Před 390 lety se v Paříži narodil chlapec, kterého čekala světlá budoucnost. Syn bohatého právníka a vysokého dvorského úředníka měl podobně jako jeho otec Pierre a tři starší bratři vstoupit do královských služeb a užívat si života v blahobytu a společenské úctě. Vystudoval nejlepší školy, ve 23 letech získal právnickou licenci a dva roky poté jej starší bratr uvedl ke královskému dvoru.

Životní láska

Charles už od mládí s oblibou proháněl husí brk po papíru a dával průchod literárnímu nadání. V roce 1648 publikoval první básně, později dokonce vydal parodii na Vergiliův epos Aeneis. Tenkrát ho jistě nenapadlo, že se mu poměřování sil s antickými mistry jednou vymkne z rukou.

Jeho talentu si všiml spisovatel Jean Chapelain a doporučil ho novému ministrovi Jeanu Colbertovi. Díky tomu se Charles v roce 1662 stal tajemníkem takzvané „Malé akademie“, což byla komise znalců, kteří měli na starost nákup uměleckých předmětů do královských sbírek a také dohlíželi na stavbu Louvru a Versailles. Charles se díky tomu seznámil se samotným králem Ludvíkem XIV., kterému třeba vnukl myšlenku na stavbu 39 fontán ve versailleských zahradách. V roce 1471 usedl ve Francouzské akademii, která měla dohlížet na čistotu jazyka, a o dva roky později se stal jejím předsedou.

Oženil se až ve 44 letech. Jeho vyvolenou se stala devatenáctiletá Marie Guichon a navzdory značnému věkovému rozdílu je pojila velká láska. V rychlém sledu se jim narodili tři synové a jedna dcera. Pak se ale Charlesův úspěšný život zhroutil. Marie v pouhých 25 letech zemřela a muž propadl velké beznaději. Vzdal se místa v akademii a nikdy se už znovu neoženil.

Nad vodou ho drželi zejména potomci, díky nimž se začal blíže zajímat o pohádky. Tenkrát se vyprávěly v každé rodině, ale neexistovala žádná pohádková kniha, neboť každý spisovatel podobné příběhy považoval za pokleslé. Navíc každé vyprávění existovalo v bezpočtu verzí. Charles začal pohádky sbírat a třídit, ale od jeho nejslavnějšího počinu ho ještě dělila hezká řádka let a jeden velký skandál.

Do smrti v utajení

V roce 1687 přišel jako host na slavnostní zasedání Francouzské akademie. Přednesl báseň pojmenovanou Století Ludvíka Velikého, v níž tvrdil, že jeho doba v úrovni vědy a umění předstihla antiku. Strhla se nevídaná polemika, do níž se zapojili prakticky všichni významní myslitelé a spisovatelé. Většina z nich v čele s Jeanem de la Fontainem a Jeanem Racinem vystoupila proti Charlesovi a označila jeho myšlenky za hloupé a opovážlivé.

Z následné štvanice dostal Charles strach, stáhl se do ústraní a začal se naplno věnovat pohádkám. Předtím už vydal několik útlých knížek pro děti, ale jeho nejslavnější dílo spatřilo světlo světa až v roce 1697. Jmenovalo se Pohádky matky husy a objevila se v něm řada dnes už klasických pohádek, třeba Popelka, Červená Karkulka, Šípková Růženka, Sněhurka, Paleček nebo Kocour v botách.

Příběhy se od současných verzí dost lišily a byl v nich patrný silný naučný prvek. Třeba vlk v Karkulce nebyl jen mlsné zvíře, ale spíše muž, který v lese číhá na osamělé dívky.

Kniha měla velký úspěch, ale po jejím autorovi se čtenáři sháněli marně. Charles si dobře uvědomoval, že jeho jméno není příliš oblíbené a dílo vydal anonymně. Zemřel šest let poté, takže se o jeho autorství dlouho nevědělo. Kvůli tomu není tak známým pohádkářem jako třeba bratři Grimmové, kteří tvořili více než sto let po něm a z jeho díla částečně čerpali.