Osmnáctiletý Čechoslovák Michal Demjan se jedné březnové noci roku 1940 vydal s kamarády z vesnice Verchní Vorota v Karpatech přes hory do Sovětského svazu. Jejich zemi – Podkarpatskou Rus – už druhým rokem okupovalo Maďarsko.

Michal se nechal zblbnout bolševickou propagandou, uvěřil, že se v „zemi sovětů“ na něj čeká život v zemi zaslíbené, kde se mají všichni dobře, protože zlikvidovali boháče a panstvo a jejich majetek rozdělili mezi chudé. Za hranicemi je čekalo nepříjemné překvapení. Právě s přáteli na oslavu, že jsou konečně v bezpečí a na svobodě, otevírali láhev vodky, se do tmy ozvalo: „Ruky vjerch!“ Pohraničníci je šťouchanci dovedli na stanici na kraji malé vesnice.

Vyslýchal je úředník, který jim oznámil, že právě byli odsouzeni na tři roky na Sibiř, protože jsou špioni. Demjanovy námitky, kde jsou důkazy a soud, lidového komisaře NKVD rozesmály. Po několika týdenní cestě v dobytčím vagonu vězně vyvlekli do lesa, rozdali jim sekerky se slovy: „I vot zděs budet vaš dom.“ Tady budete žít. V lágru, který si vězni postavili, umírali po stovkách jeho krajané a hlavně Poláci, kteří zpočátku odmítali pracovat v křesťanskou sváteční neděli. Demjana zachránil jeho kůň, se kterým svážel dřevo a kterému ujídal oves.

Po mnoha měsících ho přeřadili na místo pomocníka v kuchyni, kde tajně pod trestem smrti kradl jídlo. Když československý vojenský diplomat Heliodor Píka na sovětském diktátorovi Stalinovi vyjednal osvobození československých vězňů z gulagů, protože z nich chtěl postavit čs. vojsko v SSSR a pod velením Rudé armádou porazit Hitlera, přijelo do Buzuluku tisíce zbídačených na kost vyzáblých lidských trosek.

Vyfasovali uniformy, vatované bundy a nové boty. Většina z nich je okamžitě v okolí směňovala za jídlo. Demjan vzpomíná, jak málem umřel na křeče v břiše, když hladový do sebe nacpal půlku chleba. Po měsících se Michal dostal zpátky do formy a prošel základním výcvikem.

Do boje ho nasadili u lehkého kulometu na nejtěžší část východní fronty na karpatsko-dukelskou operaci. Dvakrát byl těžce raněn. Když se později potkal s otcem, který mezitím narukoval do maďarské armády, zjistili, že je válka zavedla na stejná místa. Jenomže v boji stáli proti sobě.

Po válce se Michal Demjan usadil v Praze. Nastoupil ke sboru vězeňské stráže. Dělal dozorce ve věznici na Borech, ve Valdicích a v Praze na Pankráci. Děsilo ho, že v celách trpí zbídačení lidé, mezi kněžími, řeholníky, profesory i Heliodor Píka a spolubojovníci od Dukly, dokonce i ti, co prošli gulagy jako on. Tajně jim pomáhal. Přinášel jídlo, zprávy, vynášel motáky.

V roce 1949 ho pro podezření, že k vězňům není dost tvrdý, vyhodili. Protloukal se jako dělník. Do důchodu pracoval v pražských papírnách. Zemřel ve vojenské nemocnici v domově péče o válečné veterány v roce 2015.