Elvíra Ptáková Filipovičová: Chtěla jsem budovat komunismus, byla jsem pitomá

1. leden 2019 četba na 7 minut
Elvíra Ptáková Filipovičová v roce 2017

Elvíra Ptáková Filipovičová v roce 2017

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Jako dítě zažila, jak její kamarádi umírají hlady. Její děd se stal obětí stalinských čistek. Přesto věřila, že komunismus je to nejlepší, co může lidstvo potkat. Vzala si muže, který přijel z Československa studovat do Moskvy a společně se zavázali, že odjedou pomáhat kolchozu do odlehlého území v altajské oblasti. Dnes je Elvíra Ptáková vědkyně a spisovatelka, žije střídavě v Čechách a v Rusku.

Je třeba jet na celiny

Ivo Pták se po studiích vracel do Československa. Elvíra odjížděla s ním, ale slíbila, že se vrátí a pojede na Sibiř budovat kolchoz jako její spolužáci. Od roku 1957 s manželem pracovali jako zootechnici na Liberecku. Vedlo se jim dobře, komunistické Československo jí prý připadalo jako ráj. „Krásná krajina a lidé o hodně milejší,“ vybavuje si.

V roce 1961 odjeli zpátky do Sovětského svazu, na Altaj, do vesnice Tabuny. Dostali pokoj v dřevěném domku. Sousedka se Elvíry přišla zeptat, za co jí sebrali. Na to místo se dobrovolně nejezdilo, většina lidí tam přišla na nucené práce: „Řekla jsem jí, že jsme z Prahy. A ona zase: ,V Praze vás shrábli?’ Řekla jsem, že jsme přijeli sami, že chceme budovat komunismus. Tak jsem byla pitomá. Ona se svalila na záda a začala se řehtat. Pořád říkala: ,Duraki, duraki, z Prahy v Tabuny, duraki.’ Hrozně se smála.“

Ve vesnici Ivo Pták onemocněl, chtěli se vrátit do Československa, ale místní KGB Elvíře zabavila pas. Důstojník se jí pak snažil namluvit, že ho ztratila. „Nějaký důstojník mi řekl, že odtamtud už nikdy neodjedeme,“ líčí Elvíra. Nevěděla proč - a žádný rozumný důvod asi ani nebyl.

Ivo Pták prodělával otřes ze sovětské reality, chtěl domů. Elvíra vedla boj s úřady, nakonec se jí podařilo vymoci lepší příděly jídla. Pracovala v drůbežárně, kde bylo 20 tisíc slepic, podle plánu jich mělo být sto tisíc. Slepice nebylo čím krmit a žraly je přemnožené krysy.

V roce 1964 se Ptákovi směli přestěhovat do Moskvy. Pracovali ve Všesvazovém institutu živočišné výroby, stali se kandidáty biologických věd. Bylo prý cítit uvolnění: „Začínalo to v literatuře. Lidé, kteří přišli z gulagů, psali vzpomínky.“ Elvíra začala psát povídky o hladomoru za války, ale žádnou jí nikde neotiskli.

Osmašedesátý

Když se 22. srpna 1968 vrátila domů, její muž stál na zahradě, třásly se mu ruce a řekl jí, že Rusové obsadili Československo: „Pak přišli jeho kamarádi a gratulovali nám, že do ČSSR dorazila bratrská pomoc. Musela jsem jim vysvětlit, jak to je. Běžní lidé tehdy nevěděli nic. Ale moskevská inteligence ano.“ Elvíra nikdy nevstoupila do strany, její muž byl členem KSČ. Postavil se proti okupaci a z KSČ ho vyhodili.

„Věděla jsem tenkrát, že na Rudém náměstí proběhl protest proti okupaci Československa. Ruští disidenti pro mě byli hrdinové,“ říká Elvíra Ptáková a dodává: „Chtěla jsem vystoupit a veřejně říct, že v Československu nebyla žádná kontrarevoluce a nepřišla žádná bratrská pomoc. Ale neudělala jsem nic. A sama sebe jsem nenáviděla za to, jak jsem zbabělá.“

Pamět národa
Příběh Elvíry Ptákové zaznamenali dokumentaristé neziskové organizace Post Bellum pro sbírku Paměť národa. Ze svědectví, která sbírka obsahuje, vznikají příspěvky pro rozhlasový cyklus Příběhy 20. století. Sbírka Paměť národa shromažďuje příběhy pamětníky díky Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Podpořte Paměť národa i Vy. Děkujeme!

Z té doby má Elvíra Ptáková deníky, které potvrzují, že Ptákovi jezdili do Československa občas na návštěvu, ale v Sovětském svazu bydleli do roku 1988. Tehdy jim Ivova teta nabídla, aby i se dvěma dětmi přijeli do Čech, že jim věnuje svůj domek.

Jejich syn, talentovaný hudebník, vystudoval pražskou konzervatoř. Elvíru koncem 80. let v Praze zatkla policie při protikomunistické demonstraci - odvezli ji autobusem kamsi za město. Ivo Pták už zemřel, Elvíra dnes žije střídavě v Praze a v Moskvě. Před pár lety jí vyšla kniha Československý syndrom: ruskýma očima.

Na konci rozhovoru mě Elvíra Ptáková uvede do zmatku – po její obsáhlé kritice sovětské okupace Československa v roce 1968 se ptám, jak se dívá na Vladimira Putina. Podporuje ho. A projeví též pochopení pro anexi Krymu.

Autor: Adam Drda

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST