Její tatínek, pravoslavný farář Václav Alois Čikl totiž ve svém kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze schoval parašutisty, kteří spáchali atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Zaplatil životem.

V neděli uplyne od atentátu rovných sedmdesát let. Olga Rožnovská se nelituje. „Nedělejte z toho žádné drama, jsou to jen mé vzpomínky," říká, když mě přijímá v kanceláři Svazu bojovníků za svobodu v Uherském Hradišti.

Co pro vás dnes, po sedmdesáti letech znamená pojem heydrichiáda?
To, co pro všech padesát dětí, které byly zavřené spolu se mnou. Byly to děti rodičů, kteří napomohli atentátu na Heydricha. Vysazené vojáky přijali lidé v Praze, jejichž děti se pak dostaly do jednoho tábora. Ani jsme nevěděli, že se někdo schovává.

Netušili jste to?
Vůbec, museli být každou noc jinde, aby je nenašli. Tatínek doma nikoho neschovával, skrýval je v kostele, kde pak byli zabiti. Nic nám neřekl až do dne, který vyústil v odvedení rodičů. Tatínek mě zavolal, otevřel šuplík, kde byl balíček s dokumenty, s tím, že kdyby se něco stalo, musím to odnést. A já jsem to vzala. Němci ve shonu udělali prohlídku, poručili rodičům se obléct a po páté hodině ráno je odvedli. Držela jsem balíček pod paží a spolu s o tři roky mladší sestrou jsme byt opustily. Zamkli ho a my zůstaly stát na schodech. Přišel pro nás domovník a vzal nás k sobě. Pak nás odvedla známá.

To bylo naposled, kdy jste rodiče viděly?
Ano. Až z novin jsem se pak dozvěděla, že byl tatínek popraven. Co bylo s maminkou, jsem po dobu války nevěděla. Neměl mi kdo říct, že všichni rodiče nás padesáti dětí šli do plynu. O nás se nestarali.

Myslela jsem, že tehdy popravovali celé rodiny...
V tomto případě ne. Popravovali židovské děti. My jsme do 10. října pobývali u babičky ve Slavětíně, pak pro nás přijelo gestapo a odvezlo na Jenerálku do Prahy. Tam bylo asi padesát dětí, všechny nás měla na opatrování jediná německá zdravotní sestra. Starala jsem se o holčičku, které byly tři roky. Zůstali jsme tam rok.

Těch lágrů jste prošli víc...
Jakmile byl postaven lágr ve Svatobořicích, všechny vězně, kteří měli něco společného s atentátem, poslali tam. Ve Svatobořicích už jsme Němce nezajímali. Byli jsme tam do začátku roku 1945, kdy se poprvé přehnal přes Slovácko a Zlín nálet. Tehdy nás zavezli do Brna na vlak, kde jsme strávili asi dva dny pod nádražím, než skončil nálet. Koho šlo, pustili, někteří utekli. Ale co my, děti? Neměly jsme nic. Konec války jsme přečkaly v Plané nad Lužnicí. Bylo to strašné. Šlo o zařízení, kam Němci posílali za trest své vojáky, kteří utekli z fronty. Byly tam vši, špína, štěnice. Nebyla tam voda. Na konci války nás zachránili místní.

Ale ani po válce jste neměla vyhráno, onemocněla jste tuberkulózou.
Už ze Svatobořic jsem v pětačtyřicátém byla poslána do nemocnice v Kyjově. Po válce si nás vzala rodina ze Sezimova Ústí, pak jsme šly ke kmotřičce do Přerova. Tam jsem začala chodit na obchodní akademii. Ve čtvrtém ročníku jsem ale musela do sanatoria kvůli otevřené tuberkulóze.

Cítíte ještě nějakou hořkost?
Ne. Cítím úctu k těm, kdo se do atentátu zapojili. Věděli, že tím pádem skončí.

Byl váš tatínek hrdinou v běžném životě?
Tatínek nikdy hrdinu nedělal. Ale byl poctivý a přísný. Mám tři sešity jeho deníku. Tam si psal, co dělal, s kým byl. Křtil Židy, dělal z nich věřící. To se nesmělo.

Co vaše děti, ví o tom, co se dělo s jejich rodinou?
Kluci jsou od sebe šest let. Oběma jsem to řekla a od té doby se v tom nepitvám. Proč by měli trpět tím, co se dělo kdysi? Mají vlastní děti a svůj život.

Olga Rožnovská

* 81 let, narodila se v Přerově.
* Otec Václav Alois Čikl byl pravoslavným farářem, jenž v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze skrýval parašutisty, kteří spáchali atentát na Heydricha
* 18. června 1942, když Olze bylo jedenáct let, zatklo rodiče gestapo. Otec byl popraven, matka odvezena do plynové komory.
* Vystudovala obchodní akademii a pracovala ve zdravotnictví.
* S manželem se seznámila v sanatoriu, kde se léčila s tuberkulózou. Má dva syny.
* Od roku 1987 se angažuje ve Svazu bojovníků za svobodu v Uherském Hradišti.