Česká republika si dnes státním svátkem připomíná misi slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje roku 863, tedy před 1153 lety. Tehdy byzantský císař Michael III. spolu s patriarchou Fotiem vyslali na území Velkomoravské říše na žádost jejího panovníka knížete Rostislava dva mimořádně vzdělané, zkušené a organizačně zdatné mnichy z řecké Soluně, aby zde šířili křesťanství ve srozumitelném jazyce.

Písmo i zákoník

Byla to vlastně misie, která měla nejen christianizační, ale i politické důvody. Křesťanství se totiž u nás tehdy už šířilo, jenže z latinského západu, prostřednictvím kněží z tehdejší Východofranské říše. Z jejího vlivu se ovšem kníže Rostislav chtěl vymanit a pomoc našel na východě – v Byzantské říši.

Šestatřicetiletý filolog a filozof Konstantin (později Cyril) a osmačtyřicetiletý organizátor a původně válečník Metoděj se na svou půldruhatisícikilometrovou pouť do střední Evropy důkladně připravili. V první řadě Cyril vytvořil hlaholici, první slovanské písmo, inspirované řeckou alfabetou. Šlo o systém přísně fonetický, kdy každé hlásce odpovídal vždy jen jediný znak.

Metoděj sepsal první slovanský zákoník, nazvaný Zakon sjudnyj ljudem, čímž založil úplně novou právní tradici.

„Dodnes z toho máme užitek, protože naše děti zvládnou čtení a psaní do třetí třídy na rozdíl od škol s pravopisem nefonetickým, kde to nezvládají ani v třídách pátých a sedmých, například v Anglii," ocenil Cyrilův počin pro magazín Dotyk někdejší český ministr školství, profesor Petr Piťha. Velkým přínosem bylo i srozumitelné šíření křesťanství ve staroslověnštině a také četnými velmi kvalitními překlady evangelií či bohoslužebných knih do tohoto jazyka.

Nedoceněný zůstává právní odkaz mise. Metoděj sepsal první slovanský zákoník, nazvaný Zakon sjudnyj ljudem, čímž založil úplně novou právní tradici, spojující byzantské a římské právo s moravskou realitou.

Zachovaná slovanská identita

Všechny tyto kulturní a náboženské počiny měly pochopitelně bouřlivé politické dopady. Dřívější franské misie totiž připravovaly půdu pro církevní podřízení Moravy franským biskupům.

Kdyby jim kníže Rostislav nechal volný průběh, čekalo by Moravu jisté podrobení franskému systému. Pokud by se vzepřel, následovala by nejspíš christianizace pohanů mečem – čili de facto rovněž podrobení se mocnému sousedu. Rostislav však zvolil třetí, nečekané řešení – cyrilometodějská mise na Moravě zakládala místní samostatnou církevní strukturu s vlastním bohoslužebným jazykem. Roku 868 dokonce římský papež uznal staroslověnštinu za oficiální církevní jazyk a roku 869 jmenoval Metoděje prvním arcibiskupem panonským!

Byli jsme včas přijati do společenství křesťanských národů.

Frankové si to sice nenechali líbit a hned po Metodějově smrti v roce 885 si jeho post uzurpoval franský biskup Wiching. Staroslověnština byla vytlačena a o pár desítek let později vznikající český stát se už církevně opíral o biskupství v bavorském Řezně.
Přesto pouhé dvacetiletí cyrilometodějského rozmachu nebylo jen neúspěšnou epizodou, jakousi slepou uličkou dějin, po níž zbylo jen pár literárních památek a nic víc.

Zřejmě nejpodstatnějším důsledkem byť i jen dočasné éry jazykové a politické nezávislosti Velké Moravy na Východofranské říši byl totiž fakt, že se na českém území podařilo udržet slovanskou identitu – na rozdíl třeba od poněmčených Polabských Slovanů, kteří se rozplynuli v německém živlu. Včas jsme totiž byli přijati do společenství křesťanských národů.

Hluboký smysl odkazu

Navíc dědictví svatých Cyrila a Metoděje nikdy nezaniklo úplně. Důkazem latentního cyrilometodějského povědomí může být třeba překvapivý počin císaře Karla IV., když povolal do nově založeného Emauzského kláštera (v místě dodnes zvaném Na Slovanech) chorvatské benediktiny a nechal zde sloužit bohoslužby ve staroslověnštině. Stejně tak Češi odedávna považovali za samozřejmost srozumitelné bohoslužby v mateřském jazyce, zatímco v západní Evropě ztratila latina výlučné postavení teprve před padesáti lety.

Hlásit se hrdě ke spolupatronům Evropy, jimiž dvojici svatých Cyrila a Metoděje prohlásil roku 1980 papež Jan Pavel II., má proto pro Česko dodnes hluboký smysl.

O přínosu Cyrila a Metoděje pro český národ psal týdeník Dotyk v článku Co přinesli velikáni ze Soluně.