Rozhovory

Český cynismus je skvělý, české sebemrskačství už ne, říká Martin Jaroš

28. prosinec 2017 četba na 28 minut
Martin Jaroš

Martin Jaroš

Foto: Martin Divíšek

V českém reklamním průmyslu patřil Martin Jaroš k zadavatelům, kteří prosadili reklamy, jež vstoupily do českého kulturního povědomí. Řídil marketing Vodafonu, když vznikla kampaň s falešnými soby a sloganem "Ale my jsme řekli ne". V T-Mobilu uvedl Chucka Norrise a dvojici Vojty Kotka s Lukášem Pavláskem. Pak zmizel ve světě, působil v Maďarsku, v Turecku a nyní v Kataru. Na Vánoce přijel s rodinou do Prahy.

Já evropské hodnoty vidím jinak. To, co je na Evropě opravdu skvělé, to je svoboda. To je ten největší výdobytek, který nám závidí celý svět. Svoboda slova, svoboda vyznání, rovnost před zákonem, svoboda vědeckého bádání a velké ano technickému pokroku. Když souhlasíš, že všichni můžeme svobodně a bez trestu vyjadřovat názory, když mi podepíšeš, že muži a ženy jsou si naprosto rovni a nesmějí být nijak omezováni, když uznáš, že náboženství nemá co lézt do veřejného života, tak jsi můj člověk a v Evropě jsi vítán. Pokud ti tyhle hodnoty nevyhovují, OK, dáme ti najíst a něco na cestu, protože jsme soucitní, ale jdi si hledat jiný domov, který ti bude vyhovovat víc. Evropa pro tebe není.

A máte pocit, že hodnoty Západu dodržuje sám Západ?

Bohužel ne vždycky. Západ byl nejdřív v imigrační politice příliš měkký a neprozíravý. Nechal na svém území vyrůst ghetta lidí, kteří hodnoty Západu nepřijali – neměli proč – a podněcováni určitými vykuky se proti nim dokonce otevřeně staví. To pak vede Západ k opačné reakci – objevují se takoví Okamurové a spol., kteří hodnoty Západu porušují zase ze své strany. Nemají soucit, hlásají nenávist, diskriminují a používají kolektivní vinu. To je vždy špatně, vždy. Kdo hlásá nenávist a kdo soudí děti za chyby strýčků, ten nakonec vždy způsobí utrpení cizím i vlastním.

Kudy z toho ven?

Mně se líbí, jak tyhle věci dělá třeba právě ten Katar. Katar cizince vítá – taky jich má skoro 90 procent, nejvíce na světě. Ale inteligentně a logicky si hájí vlastní kulturu. Dám vám příklad. Emír třeba věnoval pozemek a pro nás křesťany nechal vystavět velký kostel. To byl od něj opravdu dobrý skutek a významné gesto. Kostel je denně narvaný, slouží se tam až šest bohoslužeb denně, protože je tu velká filipínská a indická křesťanská komunita. Ale třeba i naše dcera v něm absolvovala kompletní nedělní školu katechismu a první přijímání. My jsme za to vděční. Na druhou stranu ten kostel nesmí mít zvenčí zvony a kříže, aby nedělal reklamu, a vůbec nějaké získávání nových dušiček nepřipadá do úvahy. Tohle chápu – vyjdete vstříc hostům na svém území, ale zároveň nepřijdete o vlastní kulturní identitu. Funguje to pro mě a tleskám. V Evropě bych samozřejmě byl pro větší míru svobody – je mi úplně jedno, co si namalujete na svůj dům setkání – ale na těch hodnotách, co jsme zmínili výše, bych trval.

Martin JarošZdroj: Martin Divíšek

Víte, mezi námi, Česko bude cizince potřebovat. Já bych je klidně bral, ale bral bych je na základě bodového systému. Jako v Austrálii. Máš dobré vzdělání? Jsi IT expert nebo ovládáš řemeslo, které u nás potřebujeme? Je u tebe vysoká pravděpodobnost ovládnutí jazyka a integrace? Bereme tě všema deseti. Tohle bych samozřejmě uplatňoval na ekonomické migranty,

Zmínil jste dceru a o svých dětech často píšete i na sociálních sítích. Co myslíte, budou žít spíš tady nebo venku ve světě?

Vychováváme je jako Čechy, aby znali naši kulturu a historii a byli na ni hrdí. Ale samozřejmě zároveň na ně působí škola, kde mají kamarády 60 národností. Jsou to světoobčané, vidí svět jako otevřené místo, můžou se vydat kamkoli. Když mluví anglicky, mluví krásnou angličtinou rodilých mluvčí bez přízvuku. Mnohem lépe než já. Za to jsem rád, tohle jsem jim chtěl dát. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsme chtěli na chvíli do ciziny. Otevřít dětem svět.

Překážel vám váš přízvuk někdy v uplatnění?

Práci v Kataru mi kdysi nabídl nějaký britský headhunter. Postupoval jsem od pohovoru k pohovoru, měl jsem z toho výborné pocity. Říkal jsem si, že se mi lidé z té firmy zamlouvají a že snad i jim se líbí, co říkám. No a ten headhunter mě někdy po třetím kole taky chtěl pochválit. Řekl mi do telefonu: je to dobré, děláte na ně dobrý dojem, ani jsem to nečekal, když máte tak těžký slovanský přízvuk". Takhle jeho „pochvala“ mě docela ťala. Vím, že mi ten člověk na další pohovor trošku podlomil sebevědomí. Naštěstí jsem tu práci stejně dostal, ale dodneška to v sobě mám zapíchnuté jako osten. Není důležité jen to, co říkáte, ale i jak to podáváte. Třeba zrovna pro Brity tohle hraje velkou roli. Teď už plavu v angličtině jako ryba ve vodě a psané titulky opravuji i rodilým mluvčím. Ale jsem rád, že moje děti už nikdo kvůli přízvuku škatulkovat nebude. Uměj to ve světě, ale zároveň jsou Češi a jsou na to hrdí. Je důležité být hrdý.

Proč?

Víte, my jsme v Kataru taková sbírka národností. Už jsem to říkal, že jen ve škole mají děti spolužáky asi ze 60 zemí. A čím víc o nich víte, tím víc si uvědomujete, jakou my máme kliku, že jsme z Česka. Spousta našich známých se za žádnou cenu nechce vrátit domů. Protože je tam hlad nebo se tam střílí nebo je tam taková korupce, že v té zemi prostě nemají budoucnost. To my máme krásnou zemi, do které se jednou vrátíme a můžeme v ní důstojně žít. Narodit se v Česku znamená vyhrát v životní loterii.

Ale když zmiňujete školu, má třeba české vzdělání tu hodnotu, aby v cizích zemích bylo respektované?

České školství, to je oříšek. Já být premiérem, tak bych největší podíl energie a klidně 30 procent času věnoval právě školství. S jasným cílem – mít nejlepší školství v Evropě. Protože nic nerozhoduje o našem budoucím bohatství jako školy. Pokud teď začneme cíleně budovat nejmodernější a nejlepší školství v Evropě, budeme za 20 let špičkovou zemí.

Co je na českém školství špatně?

Znalosti hustíme do dětí dobře. Proti tomu nic neříkám. Ale způsob, jakým to děláme, je kasárenský a zastaralý. Učitelé se fakt snaží, ale dusí je byrokracie. Ředitelé nemají pravomoci. Státní maturity a jejich ustavičné změny a nekvalitní práce úředníků z Cermatu, to je zlo.

Nechci být příliš kritický, ale řeknu vám pravdu. Moje dcera Timi chodila v Česku dva roky na základku, do dobré benešovské školy, kterou nechci nijak pomlouvat. Moje žena tam i učila a viděla, jak se učitelé snaží. Pak jsme se odstěhovali do Kataru. Myslel jsem, že děti první měsíce probrečí, protože anglicky neuměly ani pípnout a nerozuměly, ani když jim učitel řekl „sedněte si“. No, a světe div se – žádné brečení se nekonalo. Po dvou měsících, někdy v listopadu, mi dcera řekla, že už nikdy nechce v Česku do školy. Že už chce chodit jen do téhle školy v Kataru. To mě dost zasáhlo. Mimochodem, stejnou transformací prošla i moje paní, která v této mezinárodní škole začala taky učit a už je tam čtyři roky. Říká, že ty metody jsou přesně to, o čem ona vždycky snila. A že ať se nezlobím, ale až se vrátíme do Česka, že ona už na státní školu taky nemůže.

Jak to?

Důvodů je spousta. Učitelé – minimálně na té naší škole – jsou velmi dobře placeni a mají respekt. Jsou to často mladí Britové nebo Australané, muži stejně často jako ženy, a děti je mají rády. Mají k ruce asistenty, takže mají čas na kreativní náplň hodin. Hodnocení nesráží dětem sebevědomí – účelem známek není vás ocejchovat jako trojkaře či čtyřkaře, který si s sebou nese do života, že je loser. Děti se obvykle svoje hodnocení ani nedozvědí. Hodnocení si dělá učitel jen sám pro sebe, a to výhradně s tím účelem, jak má přizpůsobit další výuku. Například děti napíšou diktát, učitel vidí, že dělají chyby v čárkách, tak příští týden budou probírat interpunkci. Říkají tomu formative assessment – na rozdíl od českého hodnocení, které přichází většinou až po látce a znamená ortel.

Navíc se děti lépe učí svou práci prezentovat. Dcera od třetí třídy dělá powerpointové prezentace a musí své domácí úkoly obhájit v tvrdé debatě. Mluvit na veřejnosti a stavět argumentaci je pro ni normální.

Znám proti tomu jednu námitku od českého učitele, že děti sice milují diskuse, ale o tom, kolik je pět a dvanáct, se nedá diskutovat. Pokud nebudou mít své diskuse podložené znalostmi, jež získají do určité míry drilem, tak z nich vyrostou sice dobře diskutující, nicméně ignoranti.

V praxi potřebujete to i to. Tvrdé znalosti i ty prezentační dovednosti. Naši čeští žáci se perfektně vyznají ve skladbě lišejníků. To je fajn, tyto znalosti bych ponechal – alespoň tedy z 80 až 90 procent. Místo těch chybějících 20 procent bych vyučoval kritické myšlení (aby lidi nevěřili každé blbině ze lživých serverů), praktické životní finance (aby lidi neupadali tak snadno do exekucí) a schopnost prezentace (protože často vidím technicky velmi zdatné Čechy, kteří svou kvalitu nedokážou prodat).

Na čem teď v Kataru pracujete?

Začínáme zavádět sítě 5G. Musím říct, že právě v telekomunikacích je Katar hodně napřed, a když se teď vracím na svátky domů, tak vidím, že čeští operátoři mají co dohánět. Ve všem. V pokrytí, v cenách. Což říkám jako člověk, který pro ně pracoval. Mě to mrzí, protože v letech, kdy jsem do tohoho odvětví vstoupil – pro Oskara jsem začal dělat někdy v roce 2001 – byli čeští operátoři vývojově na špici Evropy. Pak to začínalo usínat a já si raději hledal práci v cizině.

Máte pocit, že se Češi příliš snadno spokojí s tím, co je?

Ano, to je náš obecný problém. Vysoké ceny tu zůstávají roky, zatímco jiné národy už si vymohly jejich snížení. Stejně je to se špatnou kvalitou potravin, s nízkými platy. Neumíme se ozvat a dupnout si. U nás hrozí, že HDP pomalu dotlačíme nad evropský průměr, ale platy budeme mít pořád třetinové. Dáváme našim firmám i zahraničním investorům velmi pohodlný polštář. Není potom divu, že české pobočky koncernů či třeba bank patří k nejziskovějším v Evropě. To pak přispívá k určité frustraci a špatné náladě, kterou doma cítím. Všichni se tváří, jako kdyby jim uletěly včely. Částečně je to objektivní nedostatek blahobytu, částečně je to naše pošmourné počasí, částečně je to naše národní hobby – remcání.

Akční letáky