdálo se, že devatenáctému útoku již Vídeň nemůže odolat a zachránit jí mohla pouze pomoc zvenčí a ta také nakonec přišla.
Rozhodli elitní polští husaři
Spojená říšská, habsburská a polská vojska vedená polským králem Janem III. Sobieským, lotrinským vévodou Karlem V. a saským kurfiřtem Janem Jiřím III. se objevila na výšinách severně od obleženého města 12. září ráno. Tvořilo je přibližně 70 tisíc mužů, z čehož necelou polovinu představovala jízda a 152 děl.
Kara Mustafa zareagoval na nové nebezpečí rozdělením svých zbývajících sil na dvě části. Větší část zvětšila svůj tlak na Vídeň ve snaze jí na poslední chvíli dobít a menší přešla do obranných pozic.
Jako první zaútočili ráno Osmané, ale byli odraženi. Během dne pak během těžkých bojů obsadily říšská vojska několik důležitých osmanských stanovišť. Kolem poledne se jim pak podařilo dobýt i silně opevněný Nussdorf a Heiligenstadt.
Kolem páté hodiny odpoledne se pod soustředěnou palbou císařské pěchoty a dělostřelectva zhroutil turecký střed a pravé křídlo. Poslední tečkou pak byl o hodinu později útok 14 tisíc obrněných polských husarů a čtyř tisíc německých jezdců pod vedením polského krále Jana III. Sobieského na turecké jezdectvo.
Jako první z bitevního pole uprchly zbytky Tatarů za kterými následovaly prořídlé jednotky osmanských jezdeckých jednotek sipahíů. Polští husaři pobíjející osmanské pěšáky se dostali až do hlavního tureckého tábora. To již velitel osmanské armády Kara Mustafa na nic nečekal a dal se na útěk, ke kterému se přidaly i jednotky dosud obléhající Vídeň. Těm následně v posledním výpadu vpadli do zad vyčerpaní obránci města.
Začátek konec osmanského nebezpečí v Evropě
Zatímco bitva trvala skoro celý den, rozhodující polský útok trval pouhou půlhodinu. Osmané v bitvě ztratily přibližně deset tisíc muž. Dalších 30 tisíc pak bylo zraněno. Vítězství křesťanského vojska u Vídně znamenala začátek konce osmanských ambicí ve Střední Evropě.
V Istanbulu potupná porážka u Vídně a následující vojenské nezdary, díky nimž se museli Osmané v roce 1686 úplně stáhnout z Uher, vyvolaly politickou krizi. Ta nakonec vedla v roce 1687 ke svržení sultána Mehmeda IV. Toho se však hlavní viník nezdaru u Vídně Kara Mustafa nedožil. Na příkaz sultána byl zbaven všech svých funkcí a hodností a 25. prosince 1683 sťat v Bělehradě.
Kromě záchrany křesťanské Evropy pomohla bitva u Vídně nastartovat i vídeňskou tradici pití kávy a kavárenství. V dobytém osmanském táboře objevili spojenecké jednotky mimo jiné i několik žoků s praženými kávovými zrny, které nejprve považovali za krmivo pro velbloudy.
První vídeňskou kavárnu nazvanou „U Modré lahve“ založil cestovatel a voják jménem Kolschitzky, který přitom využil právě tuto válečnou kořist. Koncesi k provozování kavárny mu udělil císař Leopold I. za statečnost při obléhání Vídně.
Traduje se rovněž, že vítězství nad Osmany u Vídně v roce 1683 stálo i za vznikem oblíbených rohlíků. Jeden z vídeňských pekařů začal na jeho počest péct pečivo ve tvaru půlměsíce, což je symbol islámu.
