Osudové setkání se odehrálo v roce 1556 na zámku Březnice nedaleko Příbrami. Dcera kupce Filipína Welserová zadumaně hleděla z arkýře, možná přemítala, zda ve 29 letech skutečně zůstane starou pannou. Vtom do brány vjel na koni císařův syn Ferdinand. O dva roky mladší muž byl tehdy v plné síle, miloval lov a ženskou společnost. Těžko hledat rozdílnější dvojici. Jenže v momentě, kdy se pohledy dvou lidí setkaly, bylo vše jinak.
Filipína se narodila v bavorském Augsburgu v rodině bohatého, ale neurozeného Františka Welsera. Rodina přišla k pohádkovému jmění díky zámořskému obchodu se solí, pepřem, stříbrem a zlatem. Byla na tom tak dobře, že půjčovala peníze i samotnému císaři. Pověst Welserů však nebyla bez poskvrny.
Filpínin dědeček Antonín měl nemanželský poměr s jistou Annou, ženou obdařenou léčitelskými schopnostmi. Zplodil s ní dítě, na které řadu let dobrovolně platil cosi jako alimenty, aniž se s ní stýkal. Když nakonec zjistil, že potomek zemřel už jako nemluvně a podnikavá Anna si peníze nechávala pro sebe, nařkl ji z čarodějnictví. Annu nakonec za trest utopili. Zvláštní osud měl i Filpínin strýc Bartoloměj. Vydal se do Jižní Ameriky hledat zlato, ale podle všeho ho zajali a zabili domorodci.
Léčitelské schopnosti se připisovaly i Filipíně, která byla velmi sečtělá a podle dobových svědectví také krásná. Nápadníků měla celou řadu, ale nedokázala si mezi nimi vybrat. Léta běžela a nakonec se nad ní vznášela hrozba pobytu v klášteře, kde neprovdané dívky obvykle končily, aby „nedělaly ostudu“.
Svůj život nezasvětila bohu jen díky náhodnému setkání na zámku Březnice, který patřil její tetě Kateřině z Lokšan. Často se tam střídali urození hosté a osudného dne tam přijel se svým doprovodem i Ferdinand. Jako druhorozený syn císaře Ferdinanda I. nebyl tolik svázán budoucími vladařskými povinnostmi jako jeho starší bratr Maxmilián a mohl se ve větší míře věnovat nejrůznějším zábavám. S Filipínou se už předtím několikrát letmo setkal, ale jiskra mezi nimi přeskočila až v Březnici.
Čtyři nalezenci
Už o rok později se tamtéž v přísném utajení vzali. O nerovném sňatku nesměli mít potuchy nejen poddaní, ale hlavně císař. Zamilované dvojici se brzy narodil syn Andreas, což se opět muselo důkladně utajit, takže novorozené dítě položili před zámek a Filipína předstírala, že se ujala nalezence. V dalších letech si podobným způsobem osvojila další tři dětí, což už začalo být podezřelé. Císař se nakonec o synově sňatku dozvěděl, a když se vyzuřil, přikázal zamilovanému synovi, aby se okamžitě rozvedl. Ferdinand to však odmítl. Otec mu tedy nařídil, aby se s manželkou neukazoval na veřejnosti, a pro jistotu všechny jejich děti vyloučil z nástupnictví.
Když panovník v roce 1564 zemřel, situace manželů se zlepšila. Na trůn usedl Ferdinandův starší bratr Maxmilián, který už neměl potřebu Filipínu tak důsledně tajit. Manželé nějaký čas pobývali na Křivoklátu, později se přesunuli na zámek Ambras nedaleko Innsbrucku.
Ferdinand se sice na trůn nedostal, ale v politice byl velmi činný. Například dvacet let působil jako místodržitel v českých zemích. Přestože na něj různé strany mnohokrát tlačily, aby se neurozené manželky zbavil, nikdy tak neučinil. Obdivuhodně trvanlivý svazek nakonec ocenil i papež a v roce 1576 ho oficiálně uznal.
O čtyři roky později Filipína podlehla nemoci jater a Ferdinand dlouho truchlil. Nakonec se v roce 1582 oženil se svou šestnáctiletou neteří Annou Kateřinou Gonzagovou.