Dal jsem si jeden cíl, a to vymést těch třicet stran z Německa, hřímal Adolf Hitler, než se stal německým kancléřem. A pak mu stačilo pouhých pět měsíců, aby svůj diktátorský sen uskutečnil – 14. července 1933, tedy před 83 lety, vydal Zákon proti vytváření nových stran, jímž byly v Německu zakázány všechny politické strany kromě NSDAP.
Je nadmíru užitečné si připomínat, jak se to stalo. I proto, že něco velmi podobného provedla v druhé polovině čtyřicátých let za potlesku nebo mlčení většiny Čechů Komunistická strana Československa.
Všechno, nebo nic
Na začátku, tedy v době Hitlerova jmenování kancléřem 30. ledna 1933, se všechno zdálo být jako dřív. V Německu se ujal moci koaliční „kabinet národního soustředění" tvořený NSDAP a DNVP (Německou národně-lidovou stranou), v němž zpočátku seděli „jen" tři nacisté – kancléř a ministři vnitra Frick a letectví Göring.
Jenže Hitler chtěl buďto všechno, nebo nic. Nadpoloviční většinu měly NSDAP zajistit poslední demokratické volby 5. března 1933, jenže v nich nacisté získali jen 43,9 procenta hlasů. Proto Hitler zahájil demontáž demokracie jinak: nechal si říšským sněmem odsouhlasit tzv. zmocňovací zákon. Aby většinová koalice NSDAP a DNVP dosáhla potřebné ústavní většiny, přesvědčila k podpoře katolickou stranu Centrum.
Zákonem proti vytváření nových stran si Hitler vyčistil prostor i do budoucna.
Jakmile ovšem Hitler mohl vládnout bez parlamentu, rychle ostatní partaje zlikvidoval. Nejdřív zakázal komunisty, jimž přičetl únorový požár Říšského sněmu. Po přijetí zmocňovacího zákona koncem března byly jednoduše rozpuštěny liberální Německá lidová strana a Německá demokratická (později státní) strana. V červnu 1933 byla spřízněná DNVP donucena ke sloučení s NSDAP, ačkoli její předseda Hugenberg na protest odstoupil z vlády. K 20. červnu byli zakázáni sociální demokraté a poslední významná zbývající strana Centrum se raději sama rozpustila k 6. červenci 1933.
Zákonem proti vytváření nových stran si Hitler vyčistil prostor i do budoucna, upozaděnou památkou na demokracii zůstal jen bezmocný Říšský sněm. Výsledek listopadových voleb z roku 1933 už nám zní povědomě – 92,2 procenta hlasů pro kandidáty NSDAP, zbytek jsou hlasy neplatné.
Model KSČ
A teď střih a poválečné Československo. Komunisté ve volbách 1946 získali 40 procent hlasů a v koaliční sedmadvacetičlenné vládě Národní fronty (ta už sama o sobě byla umělým torzem prvorepublikového spektra stran) obsadili „jen" devět křesel včetně premiérského. Když demokratické strany chtěly v únoru 1948 předejít připravovanému komunistickému puči a 12 jejich ministrů podalo demisi, vypukla řež.
Aby KSČ uchopila veškerou moc a nemusela přitom zlikvidovat konkurenční strany jako nacisté, dosadila za pomoci zrádců do vedení těchto partají poslušné poskoky, kteří komunistický převrat vděčně posvětili. Nejloajálnější sociální demokracii pak bylo milostivě dovoleno sloučení s KSČ.
Památkou na demokracii zůstalo jen bezmocné Národní shromáždění a formální bezvýznamná existence několika nekomunistických stran.
Gottwald tím své straně zajistil mocenský monopol, památkou na demokracii zůstalo jen bezmocné Národní shromáždění a formální bezvýznamná existence několika nekomunistických stran. Výsledek voleb z května 1948 opět mluví za vše: 86,6 procenta pro kandidáty Národní fronty Čechů a Slováků, zbytek bílé lístky nebo neplatné hlasy.
Autor: Dotyk.cz