Země zaslíbená. Tak se už odedávna jeví českým exulantům i emigrantům severoamerická Kanada. Zatímco v sousedních Spojených státech byl příliv migrantů z Evropy přísně regulován a často i zastaven, země javorového listu měla náruč vždy otevřenou.

Coby první Češi přišli do Kanady roku 1752 na misii moravští bratři, potomci pobělohorských uprchlíků. Masivnější migrace Čechů však začala až v druhé polovině 19. století. Proběhla ve čtyřech fázích. První dvě v letech 1880–1914 a 1919–1939 měly spíš ekonomické důvody, zatímco vlny z období po letech 1948 a 1968 měly charakter převážně politický.

Manželé Josef Škvorecký a Zdena Salivarová se v 70. a 80. letech 20. století v kanadském Torontu zasloužili o vydávání komunisty zakázané české literatury.Autor: Archiv

Kanadský ráj to na pohled

První historicky doložení Češi přišli do osady Esterhazy v jihovýchodním Saskatchewanu, kde již žila řada Slováků a Maďarů. Na přelomu 19. a 20. století vzniklo v jižním sousedství Esterhazy několik českých komunit. Jako první byla založena v roce 1884 osada Kolin, po ní následovaly Derdard, Glenside a Dovedale. Většinu osad založili Češi z Evropy, některé jiné, jako například Prague (Viching) v Albertě, která vznikla v roce 1900, byly původně osídleny Čechy ze Spojených států. Menší skupiny Čechů se usazovaly také ve městech, zejména v Edmontonu, kde kolem roku 1900 žilo i několik českých lékařů, právníků a řemeslníků.

V letech 1910–1912 se několik českých baptistů usadilo mezi mennonity v Murdenu v jižní Manitobě a také ve Winnipegu, který se stal důležitým centrem české komunity před první světovou válkou. Imigrace před první světovou válkou však byla celkově malá. Podle sčítání lidu žilo v roce 1911 v Kanadě jen 1800 osob českého původu.

V meziválečném období přicházeli Češi stále častěji do měst východních provincií Ontario a Québec, což postupně posilovalo význam Montrealu a Toronta pro český krajanský život na úkor Winnipegu.

V roce 1939 bylo pod patronací Tomáše Bati dokonce založeno v provincii Ontario poblíž Frankfordu město Batawa, jakási náhrada baťovského Zlína. Většinu českých uprchlíků z let 1948–1951 pak tvořili vysoce vzdělaní lidé, kteří byli zpočátku nuceni přijmout práci neodpovídající jejich kvalifikaci. Ve snaze pomoci svým krajanům nabízeli podnikatelé českého původu, nejčastěji v Ontariu, novým přistěhovalcům práci.

Památník Znovuukřižovaný z roku 1989 vytvořil v kanadském Masaryktownu sochař Josef Rada.Autor: Archiv

Po roce 1968 nebyl již nejčastější první destinací nově příchozích Montreal, nýbrž Vancouver a Toronto. Dnes většina kanadských Čechů žije ve třech provinciích: Ontario (18 000), Britská Kolumbie (10 500) a Alberta (8980), nejvíce v Torontu (7655), Vancouveru (5400), Edmontonu (2420) a Montréalu (2350).

V roce 1997 v souvislosti s kampaní George Kubeše a televize Nova požádalo o status uprchlíka v Kanadě asi 1500 českých Romů, usazených nejvíce v torontské aglomeraci.

Významní Češi v Kanadě

Za jakéhosi praotce českého „kolonizování" Kanady bývá považován princ Rupert, syn „zimního krále" Fridricha Falckého. Ten se v 17. století stal guvernérem Společnosti Hudsonova zálivu a z Londýna řídil osídlování kanadského území. Osobně ovšem Kanadu nikdy nenavštívil.

Tomáš Baťa (1914–2012)

Tomáš Baťa ml.Autor: Archiv

Syn slavného zakladatele obuvnického koncernu ve Zlíně Tomáše Bati se v roce 1939 vystěhoval do Kanady. Zatímco jeho strýc Antonín Baťa pokračoval v řízení firemních filiálek z Jižní Ameriky a matka Marie Baťová zůstala po celou válku ve Zlíně, „Tomík" v Kanadě založil městečko Batawa. V novém obuvnickém podniku našlo zaměstnání 2500 lidí.

V 60. letech se Tomáš Baťa stal rozhodnutím soudu dědicem veškerého světového baťovského impéria a centrálu vytvořil v Torontu. Po roce 1989 se Tomáš Baťa podílel na podpoře demokracie v Československu i na rozvoji města Zlín. Od roku 1995 funguje v Torontu Bata Shoe Museum.

Otto Jelinek (1940)

Otto JelinekAutor: Archiv

Bývalý československý krasobruslař a mistr světa v krasobruslení sportovních dvojic z roku 1962 se po odchodu do Kanady dal na politiku a byznys. Stal se poslancem kanadského parlamentu a dokonce ministrem sportu (1984–1988), veřejných prací (1988–1989) a financí (1989–1993) ve vládách Briana Mulroneyho.

Ještě před listopadem 1989 se podílel na rozvoji byznysu a sportovních vztahů mezi ČSSR a Kanadou. V roce 1994 se Jelinek vrátil do Česka jako šéf české pobočky a předseda rady ředitelů pro střední Evropu u poradenské firmy Deloitte & Touche.

Vladimír Krajina (1905–1993)

Vladimír KrajinaAutor: Archiv

Politik, botanik a ekolog, jeden z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje za druhé světové války, přední člen Československé strany národně socialistické (ČSNS), v zahraničí místopředseda Rady svobodného Československa. Za války spravoval ilegální vysílačku, která obstarávala styk s londýnskou exilovou vládou. Byl za to zatčen a vězněn v Terezíně. Podruhé jej hned po únoru 1948 zatkla komunistická bezpečnost. Na zásah Edvarda Beneše byl propuštěn a uprchl do Kanady.

Stal se profesorem univerzity ve Vancouveru, jeho dlouhodobým cílem bylo chránit jedno procento území Britské Kolumbie pomocí ekologických rezervací. K dnešnímu dni se takových rezervací podařilo vytvořit 131 (jedna z nich nese jeho jméno) o celkové rozloze 160 000 hektarů.

Jiří Krupička (1913–2014)

Jiří KrupičkaAutor: Archiv

Geolog, filozof a spisovatel se narodil a vystudoval v Praze. V roce 1950 jej však komunisté zatkli a byl odsouzen na 16 let za pokus odeslat do zahraničí rukopis své knihy Člověk a lidstvo. Propuštěn byl v roce 1960. Během Pražského jara v roce 1968 spoluzakládal K-231, po okupaci pak emigroval přes Nizozemsko do Kanady. Do roku 1988 tam přednášel geologii na University of Alberta. Po roce 1989 byl oceněn řadou vyznamenání.

Otto Löwy (1921–2002)

Otto Löwy na titulní straně svých pamětí Autor: Archiv

Herec, spisovatel, překladatel, jedna z nejoblíbenějších osobností kanadského rozhlasu. Rodák z Prahy, v roce 1939 uprchl do Velké Británie, kde vstoupil do československé eskadry anglického královského letectva RAF, v roce 1945 se vrátil domů a o tři roky později emigroval do Vancouveru, kde začala jeho dlouhá herecká dráha v divadle, rozhlase, filmu a televizi.

Byl znám zejména jako autor pořadu rozhlasové stanice CBC The Transcontinental, který se v Kanadě vysílal od roku 1980 až do jeho smrti v roce 2002. Otto Löwy v něm často propagoval českou hudbu a historii. Získal ocenění rakouské vlády a po roce 1989 obdržel medaili prezidenta České republiky a Masarykovu cenu Českého a slovenského sdružení v Kanadě.

Emil Radok (1918–1994)

Nekrolog Emila Radoka s režisérovou fotografií napsal před 22 lety pro Český deník Jiří Jaroš.Autor: Archiv

Režisér, scenárista a producent, tvůrce tzv. multiscreen show, bratr režiséra Alfréda Radoka. Autor loutkových filmů Johannes doktor Faust a Don Špagát. Jeho experimentální dílo Pražské jaro se setkalo s velkým úspěchem na mezinárodní výstavě EXPO 58 v Bruselu, Stvoření světa získalo cenu kritiky na výstavě EXPO 67 v Montrealu.

V srpnu 1968 Radok odešel do Kanady, kde spolupracoval s dvěma dalšími českými filmaři Dagmar Táborskou (střih) a Antonínem Lhotským (kamera). Jejich první projekt Kouzelný cirkus (1969) byl vytvořen pro pavilon Kaleidoscope na výstavě v Montrealu, k nejznámějším patří Krocení démonů připravené pro EXPO 86 ve Vancouveru, za něž získal cenu Genia za nejlepší film. V Montrealu založil Výzkumný ústav pokročilých audiovizuálních forem a systémů.

Josef Randa (1933–2005)

Josef RandaAutor: Archiv

Sochař usazený ve Winnipegu, syn československého legionáře v Rusku. Vystudoval pražskou keramickou školu a v roce 1968 odešel do Kanady. Pracoval v ateliéru Leo Mola, zpočátku jako jeho asistent. Postupně začal tvořit vlastní díla a od poloviny sedmdesátých let se již věnoval umění naplno.

Do jeho tvorby se promítal zájem o přírodu a křesťanské hodnoty. Vynikl zejména v portrétu. Řada jeho bust zdobí winnipežský park Assiniboine, budovy provinční vlády, Královského baletu a všeobecné nemocnice sv. Bonifáce. Podílel se na výzdobě kostelů v provincii Manitoba, pro české velvyslanectví v Ottawě zhotovil bustu Václava Havla. K nejznámějším patří jeho sousoší Setkání řek (Red a Assiniboine, které se stýkají ve Winnipegu) a památník obětem komunismu Znovuukřižovaný, slavnostně odhalený v areálu torontského Masaryktownu 2. července 1989.

V roce 2006 mu byla věnována speciální retrospektivní výstava v Pavilion Gallery ve Winnipegu. Vedl rovněž redakční radu krajanského periodika Pramen vydávaného od roku 1995.

Josef Škvorecký (1924–2012)

Josef ŠkvoreckýAutor: Archiv

Jeden z nejlepších českých poválečných prozaiků se v Československu proslavil již roku 1958 odvážným románem Zbabělci. V roce 1969 odjel Škvorecký na přednáškový a stipendijní pobyt do USA. Po zastavení příprav vydání knihy Tankový prapor v Československu se Škvorecký se svou ženou Zdenou Salivarovou rozhodl zůstat v exilu. Usadili se v Torontu, kde byla Škvoreckému nabídnuta profesura.

V roce 1978 byl zbaven československého občanství. Roku 1971 Škvorecký a jeho žena založili nakladatelství '68 Publishers, ve kterém vydávali knihy československých autorů, které v ČSSR z politických důvodů vycházet nemohly. Do roku 1993 se jim podařilo vydat celkem 227 titulů.

Dílo Josefa Škvoreckého je přeloženo do mnoha jazyků, od konce 70. let se těší značnému ohlasu zejména v Severní Americe. V roce 1980 mu byla na Oklahomské univerzitě udělena Neustadtská mezinárodní cena za literaturu a roku 1990 byl společně se Zdenou Salivarovou vyznamenán Řádem bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě.

Zdena Salivarová-Škvorecká (1933)

Zdena Salivarová-ŠkvoreckáAutor: Archiv

Původně zpěvačka a herečka vystudovala v letech 1965–1968 dramaturgii na pražské FAMU. V roce 1969 opustila i se svým manželem Josefem Škvoreckým Československo a roku 1971 založili v kanadském Torontu nakladatelství '68 Publishers, kde pak vydávali především české knihy, které nemohly vycházet v komunistickém Československu. Zdena Salivarová je mimo jiné autorkou románů Honzlová či Nebe, peklo, ráj.

Jiří Traxler (1912–2011)

Jiří TraxlerAutor: Archiv

Hudebník a skladatel, spolutvůrce české swingové éry. Hrál s orchestrem Jaroslava Ježka, spolupracoval s orchestrem Karla Vlacha. Komponoval písně i filmovou hudbu. V roce 1949 tajně překročil hranice do SRN a odtud v roce 1951 odjel do Kanady. Krátce pracoval v české sekci vysílání CBC a v hotelu Ritz, jako technický ilustrátor u letecké firmy Canadair, kde zůstal do roku 1976. Od roku 1996 žil s manželkou Jarmilou v Edmontonu.

V roce 2006 mu byla udělena Masarykova cena, kterou uděluje České a slovenské sdružení v Kanadě. V roce 1980 vyšly v kanadském exilovém nakladatelství '68 Publishers Traxlerovy paměti Já nic, já muzikant.

Josef Marian Bartoň (1942)

Josef Marian BartoňAutor: Archiv

Vnuk českého podnikatele, národovce, zakladatele textilky v Náchodě a majitele zámku v Novém Městě nad Metují Josefa Cyrila Bartoně z Dobenína. Rodina v roce 1949 utekla do Kanady. „Tatínek nám řekl, že jsme v našem životě uzavřeli kapitolu Československo a otevřeli novou kapitolu s názvem Kanada a podle toho se musíme zařídit," popsal Josef Marian Bartoň tehdejší pocit, že k návratu do Čech už nikdy nedojde.

Český majetek však byl rodině po roce 1989 vrácen, a tak dnes Bartoňovi žijí střídavě v Česku a v Kanadě.

Vladimír Kabeš (1918–2009)

Vladimír KabešAutor: Archiv

Potomci Matěje Blechy, pražského velkostavitele a architekta z přelomu 19. a 20. století, odešli po roce 1948 z Československa do Kanady. Po roce 1989 se odtamtud do Čech vrátil pouze Vladimír Kabeš, Blechův vnuk – syn Blechovy dcery Milady. Angažoval se ve prospěch českých zájmů v zahraničí, byl poradcem prezidenta Václava Havla a zrestituoval zámek v Ratměřicích u Votic. Na jeho rekonstrukci už ale neměl sílu a v roce 2009 ve věku 91 let ve Washingtonu zemřel.