Cizí armády v plné zbroji na území suverénního státu bez pozvání z oficiálních vládních míst, to je agrese, i kdyby prezident Putin, podporován ministrem Lavrovem, říkal cokoliv. Kromě agrese je to také konec nesmyslného Obamova resetu, jímž nám doporučil, abychom zapomněli na to, co bylo kdysi důvodem studené války, a měl nás k tomu, abychom byli s Putinovým Ruskem rovnocennými partnery. Zapomenout některé situace, které charakterizují dějiny, zapomenout a vymazat je z paměti, se nevyplácí. Nevyplatilo se to už před lety, když ruská vojska napadla Gruzii, posunula hranice a zůstala tam dodnes.

Nepoučitelní, ruskými vojsky nikdy neokupovaní Američané, ale také mnozí Evropané – zejména ti, kteří vymysleli takzvané Evropské partnerství – měli dojem, že dobrou vůlí prokazovanou Rusku, respektive prezidentu Putinovi, přimějí tohoto obnovitele sovětských (ne)způsobů k dodržování mezinárodních smluv. Konečně i na Pražském hradě a českém ministerstvu průmyslu a obchodu se mluvilo o Rusku jako o naší české obchodně ekonomické naději.

Diplomacie dobré vůle selhává

Diplomacie tanků se ukázala silnější než diplomacie dobré vůle. Ty dva přístupy k vzájemnému jednání jsou zkrátka nekompatibilní. Co tedy s tím? Co s tou porážkou ve věci ukrajinské demokracie? Dokážeme ji my, tedy my NATO a my Evropská unie, přiznat? Dokážeme analyzovat vlastní chyby a vyvodit z nich změnu svého postoje k Rusku jako nositeli ohrožení evropského míru, evropské bezpečnosti? Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen to tak vidí. Prohlásil, že to, co Rusko dělá na Krymu, ohrožuje mír a bezpečnost Evropy. Já s ním v tom omezení nemohu souhlasit.

Generální tajemník Rasmussen je chováním Putinova Ruska překvapen, já ne. To, co Putinův režim dělá na Krymu, je výsledek povinnosti, kterou si ruská vláda uložila závaznými dokumenty Koncepce zahraniční politiky a Obranná doktrína Ruské federace. Ty dokumenty přikazují vládě hájit zájmy ruských menšin kdekoliv na světě, aniž by bylo dbáno hranic a suverenity států, jejichž občany ty menšiny jsou.

Kdo četl ty dokumenty, ví, že stačí, aby vláda Ruské federace dospěla k názoru, že ony zájmy jsou ohroženy, a už to jede. Tedy tanky jedou, hr na ně!, na ty poškozovatele lidských práv. Teď zrovna byla za poškozovatele lidských práv ruské části obyvatel Krymu (je jich 58 % z celkového počtu obyvatel) ruskou vládou uznána ukrajinská vláda v Kyjevě. Před lety, však jsem se o tom již výše zmínil, byla za takového poškozovatele lidských práv občanů (dokonce to ani nemuseli být příslušníci ruské menšiny, stačilo, že to byli Abcházci a jižní Osetinci), označena vláda v Gruzii.

Tehdy jako dnes, alespoň prozatím, se ze strany těch, kdo slibovali pomoc – tehdy to bylo NATO, dnes je to Evropská unie –, nedostalo vládám omezovaným v jejich pravomocích ruskými tanky nižádné věcné, efektivní podpory.

Dvacet procent gruzínského teritoria Rusko vojensky okupovalo a prakticky oddělilo od suverénního gruzínského státu. Dnes totéž dělá ruský režim na Ukrajině. Proč jsou tedy Rasmussen, Obama a mnozí další Putinovým chováním překvapeni? Oni ty dokumenty nečetli?

Válku nechce nikdo

Ruská vojska čelí na Krymu pouze mravnímu odsouzení. Představitelé Evropské unie a NATO jsou ruským útokem na základní principy mezinárodního práva pobouřeni. Chápu, že nic víc než pobouření v této chvíli najevo dát nemohou, nechtějí-li rozpoutat válku. Válku si opravdu přát nesmíme. To, co bychom si ale přát měli – já alespoň si to přeji –, je nejprve přiznání zásadní politické porážky a hned na to revize dosavadní politiky vůči Putinovu režimu v Rusku.

Porážka dosavadních pokusů o partnerské vztahy s Moskvou je nepochybná. Ruské agresivní chování, vojenská okupace prozatím snad jen částí suverénních států, se opakuje. Opakuje se proto, že je základní charakteristikou politiky současného Putinova režimu.

Pokud si to v NATO a v Evropské unii neuvědomíme, pokud nenalezneme dost odvahy přiznat si své chyby (píšu to v první osobě plurálu proto, že i my, Česká republika, jsme EU a NATO) a nezačneme vidět Ruskou federaci vedenou současným prezidentem Putinem jako nositele vážných hrozeb namířených proti našim společným bezpečnostním zájmům v celé jejich šíři, dočkáme se dalších a dalších agresí a okupací. Těch částí Evropy, které kdysi byly buď přímo součástí Sovětského svazu nebo alespoň jeho satelity.

Hrozba možného velkého vojenského konfliktu, který prezident Putin provokuje vědom si jeho nepřípustnosti z naší strany, ruskou aroganci vlastně posiluje. Samozřejmě že je a bude nutné jednat s agresorem, protože vojenská odveta by nepřinesla nic než krveprolití. Ale je s ním třeba jednat jako s agresorem, nikoliv jako s partnerem, s nímž jsme si rovni. Bude třeba hledat způsoby, kterak se vymanit ze závislosti na ruských energetických surovinách a zejména na iluzi, kterou u nás v Česku trpí zejména prezident Miloš Zeman a ministr Jan Mládek, že ruský trh je pro nás ten nejlepší a nejnadějnější.

Kdo by snad ještě po okupaci Krymu chtěl mluvit o zrušení víz pro občany Ruské federace, měl by být podroben přinejmenším psychiatrickému vyšetření. Vždyť každá ruská menšina kdekoliv, tedy i v České republice, může být z Moskvy viděna jako utlačovaná a toužící po pomoci. A ta nejlepší pomoc, jak se zdá, bývá z Ruska nesena na tancích.

Čas kvapí

Bylo by v zájmu naší bezpečnosti, kdyby si byl hrozeb pocházejících z Putinova Ruska vědom i premiér české vlády Bohuslav Sobotka. V pondělí večer se pokoušel přesvědčit diváky České televize, že vlastně vůči ruské agresi nelze dělat nic, protože by nás to stálo příliš, vzhledem k značné ekonomické závislosti na Rusku. Premiér říkal něco zcela jiného než jeho daleko otevřenější a rozhodnější ministr zahraničí Lubomír Zaorálek v Bruselu, jenž hovořil o nezbytnosti aktivní politiky sankcí za ruskou agresi.

Nebude-li česká vláda, jejíž členové mají přece spolu s námi všemi tu nejhorší zkušenost s věrolomností Moskvy, dost jednotná, sotva se podaří udržet českou republiku mezi zeměmi příslušejícími ke svobodnému evropskému Západu. Hrozba vlivu Putinova režimu na naši politiku je od pondělního premiérova vystoupení v TV posílena i jeho nepevným postojem.

Jsem toho názoru, že v této chvíli není ani tak podstatné, co vedlo prezidenta Putina k rozhodnutí poslat armádu na Krym, jako to, jaké poučení si z toho vezmeme my, tedy NATO a EU, stručně Západ. Chceme-li tím „Západem" zůstat, musíme přiznat porážku naší roztříštěné politiky vůči Ruské federaci a zásadně ji změnit. A začít je třeba hned. Času není nazbyt. Bez jednotné, společné bezpečnostní politiky se neobejdeme. Prvním krokem k jednotě by mohla být změna poměru sil v Radě NATO – Rusko, kde zatím jednotný hlas Ruska stojí proti jednotlivým hlasům členských zemí Aliance.

Také některé principy někdejší studené války, jako třeba podobně intenzivní rozvoj obranných schopností, jak to již několik let dělá Putinův režim, by zmírnily sílu hrozeb, jejichž nositelem Ruská federace je. Míra bezpečnosti, tudíž i míra svobody, je v situaci, kterou Putinův režim provokuje, přímo úměrná nákladům na tuto bezpečnost vynaloženým. Hlubší znalost strategických koncepcí nositelů hrozeb je také bezpodmínečnou podmínkou pro to, aby vedení NATO a EU nebylo opět překvapeno jednáním, které – pokud jde o Putinovo Rusko – předvídatelné bylo.

Jestli si snad politici zemí západnějších, než je ta naše, dělají iluzi, že se jich Putinova hrozba týká méně než nás ve střední a východní Evropě, hluboce se mýlí. S jídlem roste chuť. Zejména těm, kteří svou politickou prestiž založili na tezi, že jejich úspěch závisí na obnovení té teritoriální velikosti Ruska, jakou se pyšnil Sovětský svaz. A velký Sovětský svaz, nezapomínejme na to, si dělal zuby i na západní zbytek Evropy.