Do cely mnichovské věznice Stadelheim vešli tři důstojníci v uniformách SS. Jeden z nich, pozdější velitel koncentračního tábora Dachau Theodor Eicke, položil na vězeňský stolek revolver s jedním nábojem v komoře. "Vůdce vám prokázal poslední milost. Máte deset minut na to, abyste se sám zastřelil," pronesl k vězni, podsaditému muži vyznačujícímu se výraznou jizvou na tváři. Vězeň odsekl: "Jen ať Adolf udělá tu špinavou práci sám!" Eicke ho vyzval, aby si to rozmyslel. "Ne!", vykřikl vězeň.

Důstojníci SS, kromě Eickeho ještě SS Gruppenführer Ernst-Heinrich Schmauser a SS Obersturmbannführer Michael Lippert, následně vyšli z cely.

Ani po patnácti minutách se však zevnitř žádný výstřel neozval. Lippert a Eicke proto znovu vkročili do místnosti s vlastními pistolemi v rukách. Tváří v tvář uvězněnému oba vypálili a nechali jeho tělo padnout na podlahu. Lippert se pak k němu ještě sklonil, aby mu dal ránu jistoty do hlavy.

Psalo se datum 2. července 1934 a na podlaze věznice Stadelheim vyhasínal život Ernsta Röhma, německého velitele a spoluzakladatele polovojenských oddílů SA, který významnou měrou pomohl Hitlerovi k moci. Jeho smrtí se završila Noc dlouhých nožů, neboli tři noci trvající vraždění, jímž se Hitler se svými někdejšími spojenci a podporovateli definitivně vypořádal.

Tykal si s vůdcem

Po bok Adolfa Hitlera se Röhm, původní profesí důstojník z povolání v bavorské armádě, postavil poměrně záhy po skončení první světové války. V roce 1920 se stal členem nacistické strany NSDAP a začal v Hitlerův prospěch organizovat jednotky takzvaných SA (Sturmabteilung neboli úderných oddílů), které měly sloužit k jeho osobní ochraně a ochraně nacistických shromáždění. Lidově se jim přezdívalo "hnědé košile" podle typické barvy jejich uniforem.

V roce 1923 se Röhm aktivně podílel na přípravách a průběhu mnichovského Pivního puče, prvního neúspěšného nacistického pokusu o státní převrat, který začal 8. listopadu obklíčením měšťanského pivovaru Bürgerbräukeller v Mnichově, kde se konala schůze představitelů bavorských elit (odtud název Pivní puč), a skončil zhruba po 24 hodinách, když zfanatizovaný dav vedený Hitlerem zastavila policie.

Röhm, jenž při puči velel podle Hitlerových pokynů své jednotce SA, byl za svou účast odsouzen k 15 měsícům vězení v Landsbergu, během nichž se stal jedním z nejbližších Hitlerových přátel. Traduje se, že byl jediným člověkem, který si směl s Hitlerem tykat a oslovovat ho křestním jménem namísto tradičního "Můj vůdče".

Po svém propuštění v roce 1924 spolupracoval s Hitlerem na přebudování nacistické strany, ale již během této doby se začaly mezi oběma muži projevovat zásadní názorové rozdíly. Röhm chtěl, aby SA absorbovala nebo zcela nahradila Reichswehr (německou pravidelnou armádu) a aby její členové byli bráni stejně jako příslušníci nacistické strany. To se ale zásadně rozcházelo s Hitlerovými představami.

V roce 1925 Röhm rezignoval na vojenské i politické funkce (kromě činnosti v SA byl poslancem v Reichstagu za stranu Nationalsozialistische Freiheitspartei, tedy Národně socialistickou stranu svobody) a odjel do Bolívie, kde sloužil jako vojenský pozorovatel.

Koncem roku 1930 se na Hitlerovu žádost vrátil a znovu se pustil do reorganizace SA, jejichž nejvyšší velení ovšem převzal tentokrát už osobně Hitler coby nejvyšší vůdce. Röhm získal funkci náčelníka štábu veškerých jednotek SA a ve vedení se obklopil svými nejbližšími přáteli, převážně z řad svých homosexuálních partnerů a známých.

Protežování homosexuálů ve vedení SA a současně neskrývaná ambice ovládnout celou německou armádu ale vynesla Röhmovi nepřízeň konzervativní části velení německé armády - neboli právě těch kruhů, které Hitler potřeboval pro své další plány.

SA se také stávaly velmi nebezpečnými a nekontrolovatelnými, protože mnoho jednotek bylo loajálních více svému místnímu veliteli než Hitlerovi nebo NSDAP jako celku. Hitler se o tom přesvědčil hned dvakrát během revolt organizovaných velitelem berlínských a později slezských SA Walterem Stennesem, který se v letech 1930 a 1931 opakovaně vzbouřil - nejdřív v roce 1930 proti oblastnímu berlínskému vůdci NSDAP Josephu Goebbelsovi (spor urovnal svou autoritou osobně Hitler) a podruhé o rok později přímo proti samotnému Hitlerovi. Stenessovy jednotky SA dvakrát za sebou zaútočily na stranickou centrálu NSDAP v Berlíně a revoltu musely narychlo potlačovat oddíly SS. Během těchto bojů dal Hitler esesmanům jejich bojové motto "Mou ctí je věrnost" a Stennes musel s více než 500 největšími radikály SA opustit.

Po vzestupu přišel pád

V roce 1932 vzrostl počet členů SA na 400 tisíc lidí. Poté, co se stal Hitler v roce 1933 německým kancléřem, se jejich počet zvýšil během jednoho jediného roku na tři až čtyři miliony. Většinou šlo o mladé lidi bez práce, bez peněz a bez perspektivy, frustrované, a proto rebelantsky naladěné, jimž nacismus a členství v SA náhle poskytly životní cíl.

Röhm coby náčelník štábu SA tak získal pod svou kontrolu obrovskou masu snadno manipulovatelných lidí, která mohla kdykoli převzít moc. A uvědomoval si to. V polovině roku 1934 vypukly v oddílech SA v Berlíně, Dortmundu, v Drážďanech, ve Frankfurtu nad Mohanem, ve Freiburgu, v Essenu, Hamburku, Kasselu a v Královci nepokoje, jichž chtěl využít ve svůj prospěch a vytvořit z SA základ budoucí německé armády, která do sebe pojme stávající Reichswehr.

Taktika SA byla ve všech případech obdobná - nejdřív vyvolat pouliční teror, a poté přispěchat "k nastolení pořádku". Úderné oddíly "hnědokošiláčů" se také podílely na vraždách politických odpůrců.

Hrozba, že právě tyto násilnické a neukázněné pouliční bojůvky SA získají převahu v německé armádě, děsila tradiční pruské vojenské kruhy, které začaly Hitlerovi hrozit ztrátou své podpory. Jeho vojenští poradci Hermann Göring a Heinrich Himmler na něj proto naléhali, aby se Röhma zbavil. Hitler váhal, ale když zjistil, že Röhm od svých plánů opravdu nehodlá ustoupit, udeřil jako první.

Dne 29. června 1934 začala rozsáhlá akce, pojmenovaná později jako Noc dlouhých nožů. Během tří po sobě jdoucích nocí bylo zavražděno asi 400 vyšších důstojníků SA a dalších 200 bylo zatčeno. Röhma zatkl osobně Hitler 29. června 1934 v Bad Wiessee, kde se konal sjezd vůdců SA. Röhm byl vytažen přímo z postele, kterou sdílel se svým partnerem, a vzápětí ho převezli do věznice Stadelheim. Pak už následovala jen návštěva důstojníků SS s pistolí.

"Hitler potřeboval Röhmovu vojenskou dovednost a mohl se spoléhat na jeho osobní věrnost, ale nakonec se zachoval jako pragmatik," poznamenal před časem spisovatel James Steakley, autor práce "Homosexuálové a holocaust: homosexuálové a Třetí říše". Podle něj dovedla Hitlera jeho paranoia k tomu, že nevěřil nikomu, ani lidem, které kdysi považoval za blízké, jako byl právě Ernst Röhm.

"Röhmův osud se stal první hrůznou ukázkou Hitlerovy absolutní moci a začátkem jeho vládnutí, při němž rozhodoval o životě a smrti milionů lidí v Evropě," uzavírá Steakley.