Když v roce 1980 započal projekt Manželské etudy, zadání tehdy znělo prozkoumat, proč je tak vysoké číslo rozvodovosti mladých sezdaných párů v socialistickém Československu. U šesti let ale natáčení neskončilo.
V roce 2006 se Helena Třeštíková vrátila ke sledovaným dvojicím podruhé v Manželských etudách po dvaceti letech. Na obrazovkách České televize tehdy znovuvzkříšení cyklu vzbudilo enormní pozornost a divácký zájem. A nyní nastala etapa číslo tři. Každý z šesti sledovaných párů dostal šanci znovu do kamery promluvit o všem, co jim život přinesl a vzal za poslední dekádu. Jednotlivé příběhy se dočkají do roka odvysílání v České televizi, Ivana a Václav Strnadovi však svoji obnovenou premiéru zažijí už nyní.
Není to tak dávno, co skončily Vánoce. Jsou pro vás Strnadovi lidmi, se kterýma byste chtěla sedět u štědrovečerního stolu?
Určitě by to šlo. Jak jsem ale slyšela jejich reflexi Vánoc, protože jsme stále v kontaktu, myslím, že přivítali klid jen tak ve dvou. Být s nimi o svátcích by ale určitě bylo zajímavé.
Jaký ve vás vlastně vzbuzuje pocit hovořit takhle na diktafon o lidech ze svých dokumentů? Dá se o nich vůbec mluvit otevřeně? Každé nevhodné slovo může uškodit vaší budoucí spolupráci...
To víte, že může. Ale je to stejné, jako kdybych se já ptala vás na vaše přátele. Taky byste vážil slova. Náš vztah už je momentálně kamarádství, kde se člověk snaží o jistou korektnost stejně jako v mezilidských vztazích obecně. Samozřejmě by ale bylo lepší, kdyby tady seděli s námi a řekli k tomu své.
Helena Třeštíková (66)
- K dokumentaristice ji přivedlo v roce 1968 setkání se studentem FAMU, který zrovna natáčel vlastní snímek o politických vězních
- Nejprve pracovala v televizi v redakci dokumentů jako asistentka produkce, posléze ale složila přijímací zkoušky na FAMU. Nakonec absolvovala v roce 1975, kdy dokončila svůj dokumentární debut Zázrak, věnovaný těhotenství a zrození nového člověka
- V roce 1974 nastoupila Helena Třeštíková jako dramaturgyně do Krátkého filmu. Posléze se stala režisérkou a v druhé polovině 70. let začala pracovat metodou „sběrného dokumentu", jež spočívá v zachycování informací v dlouhodobém časovém horizontu. Vždy se přitom soustředila primárně na osudy jednotlivců, na mezilidské vztahy a na sociální problematiku
- Mezi autorčiny nejslavnější cykly patří Manželské etudy (1980 – 2017), Deset let v životě mladého muže (1990 - 1999), Řekni mi něco o sobě (1992 – 1998), uspěla ale také s jednotlivými portréty, jakými jsou Sladké hořkosti Lídy Baarové (1995), René (2008), Katka (2009), Mallory (2015), a vloni se vrátila k Lídě Baarové ve snímku Zkáza krásou (2016). Dohromady natočila přes šedesát snímků nejrůznější metráže
- Snímek Marcela obdržel v roce 2007 cenu za nejlepší evropský dokument na mezinárodním festivalu v Seville. Za film René získala Helena Třeštíková v prosinci 2008 od Evropské filmové akademie cenu Prix Arte. Nejen jejich zásluhou je považována za jednu z nejlepších dokumentaristek světa
Jak dlouho to trvalo, než vaše spolupráce se Strnadovými přerostla v přátelství? A jak často spolu během roku hovoříte?
Poprvé jsme se víceméně náhodou potkali v roce 1980 na matrice, kam si přišli zadat termín svatby. Začátkem tedy bylo náhodné setkání. Pak už šlo všechno postupně. Oni přistoupili na šestileté zaznamenávání svého života a během něj jsme se setkávali tak nějak průběžně. Naše natáčení nikdy nemělo a nemá přísný řád, v němž by bylo dopředu naplánováno, že se uvidíme dvakrát nebo třikrát do roka. Ten „systém" je spíše chaotický jako život sám. Když skončilo první natáčení, zůstali jsme dál v kontaktu a občas se navštívili, podobně jako s jinými přáteli. Někoho vídáte víc, někoho méně častěji. A pak nastala pauza trvající dvanáct let, během níž jsem si říkala „tak sakra, vždyť by to bylo zajímavé se k lidem z cyklu znovu vrátit v nové, jiné době".
Všichni se mě ptají, jak můžu dělat svoji práci. Jak to že mi nevadí setkávat se tolika smolnými temnými příběhy
Než do toho šla televize, kterou jsem potřebovala jako koproducenta, ale trvalo dlouho. Moc projektu nevěřili. Pak se nicméně zadařilo, mohli jsme zase točit a opět se vše odehrávalo ve stejně přátelském jako pracovním duchu. A to nám vydrželo dodnes.
Co je vlastně pro dokumentaristku důležitější? Řekněme pravdivost, opravdovost a maximální otevřenost, nebo spíš rozvážnost a pragmatičnost?
Bez jisté diplomacie člověk obecně těžko přežívá. Lidé, kteří řeknou všechno bez obalu a natvrdo, jsou v určitém slova smyslu sympatičtí, ale ne moc do života. Jistá diplomacie je tedy potřeba. Zároveň by ale člověk neměl být servilní, podlézavý, neměl by se trapně vlichocovat... Celé to podnikání v dokumentu je tanec na hraně. Neexistují žádná pravidla, jak by se co mělo dít, jak vnímat atmosféru a náladu toho dne a setkání, co se smí a co se nesmí. Samozřejmě se jedná o neustálý kompromis. Každý dokumentarista by chtěl být co nejvíce pravdivý, intimní, přál by si zachytit co nejvíce životní autenticity. Zároveň ale musí vážit, kam až zajít, aby lidem neublížil a aby je nenaštval, případně úplně neznechutil. Vždy je vše jinak, každý má jiné hranice. A to mě na dokumentaristice baví. Nelze v ní propadnout rutině. Každé natáčení je úplně jiné. Věci se nikdy neopakují, vždy vstupujete do nové řeky a před každým natáčecím dnem mám chvění, jak dopadne. Je to tísnivé, ale zároveň zábavné.
A stalo se už mnohokrát, že to nedopadlo? Že se vaši respondenti z jakéhokoli důvodu uzavřeli do ulity a nešlo s nimi pracovat dál?
Stalo. Mnohokrát. Vycítíte, že se před vámi vztyčila jakási zábrana, která vám nedovoluje pokračovat dál. Anebo se například dovíte o něčem, co se děje v jejich životě a co by bylo zajímavé pro sledovaný příběh, ale oni nedovolí danou informaci zveřejnit. A vy víte, že to nejde, že je nemůžete tlačit.
Je podle vás časosběrná dokumentaristika křehčí než jiné formy dokumentů? Vlastně stačí docela málo, aby dekády trvající práce přišla vniveč.
Když točíte řekněme „jednorázové" dokumenty a nějak se posekáte se zpovídaným, je to samozřejmě průšvih. Například kolegovi Bohdanu Bláhovcovi se něco podobného stalo u jeho snímku Show o skupině holčičích zpěvaček. Nakonec se rozhádal se šéfem kapely natolik, že už by nešlo pokračovat dál. Celý projekt skončil rozkolem. A u nás může konflikt napáchat identické škody. Shoří při něm ale víc práce a mnohem víc času.
Strnadovým jejich vztah vydržel dodnes a jejich manželství trvá šestatřicet let. Zároveň se jim daří v podnikání, a ještě k tomu mají pět dětí. Touto optikou je lze bezesporu hodnotit jako úspěšné lidi. Byl to důvod, proč jste se k nim nyní po deseti letech vrátila?
Vrátili jsme se ke všem párům z Manželských etud a všechny se objeví v plánovaném televizním cyklu. Ten by měl být vysílán zhruba za rok. Producenti se ale rozhodli, že jeden z dílů zkusíme uvést i jako celovečerní film pro kina. A shodli jsme se na tom, že nejzajímavější budou pro tento záměr právě Strnadovi. Oni jsou maximalisté, a ve všem. Ve všem jsou strašně intenzivní. Mají oněch pět dětí, intenzivně podnikají, pořád něco vymýšlejí. Neustále je obklopuje aktivita.
Je tedy snadné začít jim fandit?
Každý z oněch párů je nějakým způsobem zajímavý. Ostatně jako každý život. Je ale pravda, že pro dokumentaristické zpracování jsou Strnadovi zkrátka atraktivní. Jejich práce s nábytkem i život jsou velmi vizuální. Například pohled na člověka, který by dělal třeba výzkum a celý den proseděl u počítače, by se po chvíli snadno okoukal. A navíc je třeba dodat, že Strnadovi jsou velmi vstřícní, otevření a autentičtí. Člověk jim snadno začne přát a je šťastný, že se mu otevřou. Ona otevřenost je klíčová a není samozřejmostí. Už vůbec ne pak, když natáčení trvá šestatřicet let. V tomto ohledu jim hrozně moc děkuji a cením si toho.
Přesto se ale během tvorby „třetí etapy" objevil moment, kdy to vypadalo, že natáčení se Strnadovými bude muset skončit. Co se vlastně stalo?
Došlo k jakési vyhrocené rodinné hádce, o níž jsem se dozvěděla až zpětně. V jednu chvíli jsme se Strnadovými natáčeli v situaci, kdy se zhruba za deset dní měla odehrát svatba dcery. Dohodli jsme se proto, že dorazíme na svatbu i s kamerou, všechno bylo v pořádku. No a zhruba pět dní po tomto natáčení mi volala Ivana, že svatba se ruší, další natáčení nebude, že měli doma šílenou krizi a do telefonu mi řekla: „On se mě Vašek pokusil zabít, já jsem ho vypověděla z domu a už se z tebou nechci bavit" a vůbec žádná kamera a nic, nazdar. No, to bylo, co vám budu povídat. Škrtla jsem si tedy v diáři den natáčení a obvolala kolegy, že svatba se nekoná. Pak jsem chvíli čekala, co bude. A nakonec jsem zavolala Vaškovi. Nebo on zavolal mně? Každopádně Vašek byl nakloněný tomu říct, co se stalo. Nevýhoda ale samozřejmě je, že by se jednalo o pohled pouze z jedné strany. V danou chvíli vůbec nebylo jisté, co se bude dít dál a zda se nám ještě někdy povede se s nimi setkat.
A jak to dopadlo?
To, co mi Vašek sdělil, znělo nepříjemně definitivně. Zhruba po roce jsem to ale zkusila znovu a vše se v dobré obrátilo. Podobné situace s různou intenzitou ostatně nastaly i u jiných párů z Manželských etud a musí se s tím počítat. Naši hrdinové jsou živí, reální lidé. Nejde s nimi sepsat smlouvu jako s herci, že natáčení dokončí stůj, co stůj. Vždy záleží na dobré vůli ze všech stran.
A kdyby řekli na poslední chvíli ne? To by zničilo celý projekt...
Zničilo. Oni ale naštěstí vědí, do čeho jdou. Už ten proces znají. První konec proběhl v roce 1987, kdy skončila jedna etapa natáčení, a to samé se opakovalo v roce 2006. Jednotlivé páry vědí, že je budou poznávat kolemjdoucí na ulicích a že se stanou pro lidi viditelnějšími. Tuto zkušenost už mají, vědí, co se bude dít. Ale přesto do toho jdou znovu. Myslím si proto, že tuší, že kdybychom celé natáčení zatípnuli, znamenalo by to velký problém. Nerada bych se tedy mýlila. Na druhé straně se ale naše páry mohou ohradit proti nejrůznějším detailům a z následné diskuse by vzešly další kroky. Jsme si vstřícní.
V čem jsou vlastně hlavní hrdinové vašich časosběrných dokumentů jiní než ostatní lidé? Ne každý by přece souhlasil s dokumentováním sebe sama a se vstupem kamer, potažmo široké veřejnosti do svého osobního života. Natož na tak dlouho. Je v tom nějaký druh exhibicionismu, nebo co to je?
Těžko to popsat a definovat. Když jsme v roce 1980 začali na oné matrice, řekli jsme vybraným párům, že šest let budeme sledovat jejich život v dobrém i ve zlém, a oni na to přistoupili a všichni to dodrželi. Tehdy jsme ale nikdo netušili, co vlastně bude dál. Jednalo se o zcela neprobádaný terén, nikdo u nás dřív nic podobného nikdy nedělal. Byl to absolutní experiment. Nakonec jsme to ale zvládli. V další etapě nám pak z původních dvanácti lidí jeden muž odpadl a odmítnul pokračovat. Jelikož ale zůstala jeho paní, mohli jsme točit dál. A nyní, ve třetí etapě, odpadla ještě jedna žena, naštěstí ale z jiného páru, takže se zase točí dál. Ti, kteří vysloví nesouhlas s pokračováním natáčení, jsou pak většinou jednotlivci, kterým vadí právě to, že budí pozornost na ulicích, vyjadřují se k nim cizí lidé, a nadále nechtějí, aby jejich život byl veřejnou věcí. Ostatní nicméně danou situaci snášejí. Když se jich pak ptám, co s nimi natáčení dělá, odpovídají třeba, že se jedná o jistou formu terapie. Že je těší, že se mohou s lidmi podělit o svůj příběh a že mohou být pro ostatní svým způsobem příkladem, jak věci řešit i neřešit. A některým se ona pozornost okolního světa doslova libí. Nemusí být hned nepříjemné, když vás někdo pozná na ulici. Jakmile přijdou negativní reakce od diváků, je to ale samozřejmě horší. Přestože někdo opustil natáčení, i tak se to ale stalo v dobrém. Bez zášti. Na to se známe příliš dlouho.
... zazvoní telefon...
Promiňte...
... po odmítnutí hovoru...
To byla zrovna Marcela, jedna z mých hrdinek, zavolám jí později (Pozn. red.: Jedna z postav Manželských etud, jejíž příběh o smrti dcery v roce 2006 vzbudil mezi diváky nevídanou vlnu solidarity a pomoci). Takže vidíte. Tak nějak to je. I tohle je výsledek dlouholeté práce. Můj kontakt s drtivou většinou zpovídaných je pořád živý. A funguje to navzdory mnohaletým pauzám v natáčení a nejrůznějším překážkám. Je ale bezesporu, že natáčení je pro naše hrdiny jistou tenzí, která má svoje následky, tu kladné, tu záporné. Vstupujeme do cizích životů a vždy to nějak na snímané lidi působí.
Narazila jste na negativní reakce od diváků. Ty se například vůči vám nesou v jakém duchu, pokud nějaké jsou?
Mnoho jich není, ale jedna jistá výtka se občas opakuje. Někteří diváci jako by si mysleli, že nějakým způsobem mohu za vývoj daného příběhu. Jako bych byla scenáristkou hraného filmu, velela mu. Nejrázněji se tyto hlasy ozývaly po zveřejnění Katky (Pozn. red.: dokumentární snímek zachycující po čtrnáct let život narkomanky). Nejednou jsem si vyslechla, že jsem hyena, která točí nešťastnou holku, co padá do drog. Podstata metody časosběrné dokumentaristiky ale přitom je vejít do jakési situaci a do nějakého prostředí, ve kterém se ale pak vše odehrává již bez vašeho zásahu. V Etudách jsme měli sledovat mladé páry, v Katce zase ženy, které mají problémy se závislostí, ale je šance, že se z drog dostanou. Ale jak to všechno skončí, to nikdo neví dopředu.
Byl nějakou odpovědí na tyto negativní ohlasy váš snímek Mallory? Protože ačkoli začíná také mezi narkomany, končí v podstatě happyendem...
Trošku ano. Ale ani u ní jsme netušili, jak to dopadne. I tohle měl být příběh o dívce, která se vyhrabe z drog, tentokrát zásluhou toho, že se jí narodí dítě, a všichni jsme měli štěstí, že to tak skutečně i bylo. Je ale pravda, že jsem z Mallory cítila nějakou větší sílu a touhu změnit se než v Katce. Doufala jsem, že to bude odpověď. Je to takové věčné dobrodružství. Ale bezvadné. Všichni se mě ptají, jak můžu dělat svoji práci. Jak to že mi nevadí setkávat se tolika smolnými temnými příběhy. A já všem odpovídám, že to dělám dobrovolně. Baví mě to. Jen se s tím musím vždycky nějak vnitřně srovnat, přežít to a neskočit z okna.
Kdybyste byla člověk, který má rád pevný řád a není mu příjemná improvizace, asi byste se musela s těch věčně otevřených konců zbláznit, ne?
Určitě bych se musela zbláznit. Improvizace a flexibilita jsou v mojí práci enormně důležité. Víceméně pořád reagujete na nějaké nečekané situace a jen málokdy se něco stane přesně tak, jak byste si přáli. Před každým natáčecím dnem si udělám nějakou přípravu. Podívám se na již natočený materiál, projedu si transkripty, načrtnu si osnovu, co bych tak mohla dělat. A tím moje jistoty končí. Pak přijde realita, která je tak v padesáti procentech zcela odlišná od původních očekávání, a že by se něco dělo zcela podle mých představ, to je tak deset procent. Absolutně organizovaný člověk, který má všechno tip ťop, by u podobné práce zešílel. Ale zase by se do ní nepouštěl. Realitu nemůžete zotročit, vždycky si jde vlastní cestou.
Tuhle pravdu jste chápala hned od svých filmařských počátků, nebo pochopení přišlo až spolu se zkušenostmi?
Od počátku jsem se pohybovala v komunitě dokumentaristů, kolegů. A tohle je jedna z dokumentaristických manter. Člověk nikdy nesmí moc zasahovat do toho, co se děje před kamerou, má respektovat realitu. Nemůže ji násilně měnit ve prospěch svých záměrů. Je samozřejmě každodenní výzvou, jak se v té dané situaci během natáčení zachovat, nicméně těmito pravidly jsem se snažila vždy řídit. Absolutní objektivita samozřejmě neexistuje. Já se na něco ptám a těch otázek není milion, ale třeba deset. Už to svým způsobem určuje, kam hovor povede. Ovlivňuji ho. Stejně tak ale vždy pokládám otázku: „Doteď jsem se ptala já, nechceš mi teď něco říct sama/sám? Něco, na co jsem se neptala?" I skrze to přicházejí často extrémně zajímavé myšlenky a poznatky.
S ohledem na onu mantru, existují vůbec nějaká nepsaná pravidla, podle nichž se dokumentaristika řídí? Jací by vlastně měli být dokumentarista a jeho respondent?
Před kamerou očekávám upřímnost a nefrázovitost. To je velmi důležité. Když někdo po zapnutí kamery propadne touze příliš se stylizovat anebo říkat, co si myslí, že chci slyšet, je to k ničemu. Je samozřejmě skvělé, když se jedná o lidi osobité a originální. No a jaký by měl být dokumentarista? Jsou různé typy dokumentů a ty mají různé typy tvůrců. Já jsem například spíše typ pozorovatelský. Pak ale existují dokumentaristé, kteří mají třeba blíže k aktivismu. Ti realitu před kamerou úmyslně mění. Ti pak mají samozřejmě jiné vlastnosti i cíle. Nevadí jim vyprovokovat konflikt a na základě sporu pak reflektovat daný problém, kvůli němuž se vlastně pustili do práce. Tahle metoda mi je ale nepříjemná a mluvím spíš za kolegy, co se také věnují observaci. A věřím, že v tomto druhu dokumentaristiky by měl být autor hlavně slušný a nesmí být záludný. Neměl by se snažit dostat svými otázkami ostatní do kouta, úmyslně nachytávat lidi. Pokud někdo před kamerou popírá sám sebe, je to prostě tak, ale to neznamená, že se to musím snažit vypíchnout. Nebudu to aktivně podporovat. Mohla bych jim tím ublížit. A zároveň se nebudu kochat trapností. Tohle mi přijde jako prvek, který je dnes trochu módní. Podle mě je lepší chovat se raději trochu uhlazeně než krutě.
Mimochodem, když vezmeme právě páry z Manželských etud – najde se pořád něco, co vás na nich ještě dokáže překvapit? Nebo už jsou za ta léta čitelní?
Překvapení je pořád dost. Kdybych si napsala na papírek nějaké vize, jak se bude vše odvíjet, asi by ty konce byly až legračně odlišné. Život bude vždycky psát zajímavější příběhy než scenáristé.
Vraťme se ještě na skok ke Strnadovým, co nyní půjdou do kin. Jak už zaznělo dříve, nakonec se v jejich příběhu všechno v dobré obrátilo. Manželé zůstali spolu a vzájemné spory se jim podařilo uhasit. Znamená to, že film v sobě nese nějaký návod, jak žít šťastný manželský život a dovádět věci k dobrým koncům? Jaký je tedy ten recept?
Nerada bych tady šířila moudra, nejsem žádný psycholog ani terapeut. Berte to spíš jako názor laika, který je na světě už docela dlouho. Myslím si ale, že zcela zásadní je tolerance. A je velkou chybou, když si lidé myslí, že mají mít všechno. Když něco získáte, zároveň o něco přijdete. To je základní poučka života. Jakmile si někoho vezmete, je to fajn, máte parťáka, ale zároveň se připravujete o svobodu a možnost být s někým jiným. A lze to aplikovat víceméně na všechny životní situace, co nás potkávají. Ivana a Václav Strnadovi prožili mnoho konfliktů. Jak kvůli dětem, tak sami dva, ale vždycky to nakonec dokázali nějak zpracovat. Sami uznávají, že nějaké šrámy zbyly, nicméně ta schopnost žít spolu vždycky převážila. Asi zjistili, že to, co vztahem získávají, je pro ně důležitější než to, co vztahem vlastně ztrácejí. Jsou samozřejmě složití, jako většina lidí. Jak z filmu vyplývá, možná si naložili větší břemeno, než jsou aktuálně schopni unést. Rodinně i pracovně. Nakonec ale vše ustáli. Možná i proto, že v sobě mají určitou smířlivost.