Zdroj: Wikimedia Commons: Palace of Versailles
Charles Perrault: Příběh smutného pohádkáře
Popelka, Červená Karkulka či Sněhurka. Charles Perrault sepsal notoricky známé pohádky mnohem dříve než bratři Grimmové nebo Božena Němcová. Ve tvorbě pro děti přitom hledal útěk před smutnou realitou.
Před 390 lety se v Paříži narodil chlapec, kterého čekala světlá budoucnost. Syn bohatého právníka a vysokého dvorského úředníka měl podobně jako jeho otec Pierre a tři starší bratři vstoupit do královských služeb a užívat si života v blahobytu a společenské úctě. Vystudoval nejlepší školy, ve 23 letech získal právnickou licenci a dva roky poté jej starší bratr uvedl ke královskému dvoru.
Životní láska
Charles už od mládí s oblibou proháněl husí brk po papíru a dával průchod literárnímu nadání. V roce 1648 publikoval první básně, později dokonce vydal parodii na Vergiliův epos Aeneis. Tenkrát ho jistě nenapadlo, že se mu poměřování sil s antickými mistry jednou vymkne z rukou.
Jeho talentu si všiml spisovatel Jean Chapelain a doporučil ho novému ministrovi Jeanu Colbertovi. Díky tomu se Charles v roce 1662 stal tajemníkem takzvané „Malé akademie“, což byla komise znalců, kteří měli na starost nákup uměleckých předmětů do královských sbírek a také dohlíželi na stavbu Louvru a Versailles. Charles se díky tomu seznámil se samotným králem Ludvíkem XIV., kterému třeba vnukl myšlenku na stavbu 39 fontán ve versailleských zahradách. V roce 1471 usedl ve Francouzské akademii, která měla dohlížet na čistotu jazyka, a o dva roky později se stal jejím předsedou.
Oženil se až ve 44 letech. Jeho vyvolenou se stala devatenáctiletá Marie Guichon a navzdory značnému věkovému rozdílu je pojila velká láska. V rychlém sledu se jim narodili tři synové a jedna dcera. Pak se ale Charlesův úspěšný život zhroutil. Marie v pouhých 25 letech zemřela a muž propadl velké beznaději. Vzdal se místa v akademii a nikdy se už znovu neoženil.
Nad vodou ho drželi zejména potomci, díky nimž se začal blíže zajímat o pohádky. Tenkrát se vyprávěly v každé rodině, ale neexistovala žádná pohádková kniha, neboť každý spisovatel podobné příběhy považoval za pokleslé. Navíc každé vyprávění existovalo v bezpočtu verzí. Charles začal pohádky sbírat a třídit, ale od jeho nejslavnějšího počinu ho ještě dělila hezká řádka let a jeden velký skandál.
Do smrti v utajení
V roce 1687 přišel jako host na slavnostní zasedání Francouzské akademie. Přednesl báseň pojmenovanou Století Ludvíka Velikého, v níž tvrdil, že jeho doba v úrovni vědy a umění předstihla antiku. Strhla se nevídaná polemika, do níž se zapojili prakticky všichni významní myslitelé a spisovatelé. Většina z nich v čele s Jeanem de la Fontainem a Jeanem Racinem vystoupila proti Charlesovi a označila jeho myšlenky za hloupé a opovážlivé.
Z následné štvanice dostal Charles strach, stáhl se do ústraní a začal se naplno věnovat pohádkám. Předtím už vydal několik útlých knížek pro děti, ale jeho nejslavnější dílo spatřilo světlo světa až v roce 1697. Jmenovalo se Pohádky matky husy a objevila se v něm řada dnes už klasických pohádek, třeba Popelka, Červená Karkulka, Šípková Růženka, Sněhurka, Paleček nebo Kocour v botách.
Příběhy se od současných verzí dost lišily a byl v nich patrný silný naučný prvek. Třeba vlk v Karkulce nebyl jen mlsné zvíře, ale spíše muž, který v lese číhá na osamělé dívky.
Kniha měla velký úspěch, ale po jejím autorovi se čtenáři sháněli marně. Charles si dobře uvědomoval, že jeho jméno není příliš oblíbené a dílo vydal anonymně. Zemřel šest let poté, takže se o jeho autorství dlouho nevědělo. Kvůli tomu není tak známým pohádkářem jako třeba bratři Grimmové, kteří tvořili více než sto let po něm a z jeho díla částečně čerpali.
