Nejslavnější obraz geniálního francouzského naivisty zná asi i kulturní analfabet – jeho autoportrét, vousatá postava s paletou a lodí ověšenou vlajkami, býval jednou z nejčastějších reprodukcí ve školách.
Kromě slavného portrétu, který je v majetku Národní galerie, expozice ovšem nabízí i další Rousseauova díla: exotické výjevy z džungle (Zaklínačka hadů či Boj tygra s buvolem), ženské portréty (Portrét paní M.) a zátiší (Růžová svíce) i typické naivní krajiny (Továrna na židle v Alfortville nebo Alej v parku v Saint-Cloud), především z francouzských a amerických sbírek.
Neméně pozoruhodné jako vlastní Rousseauovo malířské dílo jsou ovšem i jeho životní postoje a názory, vzhledem k jeho významu pro světové výtvarné umění často paradoxní či protikladné.
Výstava tak zároveň upozorňuje na mnohé falešné mýty a legendy, které se kolem malíře vytvořily.
Nedělní malíř? Ani náhodou
Vžitá představa o „naivistovi Rousseauovi" ho popisuje jako diletanta, který se ve volných chvílích bavil malbou, a celkem náhodně zaujal kolegy a později i obchodníky. Ale opak je pravdou.
Henri Julie Félix Rousseau se narodil v rodině klempíře 21. května 1844 v Lavalu. Na základní škole a později na lyceu nijak nevynikal, ale přesto například získal diplom za kreslení.
Živil se pak v advokátní kanceláři, narukoval do armády, po propuštění pracoval nejprve jako písař, poté v Paříži v úřadu pro potravní daně. Nebyl tedy nikdy celníkem – tenhle přídomek mu dal jeho přítel Alfred Jarry, autor hry Král Ubu. Byl dvakrát ženatý.
Pravděpodobně po roce 1870 začal Rousseau také malovat. A s výtvarným uměním to myslel smrtelně vážně. Měl dva rádce – akademické malíře –, o nichž později řekl, že mu oba doporučovali „uchovat si naivitu". Udělali dobře.
Časem, v roce 1884, získal „Celník" dokonce povolení kopírovat obrazy v Louvru a dalších pařížských galeriích, což bylo svým způsobem vyznamenání. Snažil se svými obrazy proniknout na oficiální Salony, vzorem mu byli tehdejší „akademici" – tedy malíři, kteří byli ve své době obdivovaní, ale dnes je považujeme naopak za mnohem méně hodnotnou „brzdu" nastupující avantgardy. Nicméně Rousseauovým vzorem byl například akademik William-Adolphe Bougereau, jehož obraz pro srovnání na pražské výstavě také figuruje.
Mezi avantgardu byl tak Celník možná „zatlačen" proti své vůli, protože oficiální salony ho stále neuznávaly. Přesto v roce 1893 záměrně odešel do důchodu, aby se mohl věnovat malířství naplno. Ke konci života (kdy mimochodem dostal i „podmínku" za jakýsi bankovní podvod) se už jeho obrazy přece jen začaly trochu prodávat. Když ale v roce 1910 zemřel (na gangrénu v noze), přišlo mu na pohřeb jen sedm přátel.
Přesto jsou dnes obrovsky ceněny nejen samotné obrazy, ale Henri Rousseau je považován za inspirátora řady moderních malířů. Známá a často citovaná věta, již Celník údajně pronesl v jednom z rozhovorů s Pablem Picassem: „My dva jsme největší malíři své doby, ty v egyptském žánru a já v tom moderním", kupodivu není až tak úplně nesmyslná.
Džungle podle fotografií
Jednou z dalších fám o Celníkově životních osudech byla legenda o jeho účasti coby vojáka na tažení v Mexiku. Prý ji živil také on sám, když vysvětloval, proč jsou častým motivem jeho obrazů výjevy z džunglí.
Realita je však taková, že jako voják neopustil nikdy Francii, a v armádě prý působil hlavně v týlu...
Nicméně Rousseau byl jedním z prvních, kdo využíval k malbě jako inspiraci fotografie. A to nejen v případě zobrazování dalekých krajů. Z fotografií zjevně vycházejí třeba i jeho portréty ženských postav. Ovšem na jednom z nich malíř například nahradil stolek, o nějž na původní fotografii dle vžitého klišé žena opírala svoji ručku, zcela „nepatřičným" zeleným stromkem trčícím kořeny vzhůru.
Podobně znepokojivé jsou také jeho některé portréty dětí. V milé tvářičce se zračí jakýsi nedefinovatelný svíravý výraz...
Nejen cit pro barvy, fascinující posedlost detailem – ale především právě osobitost ztvárnění zdánlivě banálních témat dělá z Celníka sice nejspíš neuvědomělého, ale velmi silného inspirátora umělecké avantgardy.
Ctitel akademismu tak našel obdivovatele například ve Vasiliji Kandinském, považovaném za jednoho ze zakladatelů abstraktního výtvarného umění. V Německu (v legendárním uskupení Der blaue Reitter) a později ve Francii působící Rus Kandinskij, ikona moderního malířství, ctil v Celníkovi hlavně jeho schopnost abstrahovat se od reality.
Guru surrealismu André Breton zase Rousseaua veřejně označil za malíře, který podle něj na plátně „poprvé zobrazil magický realismus".
Sám Celník komentoval svou tvorbu prostým výrazem, že má svou „vlastní realitu".
Světový i český kontext
„Naším cílem je představit celou paletu Celníkova díla v kontextu tvorby těch, kteří rozpoznali jeho talent, obdivovali ho, byli jeho přáteli nebo se jím inspirovali. Za pozornost rozhodně stojí třeba portrét Fridy Kahlo nebo krajiny Paula Signaca a Georgese Seurata," upozorňuje kurátorka české expozice Kristýna Brožová na další rozměr projektu.
Rousseauova stěžejní díla jsou vystavena v konfrontaci i s dalšími velkými jmény světového či českého výtvarného umění: Paula Cézanna, Pabla Picassa, Maxe Ernsta, Toyen, Emila Filly, Josefa Šímy, Kamila Lhotáka, Jiřího Koláře nebo Josefa Čapka.
V samotném Musée d'Orsay, odkud se výstava do Prahy přestěhovala, se stala nečekaným návštěvnickým úspěchem. Nepochybně také proto, že Rousseauova díla může vnímat opravdu každý, včetně dětí.
V Česku hraje důležitou úlohu určitě i to, že úvodem zmíněný „notoricky známý" autoportrét zakoupil československý stát už v roce 1923, a několik generací ho tak má díky tomu dobře uložený v povědomí. Expozice na Staroměstském náměstí v Paláci Kinských – poutá ji mimochodem nadživotní Rousseauova postava umístěná na stejném balkonu, z něhož v roce 1948 oznamoval Klement Gottwald neblahé vítězství pracujícího lidu – potrvá až do 15. ledna.
Výstava Rousseau