Historie
Bitva u Vídně: střetnutí, které zachránilo křesťanskou Evropu
Jan III. Sobieski žehná polské jízdě před útokem na Osmany
Foto: volne dílo: Juliusz Kossak/wikimedia.org
Právě dnes uplynulo 335 let, kdy se podařilo spojeným říšským, habsburským a polským vojskům prolomit obléhání Vídně a rozprášit výrazně větší osmanské vojsko Kary Mustafy Paši. Stačilo jen málo a dějiny Evropy se mohly ubírat jiným směrem. K vzestupu Habsburské říše by nedošlo a přinejmenším střed Evropy včetně českých zemí by se dnes modlil směrem k Mekce a křesťanské kostely a katedrály by nahradily mešity.
Když v roce 1526 osmanský sultán Sulejman I. Nádherný drtivě porazil vojska českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského, otevřela se mu cesta k dobití celých Uher. Poté v roce 1529 vytáhl na Vídeň. Tu se mu však nakonec nepříznivých okolností, včetně špatného počasí, nepodařilo dobít. Přesto však Turci nepřestávali po Vídni, kterou označovali jako „Zlaté jablko“, toužit.
FOTOGALERIE
Na druhou šanci si však museli počkat dlouhých 154 let. V té době vládl Habsburské říši císař Leopold I., kterého plně zaměstnávaly územní ambice francouzského krále Ludvíka XIV. Na Rýně. V té době již více než století a půl funguje Habsburská říše jako nárazníkové pásmo mezi křesťanskou Evropou a muslimskou říší.
Aby se uvolnil ruce k válce s Francií, nabídl Leopold I. Osmanské říši sultána Mehmeda IV. na neklidné východní hranici ústupky za klid zbraní. Nabídka však měla zcela opačný efekt, než císař očekával. Osmané vyhodnotily dobrou vůli Leopolda I. jako projev habsburské slabosti a zahájili velké tažení, kterého se zúčastnila až dvousettisícová armáda tvořená kromě samotných Osmanů i jejich vazalové z Krymského chanátu, Moldavského knížectví, Valašského knížectví a Hornouherského knížectví. Jeho hlavním cílem bylo konečně dobít Vídeň.
Císař prchá s dvorem z Vídně
Ve Vídni vyvolala zpráva o osmanském postupu zděšení. Císař Leopold I. S celou rodinou a většinou dvořanů uprchl do Pasova. Město opustily i dvě třetiny z devadesátitisícového obyvatelstva. Naopak dvacet tisíc vesničanů z okolí Vídně hledalo ochranu za městskými hradbami.
Tajemství, které nedá spát. Mohlo za úsměv Mony Lisy onemocnění štítné žlázy?
Obrana Vídně ponechal Leopold I. v rukou šestatřicetiletého polního zbrojmistra Ernsta Rüdigera hraběte Starhemberga, který byl jmenován vrchním velitelem vídeňské posádky. Nejvyšším civilním funkcionářem, který neopustil město pak byl viceprezident dvorské válečné rady, dvaasedmdesátiletý vysloužilý polní podmaršál Kašpar Zdeněk hrabě Kaplíř ze Sulevic. Ten byl mimochodem vnukem Kašpara Kaplíře ze Sulevic, jednoho z dvanácti direktorů, který byl za účast ve stavovském povstání popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí.
Obránci města měli k dispozici 312 děl, 10 603 mužů řadové pěchoty a jezdecký pluk Dubignyho kyrysníků (8. dragounský). Zmobilizovaná byla rovněž vídeňská městská garda a měšťanská domobrana. Celkem tak mohl Starhemberg na počátku obléhání počítat maximálně s přibližně 16 tisíci muži, na které se valila desetinásobná přesila.
Velkolepá loď Vasa. Jak švédský král potopil vlastní chloubu
Situace však nebyla tak úplně beznadějná, jak by se z tohoto přečíslení mohlo zdát. Po Vídeň krátce předtím dostala nové opevnění italského bastionového typu se třemi obrannými liniemi. Vnější tvořila krytá cesta za příkopem, která byla opevněná dřevěnou palisádou a palebnými sruby v místech, kde se palisáda lomila.
Druhou linii obrany tvořilo jedenáct ravelinů, samostatných trojúhelníkových pevnůstek v hradebním příkopu. Vnitřní linie obrany se pak skládala z dvanácti bastionů spojených samotnou hradbu. Ty pak chránil buď přímo tok Dunaje nebo pevnostní příkop. Bylo však jasné, že i tak nemůže město odolávat donekonečna.
