Disident, esenbák a Palachův týden. Příběh Víta Ibla a Davida Kabzana

24. leden 2019 četba na 10 minut
David Kabzan (vlevo) v 80. letech

David Kabzan (vlevo) v 80. letech

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ V neděli 15. ledna 1989 se představitelé nezávislých iniciativ pokusili uctít na Václavském náměstí v Praze památku Jana Palacha. „Bezpečnostní“ složky proti nim a přítomným občanům zasáhly a následovaly několikadenní početné a surově rozháněné demonstrace, známé jako Palachův týden.

Major Zeman jako vzor

Jak se Vít Ibl vůbec dostal k SNB? Narodil se v Rakovníku, vyrůstal v malé vsi – a líčí, že už jako žák zemědělského učiliště chtěl jít k policii. Měl prý dvě inspirace: první představoval jeho otec, který nosil uniformu coby pracovník ozbrojené ochrany železnic, druhou pak propagandistický seriál Třicet případů majora Zemana.

Trochu se bál, že ho u SNB nevezmou, protože otce po roce 1968 vyškrtli z komunistické strany pro pasivitu. Obával se však zbytečně – vstoupil do svazu mládeže, stal se kandidátem a posléze členem KSČ, odešel na základní vojenskou službu k vojskům ministerstva vnitra a k 1. září 1986 nastoupil k pohotovostnímu pluku SNB v Praze. Pluk fungoval jako škola končící maturitou, Ibl vyšel jako praporčík, poté sloužil na Kladně.

Jeho názor na protikomunistickou opozici byl prý tehdy jednoduchý: „Nespokojení lidé, kteří dělají voloviny.“ Názory a argumenty disentu neznal – a ani se o ně moc nezajímal, neboť komunistické zřízení podporoval: „Mohu říct, že v dětství ani v mládí jsem nepociťoval žádné politické tlaky, ani na mě, ani na rodinu. Nikdy se nikdo nezmínil o nějaké Státní bezpečnosti, o té jsem se dozvěděl až u policie během výuky.“

Později jako uniformovaný policista neměl StB příliš v lásce: „My jsme se neměli moc rádi, protože oni byli nafoukaní a donášeli na nás. Z jejich strany to byla taková arogance a nadřazenost. Většina okresních příslušníků StB byli z našeho pohledu takoví hospodští povaleči, že by třeba odvedli nějakou práci, to moc ne.“

Když se jim chce pryč, ať jdou

Když mluví o komunistickém režimu, zohledňuje Vít Ibl především sociální jistoty (v podobě ovšem dosti zidealizované), nezmiňuje širokou a všeobecnou nesvobodu, kulturní úpadek nebo třeba devastaci krajiny, nýbrž zdůrazňuje:

„Taky se mi nelíbily různé první máje a takové voloviny, ale myšlenka, že pracující si vládnou sami, se mi zdála dobrá. Asi to (ve skutečnosti) bylo jinak, ale my jsme viděli jen to základní, co se děje mezi lidmi. Na vesnici, kde jsem žil, si lidi pomáhali navzájem, v různých akcích stavěli třeba kulturní střediska a měli se celkem dobře. Každý měl chatu, auto, nepozoroval jsem, že by někdo strádal, že by neměl práci nebo se mu nedostávalo lékařského ošetření, jako to vidíme v současné době.“

Z rozhovoru záhy vyplyne, že dílčí kritické výhrady v druhé půli 80. let přeci jenom měl:

„Nelíbilo se mi, že se třeba nemohlo jezdit do zahraničí. Hodně se mluvilo o Gorbačovovi, o perestrojce a tak, ale že by se to nějak konkrétně u nás projevilo, to ne. Bylo to spíš takové zkostnatělé, člověk to viděl i v televizi, že to tvrdé jádro komunistů nechtělo povolit, že to tu chtěli udržet, jak to je. Kdyby třeba dovolili drobné soukromé podnikání nebo drobné zemědělství, tak lidé by byli spokojení. My jsme si třeba říkali, proč nechtějí pustit za hranice ty, kdo chtěli utéct. Říkali jsme si, tak co tady budou dělat, máme je tady živit? Tak když se jim chce pryč, ať zaplatí za školy, které tu vystudovali, a ať si cestují třeba na severní pól.“

Akční letáky