Modrý Mauricius není sice tou úplně nejdražší, ale bezesporu je nejslavnější poštovní známkou světa. Malý ostrov východně od Madagaskaru se ovšem může chlubit ještě řadou jiných věcí. Dnes je znám především jako tradiční turistická destinace, kde lze obdivovat zbytky dnes už chráněné tropické přírody včetně nezapomenutelných pobřežních scenérií.

Mauricius

Ostrovní stát v Indickém oceánu zhruba 900 km východně od Madagaskaru

Rozloha: 2040 km2 (včetně 560 km vzdáleného ostrova Rodriguez)

Obyvatelstvo: 1,2 milionu

Hlavní město: Port Louis

Nejvyšší hora: Black River Peak, 828 m

Délka pobřeží: asi 330 km

Jazyky: kreolština, francouzština, angličtina, hindština

Náboženství: hinduismus, křesťanství (katolické), islám

Státní zřízení: republika

Vznik: nezávislost na Velké Británii vyhlášena 12. března 1968

Měna: mauricijská rupie (asi 0,70 Kč)

Pokud jsou obě cenné známky – Modrý a ještě vzácnější Červený Mauricius – nedosažitelným snem drtivé většiny sběratelů, pak pohled na azurově modré moře či nádherný rudý západ slunce si každoročně dopřává více než milion turistů.

Lahodná třtina

Cestovní ruch ale není jediným motorem mauricijské ekonomiky. Naše průvodkyně Eloise dává na první místo finančnictví – v hlavním městě Port Louis sídlí spousta bank. Vstřícná pravidla finančního byznysu přitáhla do země s 1,2 milionu obyvatel řadu podnikatelů z tohoto oboru.

Vstřícná pravidla finančního byznysu přitáhla do země s 1,2 milionu obyvatel řadu podnikatelů z tohoto oboru.

Významné jsou také IT technologie (včetně mnoha call center), dále textilní průmysl (vyrábí převážně z dovezených surovin), pak teprve zmíněný turismus a v neposlední řadě zemědělství.

Pokud by Mauricius měl nějakého svého Andreje Babiše, nepochybně by se takový oligarcha stal tamním králem cukrové třtiny. Tahle plodina už na první pohled kulturní krajině ostrova naprosto dominuje.

„Turismus jde nahoru, produkce třtiny klesá,“ tvrdí nám sice taxikář Reechi, ale na polích to vidět není, a také plány na využití této plodiny naznačují, že soumrak zdejší cukrovky jen tak nepřijde. Už dnes se z ní vyrábí elektřina (zbytky po zpracování slouží jako biomasa pro spalování) a do budoucna se počítá i s výrazným uplatněním biopaliv z třtiny.

Nejpříjemnějším zhodnocením cukrové třtiny, podobně jako v jiných tropických zemích, je ovšem její využití v nápojovém průmyslu.

Nevím přesně, čím to je, ale moje žena má jakýsi šestý smysl, jenž ji při našich cestách vždy zavede k výrobě nejlepších destilátů – a velmi často právě rumu.

Zatímco třeba v Austrálii záhy objevila, že nejlepší rum se vyrábí v queenslandském městě Bundaberg, na Mauriciu jsme neomylně zamířili do městečka Chamarel. Je tu jeden ze dvou tzv. zemědělských lihovarů, Rhumerie de Chamarel Distillery. Pro sebe jsme si přeložili fabriku jako „rumovar“. Ostatní rumovary na ostrově jsou tzv. průmyslové a kvalita jejich produkce prý zdaleka nedosahuje té chamarelské.

Destilérka normálně jede, ale zároveň je do ní povolen vstup návštěvníkům a je svého druhu také turistickou atrakcí. Samotná prohlídka ovšem není příliš sofistikovaná. Na začátku vidíme, jak dva chlapíci „krmí" stroj stvoly třtiny. A pak následuje poctivá ochutnávka finálního produktu, rumu různé síly, stáří a především příchutí, třeba kokosové nebo medové.

Asi není překvapivé, že nálada mezi turisty je výborná...

Svátek světel

Dobrou náladu si ovšem na Mauriciu nemusíte vyvolat jen ochutnávkou výše uvedeného třtinového produktu. Shodu okolností jsme na ostrov zavítali v době, kdy u nás slavíme svátek sv. Martina – na ostrově je datum 11. listopadu zase zasvěceno hinduistům, kteří slaví „svátek světel“. Jde o jeden z nejvýznamnějších státních svátků. Už několik dní předem zdobí lidé své příbytky i obchody žárovkami, večer se pak přidají i ohňostroje, tančí se...

O svou hlavní přírodní atrakci už Mauricius definitivně přišel. Dronte mauricijský vymřel nejspíš kolem roku 1662.

Další shodou náhod, tentokrát neblahých, o dva dny později přišly na Mauricius zprávy o teroristickém masakru v Paříži. Útoky islamistů ve Francii 13. listopadu vnímali silně jak turisté, z nichž řada je z Francie, tak místní, protože značná část historie ostrova je s touto evropskou zemí spjata.

Samotný Ile de France – jak byl Mauricius za francouzské koloniální nadvlády od roku 1715 nazýván – je ale naštěstí dodnes střetů a náboženských pnutí ušetřen. Žije tu přitom jak početná enkláva křesťanů (katolíků), tak muslimů. Největší část – zhruba polovina – obyvatel se ovšem hlásí k hinduismu. A snad je to právě tohle nenásilné náboženství, které přispívá k dosavadní umírněnosti společenských nálad v mauricijské komunitě, do níž patří ještě menšina Číňanů a coby pikanterie třeba i rastafariáni.

Autor: Martin Mařík

„Jsme tu v pohodě, lidi se tolerují – jen některým se nechce tolik pracovat,“ míní taxikář Reechi, sám kreol, míšenec.

Mimochodem, bylo docela zajímavé pozorovat třeba dělníky na stavbě. Šéfem byl kreol, pohrával si stále s mobilem. Pět šest dělníků výrazně tmavší pleti než šéf se věnovalo práci: radili jednomu vyvolenému jak uříznout prkno.

S úsměvem, který výrazně rozdávali i kolemjdoucím, se akce účastnili také dva „rastamani“ s typickými pletenými čepicemi a vousy. Jejich funkci bych si dovolil nazvat pozorovací – sedíce na bobku zírali, jak se jejich kolegové s prknem vypořádají. A asi příznačné bylo i to, že všichni pracovali na stavbě údajně čínského investora, který rozšiřoval svůj turistický resort...

O svou hlavní přírodní atrakci už Mauricius definitivně přišel. Dronte mauricijský vymřel nejspíš kolem roku 1662.

V zásadě přitom platí, že místní lidé bez rozdílu etnika jsou přátelští a vstřícní. Jen trochu pozor na náš zvyk – či někdy zlozvyk – všude spoléhat na angličtinu. Je sice i oficiálním jazykem země, ale mnohem lépe se tu domluvíte francouzsky. A to i proto, že zdaleka nejrozšířenějším ostrovním jazykem je tzv. mauricijská kreolština, jejímž základem je právě francouzština.

V něčem svůj evropský vzor kopíruje, jinde mění: například hlásku „j“ nahrazuje „z“, takže nás místní kluci zdravili „bonzúr“.

Česká stopa

Abych ale manželce nekřivdil – hledá v cizích zemích nejen alkoholické zdroje, ale také „české stopy“. A podle jednoho z českých televizních dokumentů o Mauriciu nás nasměrovala do města Curepipe v jižní části ostrova.

„Neznám moc turistů, kteří by si jako cíl výletu zvolili návštěvu autobusového nádraží,“ říkal nám s úsměvem taxikář, ale neomylně nás na nádraží v Curepipe zavezl. A naše informace se potvrdila: zdejší „autobusák“ skutečně nese jméno Jana Palacha. Ví bůh, jak se jméno hrdiny, který se v Praze roku 1969 upálil na protest proti lhostejnosti lidí vůči ruské okupaci, dostalo až na toto místo. Nicméně česká stopa potěšila, u nádraží jsme navíc objevili ještě novotou zářící vývěsní tabuli s nápisem Snack Jan Palach, orámovanou logem Pepsi...

Curepipe je největším městem Mauricia, předčí i hlavní město Port Louis. V Port Louis je však mimo jiné i jedno z lákadel pro běžné turisty, totiž muzeum s proslulými poštovními známkami.

Jako by se však vystavovatelé poučili třeba z pražského orloje na Staroměstském náměstí – taky v muzeu musíte čekat asi hodinu, než se na chvíli ukážou originály Červeného a Modrého Mauricia. Pak zase světla zhasnou a další návštěvníci si zase musí počkat.

Příliš hodný blboun

Vedle kulturních a společenských aktivit (a samozřejmě sportu jako je golf a veškeré dovádění v moři) je atrakcí Mauricia i příroda. Ta mořská je skutečně krásná, většina pobřeží je lemována korálovými útesy, k vidění jsou i delfíni a výrazně vzácněji velryby. Ačkoliv je ostrov vulkanického původu a pobřežní písek by proto měl být tmavý jako třeba na sopečném kanárském ostrově Tenerife, tady právě díky rozemletým korálům pláže září bělostí.

Pobřeží na jihozápadě ostrovaAutor: Martin Mařík

S vnitrozemskou přírodou se to pak má jako na většině podobných ostrovů, které člověk obývá už několik staletí (Mauricius objevil pro Evropu Portugalec Diego Fernandez Pereira roku 1505, ale už dříve sem zajížděli Arabové).

Z původních lesů na ostrově zbývá podle některých zdrojů 2,5 procenta, podle jiných už jen jedno procento. Každopádně dnes pokrývají většinu země pole s cukrovou třtinou a zbytky lesů jsou chráněny v národních parcích, z nichž největší je Black River Gorges National Park v jihozápadní části.

Na rozdíl od pobřeží je nad zalesněnými kopci často zataženo, jsou tu říčky s nádhernými vodopády.

Jinak neprostupným lesem lze díky prosekané úzké cestě vystoupat i na nejvyšší „horu" ostrova – 828 metrů vysoký kopec Black River Peak (nebo chcete-li Piton de la Petite Riviere Noir).

V národních parcích jsou naštěstí stále ještě k vidění i květiny či keře a také ptáci, ještěrky nebo spousta druhů hmyzu, patřících mezi endemity – nikde jinde na světě nežijí.

O svou hlavní přírodní atrakci už Mauricius ale definitivně přišel. Dronte mauricijský, zvaný též dodo nebo česky blboun nejapný, vymřel nejspíš kolem roku 1662. „Byl příliš hodný a vůbec se nebál lidí,“ vysvětlovala příčiny jeho vyhynutí naše průvodkyně Eloise.

Faktem je, že asi metr vysoký nelétavý pták se stával tak snadnou kořistí námořníků, že ho vyhubili i přesto, že jeho maso nepovažovali za příliš dobré.

Nicméně i bez doda je mauricijská příroda stále pozoruhodná. Ostrov se dá navštívit prakticky v kteroukoliv roční dobu, zima (o našich letních prázdninách) znamená občasný pokles nočních teplot tak na 17, 19 stupňů, což se dá opravdu vydržet... Občas víc prší a leden a únor jsou navíc obdobím cyklonů. „Velké cyklony ale přijdou jen zhruba za šest sedm let, není se čeho bát,“ říkají místní s pohodovým úsměvem.