Poslední večeře je nástěnná malba, jež pochází z konce 15. století a na níž si Kristus naposledy užívá společnosti svých dvanácti apoštolů. Mezi čtyřmi skupinkami, které se skládají vždy ze tří účedníků, lze najít i Jidáše, muže, jenž svého mistra zradil za pouhých třicet stříbrňáků.
Historici se mimochodem dodnes přou, zdali zrádce opravdu existoval, anebo byl do biblického příběhu pouze přidán v důsledku vyšší dramatizace. Buď jak buď, to je nicméně jiný příběh.
Ten, kterému se budeme věnovat nyní, je teprve devatenáct let starý, a někteří jej dodnes považují za zločin proti umění.
Nemažeme, nepřidáváme
Muzeum v Miláně, hlavním městě módy, se nejen na ten měsíc stalo i světovým centrem malířského umění. V květnu 1999 totiž představilo "vylepšenou" verzi Poslední večeře, nástěnného obrazu o rozměrech bezmála pět a devět metrů, která se stala i předmětem mnoha teorií a dohadů.
Jen považte – třeba Dan Brown v Šifře mistra Leonarda živil domněnky, že osobou po Ježíšově pravé ruce není apoštol Jan, nýbrž jeho milá Máří Magdaléna. Nemá pleš, vousy, je složité vůbec určit pohlaví...
Historické prameny mluví proti. Máří Magdaléna jednak podle biblických vyprávění na poslední večeři nebyla, jednak pak da Vinci tvořil obrazy mužů s ženskými rysy relativně často. Je nicméně zřejmé, proč se obraz stal ve své historii jedním z nejslavnějších na světě.
V onen důležitý den vedení muzea prohlásilo, že dílo je připraveno k opětovnému vystavení. "Nic jsme nevymazali, nic jsme nepřidávali. Pouze jsme vylepšili Leonardovy originální a brilantní barvy," komentovala nadšeně jedna z restaurátorek Pinin Barcilonová. Skupina odborníků docílila výsledku dlouhým a neúnavným škrábáním, drhnutím či stínováním.
Celý akt trval o mnoho déle, než byla doba, kterou obrazu věnoval sám italský umělec, stál však za každou minutu. Dřívější časem zčernalá nástěnná malba se nyní mohla znovu ukazovat na veřejnosti. Tak, jak byly, nechali umělci pouze světlé barvy, které se postupem času vytrácely, například části Ježíšova modrého pláště či postavy apoštolů Šimona a Matouše.
Palba, bomby, štětce
Současně s vlnou nadšení a obdivu narazila na brány muzea i vlna nevole. "Malba teď obsahuje tak dvacet procent originálu, o zbytek se postarali restaurátoři," lamentoval znechuceně profesor historického umění na newyorské univerzitě Jamec Beck.
"Všechno seškrábali a přemalovali podle sebe," obviňoval nazlobeně překvapenou opozici. "Například hlavu Krista, která předtím vyjadřovala drastickou situaci mnohem lépe. Lidem se to líbí, ale o to nejde. Problém je v tom, že renesance je pryč, nyní se jedná o postmodernu."
Nazlobilo ho i to, že byly upraveny také původní korektury, které nesly výraznou historickou hodnotu. Přidal se k němu i další zvučný hlas, Michael Daley z britské kampaně ArtWatch, a ve výsledku to tak vypadalo, jako kdyby byla památka slavného vzdělance navždy vymazána.
Bohatá historie díla tak psala další kapitolu. První, alespoň z těch existenčních, byla invaze Napoleonových vojsk, která na obraz dokonce několikrát vystřelila, přičemž byl údajně hlavním cílem samotný Ježíš. Druhou vytvořilo bombardování spojeneckých vojsk za druhé světové války. Člověk by až řekl, že nad obrazem s nezměrnou hodnotou dvakrát držela stráž boží ruka...
Skrytá šifra mistra Leonarda
Zajímavostí je, že právě ve zmíněných chvílích, kdy na muzeum padaly bomby, byl da Vinciho umělecký hit silně zaprášen, avšak jinak bez výraznější újmy. Zvláštní, vezmeme-li v úvahu, že okolo něj další zdi padaly jako domečky z karet... O pravou pohromu se tak prý postarali až restaurátoři, kteří obraz před devatenácti lety přivedli zpátky k životu.
Abychom však byli spravedliví – Leonardo ve chvíli, kdy dílo tvořil, využil hlubokých barev i odstínů, aby nasimuloval silné drama, které Ježíš se svými blízkými prožíval. Nejedná se o fresku, nýbrž o suchou omítku, a právě ta se postarala o ne zrovna dlouhotrvající životnost obrazu. A právě proto byl výraznější zásah časem nezbytný.
Vždyť v roce 1978, ve kterém odborníci dlouhé opravy započali, už zbývalo z originální tvorby pouhých zmíněných dvacet procent. I dnes, po mnoha vylepšeních, musí obraz zůstávat v místnosti se speciální teplotou i čističkou vzduchu a počet návštěvníků je každý den omezen. Pokud nemáte štěstí, může se stát, že obraz zkrátka nikdy naživo neuvidíte.
A že je na co se dívat. Veledílo více než 500 let staré, na němž přítomní hodovali chléb s vínem, tedy Kristovo tělo i krev, zobrazuje nejen emotivní drama, ale někteří v něm nalezli také zašifrované hudební skladby či datum konce světa. Ten má prý mimochodem nastat 1. listopadu 4006, tedy za 1988 let.
Zničen, nebo zachráněn?
Dnes je renesanční klenot ukryt v klášteře panny Marie v Miláně, a sice – a možná i příhodně – v tamní jídelně. Patří ke světové síti historického dědictví UNESCO a podněcuje spisovatele, malíře i jiné umělce k dalším a dalším variacím či napodobeninám.
A co se týče znepřátelených názorů – spor neutichl dodnes. Jedna strana je i nadále přesvědčena, že obraz ztratil svou originalitu, zatímco ta druhá vypráví, že jej zachránila. Pro odpověď musíme směrem, kterým na obrazu nadčasově ukazuje apoštol Tomáš, jenž sedí po Kristově levici.
Nahoru, zřejmě až k samotnému božímu soudu.
