Alespoň za jedno mohou Češi současnému prezidentu Miloši Zemanovi poděkovat. Tím, jak v devadesátých letech vedl sociální demokracii, vypudil z aktivní politiky svého spolustraníka Petra Kučeru. Hledání nové životní náplně pak bývalého politika a ještě dříve novináře přivedlo do Nových Hradů.
Manželé Kučerovi nebyli restituenti, ani šlechtici. Zdevastovaný zámek s rozpadlými baráky v rozlehlém areálu koupili za 14 milionů korun. Hrabě Jean Antoine Harbuval Chamaré, který rokokový šperk s francouzskou elegancí v 70. letech 18. století ve východních Čechách postavil, by se divil, jak jeho zámek v 21. století vykvetl. A jak žije.
Majitelé bydlí v prvním patře a návštěvníky nechávají nahlédnout i do svého soukromí. Mohou vstoupit do knihovny a podívat se na jídelnu, v níž rodina stoluje. „V neděli máme vždy rodinný oběd a vůně z kuchyně se šíří po zámku. Dýchá tu úplně jiná atmosféra než na neobydlených zámcích," ví Magda Kučerová z ohlasu hostů.
Návštěvu v Nových Hradech jsme domlouvali se zámeckou paní. Vyřizuje e-mailovou korespondenci i telefonické hovory. Manžel mobil nenosí. Jen by ho hledal po kapsách montérek a telefonování by ho prý při práci zdržovalo. Bez rušivého vyzvánění mobilu si povídáme v soukromé jídelně vybavené starožitným nábytkem. Kučerovi si ho přivezli ze svého bývalého domova v Praze.
Kdy vás napadlo, že chcete z Prahy odejít a zachraňovat historickou památku?
Věděl jsem, že nechci být v politice a chci dělat něco tvůrčího. To byl rok 1995. Manželka pracovala ve velké japonské firmě Mitsui a z náročného zaměstnání už byla také unavená. Bydleli jsme v Nebušicích, na samém okraji Prahy, měli obrovské latifundie, developeři se kolem nás rozhlíželi a bylo jasné, že místo jednou zastaví. Tak jsme si řekli: pojďme žít jinak.
Proč zrovna na zámek?
Nejsem ze žádného starého rodu a možná mě ovlivnila historie, kterou jsem studoval. Vždycky jsem měl vztah k barákům, které mají ducha. A také ke kytkám, vždyť jsem se narodil v Liberci vedle botanické zahrady. Bavilo nás hospodařit, to jsme se už naučili v Praze. A pak přišli američtí developeři, že za pozemky nám dají nový dům. Nedohodli jsme se. Ale udělal jsem jednoduchý projekt a zahrál si na developera. Obrovskou zahradu na nádherném místě jsme rozdělili na parcely, zasíťovali a prodali. To byl zdroj našich peněz na koupi zámku.
Zámecká logika
Nové Hrady byly jasná volba, nebo jste váhali i nad jinými „baráky s duchem"?
Měli jsme najednou hodně peněz a rozhodovali se, jestli koupit funkcionalistickou vilu v pražské vilové čtvrti Hřebenky, nebo třeba nějakou tvrz. Chtěli jsme zachránit starý barák, který má architektonickou hodnotu. A to zámek Nové Hrady přesně splňoval. Je to nejčistší rokoko v republice, ale byl v hrozném stavu.
Jeho velikosti jste se očividně nezalekli...
Přijeli jsme před bránu, ale ta tam tehdy – na jaře 1997 – nebyla. Před zámkem se pásly sousedovy slepice, balustrády podél příchozí cesty byly zhroucené, na balkoně rostla bříza, místo oken v přízemí bylo bednění. A žena říká: Je to hezké, ale hrozně veliké.
Tím, že zámek stojí na terasách, působí zezdola větší, než ve skutečnosti je. Teprve praxe nám osvětlila, co jsem tušil, že pro ekonomické zdraví objektu je důležitá velikost. Kdyby byl ještě dvakrát větší, jeho ekonomika by byla snadnější. Takto je na samé hranici.
Ještě větší? Už takhle působí v malé obci pompézně!
Je pravda, že takto velké a zdobné sídlo na malé vesnici svými měřítky vybočuje. Vzniklo ale v době, kdy k panství patřilo přes dvacet vesnic. Tehdy bylo středobodem velkého majetku. Poměry se změnily a my řešíme, jak zámek napasovat do 21. století. Je špatné, když je to jen schránka na cennosti. My máme zámek k bydlení i k podnikání. Památka má jinou logiku než normální dům. Zámek tu stojí a stát bude, kolem něj se ale všechno rychle mění, a když ho chcete udržovat v kondici, musíte na změny pružně reagovat. Mění se vkus publika, ekonomická situace.
Nejde tedy tradičně udržovat zámek s majetkem, který k němu náleží? Jako za časů, kdy na něm žila šlechta?
U tradičních šlechtických majetků je to jinak. Pokud někdo restituoval majetek, spravuje i lesy, cihelnu a pískovnu, je možný návrat k prvorepublikovému hospodaření. A obohacovat je o to, co přináší nová doba. Pokud toto hospodářské zázemí u zámku není, což je u většiny nově nabytých držeb, hledáte cestu. Není nejtěžší památku opravit, ale udržovat. Snažíme se uvažovat dlouhodobě, proto jezdíme do ciziny a pokoušíme se předjímat vývoj.
Návraty do zahrad
Kde se nejvíc inspirujete?
Po českých hradech a zámcích nejezdíme, jen výjimečně. Hlavní trendy se snažíme zachytit především v Anglii a ve Francii, kde kontinuita ve správě památek nebyla nikdy přerušená. Naposledy jsme byli v Anglii a letos se tam chystáme zase.
Jaké trendy ze západní Evropy přebíráte?
Směr je jasný: od interiéru k exteriéru. Dříve či později přijde i sem. Zámek je pořád stejný a nemáte důvod se do něj vracet. Ale zahrady jsou jiné na jaře, v létě, na podzim. Průměrná zámecká zahrada v Anglii má za rok návštěvnost 600 tisíc až milion lidí, kteří za vstup platí. Ekonomický přínos návštěv je tak výrazný, že na tom můžete postavit ekonomické zdraví objektu. Kdyby u nás bylo za rok 150 tisíc platících, bude zámek jen vzkvétat. Hlavní trendy se snažíme zachytit především v Anglii a ve Francii, kde kontinuita ve správě památek nebyla nikdy přerušená.
Hezky udělané zahrady jsou lidem blíž než barokní skříně, uvědomuje si zámecký pán
Hezky udělané zahrady jsou lidem blíž než barokní skříně, uvědomuje si zámecký pán.Autor: Jan Rasch
Zdá se, že vzkvétá i tak. Jak se dá celý zámecký areál finančně utáhnout, když stále ještě budujete a opravujete?
Máme nízké náklady. Žádné dotace, ani úvěry. Co můžeme, děláme sami, zapojuje se celá rodina. Zámecký areál vedeme jako rodinný penzion, kde také musíte spoléhat na vlastní síly.
Skutečně jste si žádné peníze nepůjčovali?
Úvěr si můžete brát na benzinovou pumpu, ale ne na zámek. To je nejdůležitější zásada. Investice se u památek nevrací. Je to stejné, jako když máte doma sbírku Rembrandta a necháte ji zrestaurovat. Máte v ní uloženou hodnotu, ale nevytváří cash flow.
Vícero dřívějších majitelů novohradského zámku nebylo tak opatrných, když se ho museli vzdát?
Rod Chamaré se úspěšně věnoval plátenictví. Když ale do Evropy přišla bavlna, vytlačila plátno a jim se nepodařilo najít podnikání, které by to nahradilo. Zámek pak prodali. Jeden z dalších majitelů jej propil. Říká se, že v hospodách platil obrazy a různými artefakty ze zámku. Možná by se v hospodách po okolí některé našly.
Majitelé v montérkách
Na opravy památek se často využívají dotace. Proč ne u vás?
Tvrdím, že evropské dotace jsou nejdražší peníze na trhu. Tedy pokud nechci podvádět. My děláme investice za desetinu, maximálně pětinu peněz, než kdybychom si vzali evropské dotace. Syn je zahradní architekt a napadlo ho, abychom požádali o finanční podporu na regeneraci zámeckých a historických zahrad. Spočítal jsem, že podle tabulek by obnova cest a základní zeleně vyšla na více než 10 milionů korun. Jako soukromník z toho musím hradit nejméně 51 procent, tedy pět milionů. Sami vše zvládneme nejvýš za 800 tisíc korun. To ještě budeme velkorysí.
V zahraničí sledujete trend, že víc než zámky přitahují jejich zahrady. Na první pohled je vidět, že se mu přizpůsobujete. Co ještě plánujete?
Když jsou hezky udělané zahrady, jsou lidem bližší než barokní skříně. Naše zahrada je v dosti členitém terénu. Dá více práce, ale výsledek může být působivější než rovinatá zahrada. Na předním nádvoří je rokoková zahrada s fontánami a broderiemi ze stříhaného zimostrázu. Máme tu zelené divadlo, jediné v republice, proto je vyhledávané divadelníky. Vloni jsme nad rybníkem vybudovali vodní kaskády a pod nimi založili rosarium. Budeme mít ukázku italské zahrady, bílou zahradu, to je ve světě trend.
Chceme otevřít užitkovou zeleninovou zahradu, která je zatím soukromá, aby tudy návštěvníci mohli volně procházet. Většina rodiny je přesvědčena, že nám to zase ubere kousek soukromí, kterého už máme tak málo, ale chceme jít cestami, které venku fungují. Plánujeme také vodní zahrady, anglickou parterovou zahradu plnou kytek a s vysečenými pěšinami na rozkvetlých loukách. Taková zahrada je intimnější, máte v ní úplně jiný pocit.
Potvrzuje se vám, že se lidé do zahrad vracejí?
Nevíme přesně, kolik návštěvníků areálem projde. Odhadujeme, že zámecké interiéry navštíví každý dvacátý. Málokdo mě s manželkou pozná, protože chodíme v pracovním oblečení. A díky tomu dostáváme zpětnou vazbou nezkreslený názor. Potěší, když zaslechnu paní, jak se rozplývá: „Maruško, slyšela jsem, že to tu stojí za to. Opravdu nádhera." Obě dámy stály před záhony s kvetoucí levandulí a denivkou a obdivovaly, jak se modrá barva prolíná s oranžovou. Příště, doufáme, přivedou další známé. V zahradách je veliký potenciál.
Zámek musí žít
Máte v Čechách a na Moravě konkurenci, která podobně sází na zahrady?
Minimální. Stát není schopen se starat o své památky, natož o zahrady. Udržovat památku je nákladné, ale udržovat zahrady je mnohem náročnější. Materiálově i finančně. Stát má jen pár ukázkových zahrad – Valdštejnskou a pod Pražským hradem. Květná zahrada v Kroměříži byla zrekonstruována skoro za čtvrt miliardy korun, které šly z evropských dotací. Ale jak jsem říkal, investice z evropských dotací jsou v desítkách a stovkách milionů. My je počítáme ve statisících.
Přivážíte si ze zahraničí také inspiraci, jak návštěvníky více vtáhnout do zámeckých interiérů?
Chceme, aby si lidé při prohlídce nepřipadali, že jsou voděni jako medvěd. Vybavíme je informačně, ale dáme jim svobodu, ať si po komnatách chodí volně jako v galeriích. Chtějí-li se vrátit do některé místnosti, ať se vrátí. Kdo si bude chtít cestu zkrátit, může. Chceme tím říci: Chovejte se jako doma, v tom dobrém slova smyslu. Bereme to jako přátelské gesto.
Mluvíte o budoucnosti, nebo se už v expozicích mohou chovat jako doma?
Stálá expozice věnovaná nábytkovému umění od baroka po secesi je v přízemí. Lidé ale mohou nahlédnout i do soukromých prostor v prvním patře. Dole je krásný nábytek, většinovému návštěvníkovi prohlídka historických exponátů splývá. Ale lidé si zapamatují, že se k nám dívali do jídelny a viděli někoho v kuchyni. Od nás si odnesou něco víc než z neobydlených zámků. Často nám říkají, že tu na ně dýchá úplně jiná atmosféra. To je cesta, jak památky v dnešní době spravovat.