Jaroslav Kočí se narodil v roce 1950 v Šumperku. Nepatřil mezi disidenty, přesto ho 31. března roku 1981 okresní soud v Šumperku odsoudil za politický delikt k osmiměsíčnímu podmínečnému trestu. Důvodem byla údajná propagace fašismu. Stalo se to takto: několika lidem ukázal otcem pořízené fotografie přátelského setkání vojáků Rudé armády a wehrmachtu z 20. září 1939 u řeky Bug v Polsku.

Chtěl jim doložit dnes už dobře zdokumentovaný fakt, že komunistický Sovětský svaz a nacistické Německo si mezi sebou na podzim roku 1939 rozdělily Polsko. Pakt Ribbentrop-Molotov se stal v komunistickém Československu tabu. Nezapadal do obrazu Sovětského svazu jako jediného osvoboditele od hitlerovského nacismu.

Rodiče Jaroslava Kočího patřili před 2. světovou válku mezi příslušníky početné české menšiny ve Vídni. V roce 1937 pamětníkův otec narukoval do rakouské armády. Po anšlusu, kdy se Rakousko stalo součástí hitlerovské Třetí říše, se vojáci rakouské armády stali členy wehrmachtu.

Otec se pak jako vojín účastnil německého tažení na Polsko. S jednotkou se dostali na východ k řece Bug oddělující tehdy německou a sovětskou sféru. Otec svou válečnou anabázi fotografoval a pořídil i tři snímky přátelského setkání německých a sovětských vojáků. A právě tyto fotky jednou našel syn Jaroslav schované na půdě rodinného domu, kam chodil potají kouřit.

Po válce se rodina přestěhovala do Šumperku. Jaroslav se vyučil kuchařem, absolvoval hotelovou školu, a když se v roce 1979 uvolnilo místo v horské chatě Šerák v Jeseníkách, nastoupil tam jako vedoucí. V listopadu 1980 přijelo na chatu pěti lidí, kteří tam měli připravit pravidelné setkání pionýrů z olomouckého okresu. Večer si chtěli posedět a popít: „V lokále už nikdo nebyl, tak jsem jim řekl, ať jdou do kuchyně, kde se topí.

Najednou přišla řeč na druhou světovou válku. Oni vykládali, co znali z dějepisu a politických školení. A já jsem si rýpnul, že Rusové až do doby, než je v jednačtyřicátém napadli Němci, byli stejní jako Hitler,“ vypráví Jaroslav Kočí pro Paměť národa. Aby dodal svým slovům váhu, ukázal všem otcovy staré fotografie, na kterých se vojáci wehrmachtu a SSSR objímají: „Říkám jim: To jsou nepřátelé?!“ Atmosféra v horské chatě prý tehdy povážlivě zhoustla.

Když jel o dva týdny později Jaroslav s tržbou do města Jeseník, zatkla ho Státní bezpečnosti. V horské chatě i v bytě Kočích udělali domovní prohlídku. V březnu následujícího roku se u okresního soudu v Šumperku konalo hlavní líčení. Jaroslav vyfasoval osmiměsíční podmínku za trestný čin propagace fašismu. Kromě toho mu zabavili otcovo rodinné fotoalbum. Jako svědci vystoupili hosté z horské chaty na Šeráku.

Dva z nich Kočího udali, zbývající tři se přidali se „svědectvím“. Horší než trest byl pro něj vyhazov z poměrně dobře placeného zaměstnání. Zoufale hledal jinou práci novou, odevšad ho jako trestance vyhazovali. Okresní šeptanda fungovala a s Jaroslavem se táhl cejch „fašisty“. Nakonec sehnal místo číšníka v hospodě na koupališti v Šumperku.

Jaroslav Kočí se chtěl soudně očistit. Rozhodl se, že se bude hájit sám. S mírným uvolněním v druhé polovině osmdesátých let se mu podařilo dostat ve věku 36 let na právnickou fakultu v Brně. Absolvoval v roce 1991 a začal usilovat o rehabilitaci. Roku 1993 pak Vrchní soud v Praze rozsudek nad Jaroslavem Kočím zrušil jako nezákonný. Text rehabilitačního rozsudku pamětník šestkrát okopíroval a poslal udavačům a tehdejšímu předsedovi Senátu. „Jen jeden ze svědků se v dopise pokusil o jakousi omluvu,“ vypráví Jaroslav Kočí pro Paměti národa.

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa.

Další příběhy bezpráví na dotyk.cz: Se vpomínkami obětí komunismu budeme přicházet vždy v úterý, čtvrtek a v sobotu. Příště přineseme příběh Stanislava Pitaše, trestaného za hanobení prezidenta a napadení veřejného činitele.

Další příběhy bezpráví, tématické články a srovnávací infografiky nalezente v Deníku v příloze Kupředu levá, která vyšla čtyři po sobě následující středy. Každý díl se zaměřil na jednu dekádu. První díl věnovaný 50. létům vyšel 4. října, 60. léta přišla na řadu 11. října, 70. léta ve středu 18. října, a konečně 80. léta ve středu 25. října.