Co se o Dni nezávislosti málo ví? Slavná deklarace má svá tajemství

4. červenec 2019 četba na 5 minut
Přijetí Deklarace nezávislosti na obraze Johna Trumbulla z roku 1819

Přijetí Deklarace nezávislosti na obraze Johna Trumbulla z roku 1819

Foto: Wikimedia Commons

Americký Den nezávislosti se stal téměř synonymem pro datum 4. července, možná také díky stejnojmennému filmu natočenému před 22 lety, který se dočkal i svého pokračování. Některá fakta o slavné deklaraci, kterou v roce 1776 vyhlásil americký Kongres, však tolik známá nejsou. Třeba to, že chybělo málo, a její podepsání se slavilo o dva dny dřív.

Jakkoli skončila americká revoluční válka proti Británii vyhlášením americké samostatnosti, kolonistům zpočátku nešlo o to se od britské vlády úplně oddělit. Žádali jen větší autonomii v rámci britského impéria. Pro Brity však i to představovalo jasnou rebelii. V dubnu 1775 tak začalo ozbrojené střetnutí, které vedlo nakonec k tomu, že 2. července 1776 prohlásili ve Filadelfii zástupci 13 britských kolonií v severní Americe, že pouta, která je vázala k mateřské zemi a jejímu králi Jiřímu III., jsou definitivně zpřetrhána.

Přesto se však americký národní svátek neslaví 2. července, ale až o dva dny později. Čím to je? Úctou Američanů k jejich Kongresu. Až 4. července totiž podepsali američtí kongresmani dokument, který oznámil jejich rozhodnutí světu - legendární Deklaraci nezávislosti.

Rovnost jen odsud posud

Za autora textu je považován většinou historiků právník a virginský plantážník Thomas Jefferson, který se o čtvrt století později stal třetím prezidentem Spojených států (tento úřad zastával v letech 1801 až 1809). Některé věci se však v souvislosti s jeho nejvýznamnější prací příliš nezdůrazňují. Třeba to, že jakkoli deklarace hovoří o tom, že všichni lidé jsou si rovni a mají určitá "nezcizitelná práva", například právo na život, svobodu a možnost usilovat o své štěstí, také popisuje domorodé obyvatele severoamerického kontinentu jako "nemilosrdné divochy" a viní krále Jiřího, že podněcuje americké otroky k povstání. 

Specialista na americkou historii Tom Cutterham z birminghamské univerzity zpracoval před časem pro web History Extra přehled faktů, o nichž se v souvislosti s deklarací moc nemluví.

Málem shořela

Přestože je originál deklarace považován za jednu z nejvýznamnějších listin severoamerických dějin, nebyl vždy uchováván tak, jak by se právě slušelo: například málem nepřežil britské vypálení Washingtonu v roce 1814.

Za druhé světové války už se americká vláda poučila a nechala deklaraci dopravit pod ochranou tajné služby do Fort Knoxu, americké vojenské základny a pevnosti, a především největšího amerického skladu bankovního zlata.

V roce 1952 byla deklarace umístěna do speciálně navrženého pouzdra z neprůstřelného skla, v němž byla uložena pod historickou rotundu washingtonského Národního archívu. Na noc se stěhuje do betonového a ocelového bunkru. 

Přestože Jefferson nebyl znám jako právě nejzbožnější křesťan, v deklaraci Bohu prostor přece jen věnoval, a to právě v pasážích o lidské rovnosti. Zmiňuje zde přirozeného Boha, jehož zásluhou byli všichni lidé stvořeni jako vzájemně si rovní. 

Mockrát napodobená

Události 4. července roku 1776 inspirovaly mnoho následovníků. Především pomohly vyvolat po celém světě koloniální osvobozenecké hnutí za nezávislost. Zvlášť to platí o jižní Americe, kde revoluční vlna v prvních desetiletích 19. století svrhla španělskou nadvládu. Například venezuelské Prohlášení nezávislosti z roku 1811 neslo jasný otisk Jeffersonova textu. Pasáže o tom, že venezuelské provincie jsou a mají být svobodnými, suverénními a nezávislými státy, jsou z americké deklarace téměř doslova opsané.

Také v dalších zemích čerpali revolucionáři z "americké studny", protože jejich požadavek nezávislosti na evropských impériích odpovídal přesně tomu, co chtěly i Spojené státy.

Deklarace se dočkala řady pozdějších připomenutí i v samotných USA. Třeba slova o tom, že "všichni lidé jsou si rovni" použil ve své vlastní deklaraci z roku 1833 slavný americký abolicionista, novinář a vydavatel William Lloyd Garrison, jeden z hlavních bojovníků proti otroctví - ten už na rozdíl od Jeffersona z principu rovnosti žádnou skupinu nevyňal a jeho prohlášení se stalo "základním kamenem amerického chrámu svobody". 

K deklaraci se přihlásili v roce 1848 také aktivisté bojující za rovnoprávnost žen, přičemž využili její text, aby zdůraznili, že se ženami se ve Spojených státech rovně nezachází. "Dějiny lidstva jsou dějinami opakovaných ústrků a ubližování ze strany mužů vůči ženám," uvedli ve svém textu, vyhlášeném na shromáždění v Seneca Falls.

Slavnost i pro imigranty

Den nezávislosti je samozřejmě nejslavnějším americkým svátkem, který si obyvatelé USA užívají zahradními grilovačkami i oficiálními přehlídkami včetně vojenských, v domovském městě Thomase Jeffersona - v Monticellu ve Virginii - má však pro jednu skupinu lidí ještě další speciální slavnostní ráz. Právě v tento den zde totiž městská rada už více než 50 let provádí naturalizační ceremoniál, kde imigranti z celého světa skládají přísahu věrnosti Spojeným státům, aby se stali jejich plnoprávnými občany.

"Americká deklarace byla revolučním dokumentem: měla za cíl svrhnout tyranii a vytvořit novou vládu prostřednictvím kolektivní akce. Přes všechny své nedostatky může být stále inspirací," uzavírá Cutterham.