Nesnáším velká města. Dva dny a dost, davy lidí mě úplně ničí. Tedy – nesnášel jsem je. Do té doby, než jsem poprvé přiletěl do Bangkoku. Plánoval jsem zůstat nanejvýš jeden den, nakonec jsem se zdržel týden a tento článek píšu těsně před třetí návštěvou...

Po cestě do jihovýchodní Asie se Bangkoku skoro nevyhnete, míří sem nejvíce letů a většinou vyjdou nejlevněji. Bez problémů se odsud dostanete do Vietnamu, Kambodže, Laosu, Barmy i Malajsie. Ze strategické polohy město těžilo odjakživa, což je dost poznat i na jeho dechberoucích památkách.

Bangkok

Rozloha (bez aglomerace): 1568 km2

Počet obyvatel: 9,27 mil.

Etnické složení: 80 % Thajci, 10 % Číňané, 10 % ostatní

Průměrná denní teplota: 26 °C (leden)–29 °C (červenec)

O tom ale tentokrát řeč nebude. Na zkušenosti se zdejší proslavenou sexuální turistikou také rovnou zapomeňte.

Tady nikdo nespěchá

Pro mě jsou Bangkok hlavně lidé, jídlo, kultura a neuvěřitelná rozmanitost. Moderní čtvrti se skleněnými mrakodrapy střídají úzké zapadlé uličky, hned vedle nejdražšího hotelu se v pouličním stánku najíte za 30 korun a honosné buddhistické chrámy, kterých město ukrývá několik stovek, jsou jen příjemným bonusem. Myslím, že ani místní nemají šanci je za život všechny navštívit.

Zdroj: Youtube

Rozlámaný z předchozího dne se pomalu hrabu z postele a mířím na snídani. Jednu mám sice v ceně ubytování, jenže se tu snaží o „evropský styl“ a nestojí to za řeč. Raději se zastavuji u jednoho ze stánků v uličce za rohem a nakupuji čerstvé ovoce. Něco většího si dám později, kam také spěchat. Tady nikdo nespěchá.

Teplota sice nepřekračuje 30 stupňů Celsia, ale kvůli vlhkosti je tu na padnutí. Tropy, co čekat jiného? Naštěstí se dá skoro kdekoliv schovat do stínu a vyhnout se tak ostrému slunku. Jdu se chvíli projít po Lumpini parku a obdivuji Thajce, kteří nadšeně běhají a cvičí. Zeleně si v Bangkoku běžně moc neužijete, takže je jich tady opravdu spousta. Po chvíli nasedám na metro a mířím do centra, pokračovat v objevování zapadlých uliček, které mě předchozí den tolik vyčerpaly – musel jsem nachodit více než 15 kilometrů.

Autor: Matouš Vinš

Přede mnou visí plakát s „reklamou“, aby Thajci méně koukali do telefonů a raději se více bavili mezi sebou naživo. Rozhlížím se kolem sebe a... reklama nefunguje. Ani trochu. Každý má v ruce alespoň jeden iPhone. Ten největší, samozřejmě, jsme přece v Asii. Smutné, snad to v takové míře nedorazí i k nám.

Pekelně pálivá polévka

Jídlo, jídlo a zase jídlo. A to je teprve čas oběda, to nejlepší začne až večer. Bangkok je svým streetfoodem vyhlášený a hned první den jsem pochopil proč. Lépe už to umí prý jen Vietnamci.

Autor: Matouš Vinš

Všechny „jídelní“ ulice až nebezpečně voní a lákání nelze odolat. Jenže co si vybrat? Je tu jeden stánek za druhým... Tuhle nudlovou polévku? Nebo jinou? Smaženou rýži? Smažené nudle? Zeleninu? Maso?

Vítězí nudlová polévka u staré usměvavé babičky a rozhodně nelituji. Přidávám po vzoru místních ještě pár naložených chilli papriček a užívám si svou chvíli pekelného pocení. Thajci ale moc dobře vědí, proč to dělají – chilli totiž ve výsledku ochlazuje, takže mi odpoledne nebude takové horko. Zajídám čerstvou papájou a chvíli pokračuji v náhodném objevování města.

Kde leží hranice kýče?

O něco později se již podle mapy vydávám ke Zlaté hoře – jednomu z mála turistických míst, kam se opravdu chci podívat. Fascinuje mě totiž fakt, že si někdo uprostřed města prostě nechal vybudovat kopec. Jak jinak než s chrámem na vrcholu.

Po cestě nahoru mám sice chuť se nejraději otočit a zmizet – hranici kýče tu se zlatými soškami, hudbou a umělou mlhou už lehce přestřelili –, ale nakonec jsem rád, že jsem došlapal až na vrchol.

Autor: Matouš Vinš

Samotný chrám sice zdaleka nepatří k těm nejzajímavějším, výhled na město to ale stokrát vynahradí. Trefil jsem se navíc do západu slunce, což je tady (částečně díky smogu) vždy krásná podívaná. Rozeznávám Královský palác, největší chrámy, zákruty řeky i kanál pod námi, kde mě před chvílí při focení dost nepříjemně překvapil obrovský varan. Konečně si uvědomuji, jak obrovský Bangkok vlastně je. A vlastně ještě mnohem větší.

Umění na špejli

A je to tady. Stánky na ulicích opět ožívají, začíná se grilovat. Vybírám ten, kde je největší fronta místních, a nakupuji pár špejlí s barbecue. To Thajci opravdu umí, a navíc je až směšně levné. Jeden čas jsem doma na grilování celkem ujížděl, ale na tento level jsem se nikdy nedostal. Jak to safra jen dělají?

Autor: Matouš Vinš

Lidé už posedávají různě okolo, užívají si večeři a společnou chvíli klidu. Tentokrát bez telefonu. Usmívám se na ně, oni se smějí na mě, občas něco vyfotím. Po cestě ochutnávám další a další lahůdky od grilovaných olihní přes křepelčí vejce po místní párky s jak jinak než pálivou omáčkou. Přál bych si mít alespoň třikrát větší žaludek.

Na závěr si za nějakých 15 korun dávám svůj oblíbený čerstvý džus z marakuji a pomalu se vracím do hostelu. Tady už venku posedává několik kamarádů z předchozího večera, takže si na baru objednávám jednoho chlazeného Changa (místní pivo – pozn. autora) a přidávám se k debatě o dalších plánech a skrytých rájích jihovýchodní Asie, k nimž je Bangkok ideální vstupní branou...