Společníka mu dělá Nikon a jako fotografa ho tvarovali slavní dokumentární fotografové, kteří fotili válečné konflikty. Marcel Koláček z Chomutova se naplno věnuje reportážní fotografii, dokumentu a streetu. V africké Keni provázel štáb České televize při natáčení v největším slumu Kibera. Snímky, které tam nafotil, uvidí celé Česko, jakmile vejde film do kin. Další jeho fotografie zveřejnil například magazín Reportér, Koktejl, Xantypa i National Geographic. Jak jen může, cestuje. Donedávna obsluhoval v restauraci Hřebíkárna v Bezručově údolí, kde málokdo tušil, že tento sympatický muž uspěl ve světové fotografické soutěži a snímky mu otiskla řada magazínů. Vyzpovídali jsme ho pro Chomutovský deník.
Marcel Koláček
Dostal jste se jako fotograf na zvlášť zajímavá místa. Bylo to dílem šťastné náhody, přes známého, nebo jste tam zamířil na vlastní pěst?
Do slumu Kibera v Keni jsem se dostal díky spolupráci lidí z České televize, kteří tam jeli natáčet seriál o šesti dílech, nakonec to bude celovečerní film. Ozval jsem se jim, jestli náhodou nehledají fotografa. Tyhle lokality se mi líbí, jsou nevšední, částečně nebezpečné. Dali jsme si schůzku. Oni fotografa původně měli, mimochodem byl to fotograf a humanitární pracovník Jirka Pasz, jenže chtěl také do Iráku a trochu se mu to křížilo, takže se mu to hodilo. Sešli jsme se, oni se podívali na moji práci, řekli: „Jo, ty se nám líbíš, tak s námi poleť.“
Jak vypadala vaše dohoda?
Jel jsem jako freelancer (nezávislý pracovník, pozn. red). Náklady jsem si hradil sám, což byla daň za to, že jsem měl volnou ruku, ale jinak bych to nechtěl. Byli jsme domluvení tak, že až poběží film v kinech, půjde s ním i výstava mých fotografií.
Říkáte, že se vám líbí nebezpečná místa. Přesto, neměl jste obavy?
Když jsem si četl úvodní informace, co mě čeká, myslel jsem, že do týdne budu mrtvý. Je tam velké množství HIV pozitivních, drogy, násilí, vysoká nezaměstnanost. Hygiena skoro na nule.
Žili jste někde poblíž slumu nebo přímo v něm?
Spali jsme tam. Byli jsme ale v takové lepší čtvrti v kamenném domku, měli jsme v podstatě evropský standard. Sice tam netekla voda, tu jsme si mohli natočit venku do barelu. Šla ale elektrika. My se měli dobře, zbytek slumu je na tom ale skutečně zle. Toalety tam nejsou, takže fungují flying toilets. To znamená, že potřebu vykonají do plechovky nebo do sáčku a pak to vyhodí z okna. „Kanalizace“ se táhne mezi příbytky, takže je tam smrad, nepořádek, odpad. Hory odpadu. Ale na to si zvyknete.
Snímky chomutovského fotografa Marcela Koláčka
Jak probíhalo focení tam?
Štáb měl například nasmlouvané místní boxery, tak jsem šel s nimi a jedno odpoledne se tomu věnoval. Vrátili jsme se ještě jednou, měli rozhovor s trenérem - členem keňského národního týmu, a já si tam poletoval po place. Šel jsem do obydlí z plechu, kde byly jen dveře a jediný zdroj světla, což se ve finále ukázalo jako výhoda. Expozice dosahovala skoro k jedné vteřině, udržet to dalo docela práci, ale vznikly z toho dobré fotky. Hodně se publikovaly. V dalších dnech jsem se v slumu pohyboval sám a fotil.
Jak na vás ve slumu reagovali, když jste šel sám bez členů štábu?
Vidí bělocha s foťákem, to je nezvyk. Byli překvapení. Hodně tam funguje, že si řeknou o peníze, zkoušejí to.
Co vy na to?
Odmítl jsem.
Nevyřídili si to s vámi?
Mohli by a nebyl by to problém, jsou vysocí. Jsou to hory. Koukají nepříjemně, ale stačí se usmát a je to pryč.
Takže jste se nedostal do žádné nebezpečné situace?
Ne. Až na konflikt s Češkou z pracovního týmu, která to celé vlastně vymyslela (smích). To bylo hned v prvních dnech. Museli jsme volat až do Prahy a řešit to.
Co tak zásadního jste řešili?
Nelíbil se jí způsob mé práce. To znamená, že fotíte okamžitě a bez varování co vás zaujme. Dokumentujete život. Neexistuje případ, kdy by člověk neměl zmáčknout spoušť. Od toho tam je. Stalo se, že se na takové v uvozovkách verandě umýval místní klučina. Byl nahý a bylo tam skvělé světlo, krásný kontrast. On černý, po stranách bílé závěsy. Byla to vteřina. Procházeli jsme, já se otočil a viděl ho, tak jsem ho vyfotil. A přišel hrozný konflikt. Nelíbilo se jí, že fotím nahé dítě, cítil jsem se nepříjemně. Mimochodem ta fotografie vyhrála fotografii týdne a poté čestné uznání od poroty v celosvětové soutěži.
To muselo být slušné zadostiučinění…
Udělalo mi to radost, protože jsem uznání dostal za styl mé práce. Přesto mi první dny vzaly hodně energie a chuti do práce.
Kdy uvidíme vaši výstavu ze slumu?
Mám pocit, že příští rok. Teď byly dotáčky. Výstava bude vždy v kině, kde budou hrát film. Půjde po celé České republice.
Je cestování podmínkou pro vaše focení?
To je. A hodně.
Kde všude jste tedy fotil?
Prvotní větší výlet byl na Srí Lanku, jsou to asi dva roky. Dvě fotografie se mi dostaly do finále v celosvětové soutěži National Geographic, a to byl takový velký impuls, který mi řekl, že to asi nedělám úplně špatně.
Takže první velká vzpruha. Co následovalo?
Potom následoval klid asi pět měsíců a odletěl jsem do Izraele, kde jsem fotil ortodoxní Židy.
To je dost těžká věc, ne? Oni si focení zrovna líbit nenechají. Jak jste toho dosáhl?
Dosáhl jsem toho tak, že jsem přišel a začal jsem fotit. V tomhle musíte mít jistou drzost. Probíhalo to tak, že když si všimli fotoaparátu, přecházeli z dálky na druhou stranu ulice. Narazil jsem ale na tři lidi, kteří s tím neměli problém. Věřím tomu, že kdybych tam byl déle, dostal bych se i k někomu domů.
Když vám utíkali, bral jste je na dlouhé sklo?
Pozor, já dlouhé sklo nepoužívám, to je důležité říct. Nemám to rád. Věřím tomu, že blízkost přináší emoce. Robert Capa (maďarský válečný fotograf, pozn. red.) jednou řekl: „Když nejsou fotografie dostatečně dobré, znamená to, že nejsi dostatečně blízko“. Dlouhé sklo vám izoluje objekt a vy poznáte, že fotograf nebyl u toho. Krátké sklo vás vtáhne do situace. Samozřejmě se snažíte na sebe moc neupozorňovat.
Čím fotíte?
Spousta lidí se mě ptá, čím fotím. I fotografové. Na technice nezáleží. Spousta těch nejlepších fotografů fotí nejjednodušším způsobem. Když vidím fotografy a co má řada z nich za výbavu, přijde mi, že to jsou kosmonauti, ne fotografové. Mně stačí dva objektivy, dva foťáky a tím to hasne. Je to obyčejná střední třída Nikon 5200 za 35 tisíc a ještě jeden stejný foťák. Dokud budou funkční, měnit je nebudu.
Snímky chomutovského fotografa Marcela Koláčka
Jak moc se zabýváte následnou úpravou?
Měním, co můžu změnit na analogové fotce. To znamená kontrast, světlo, stíny. Snažím se fotku vyfotit tak, abych už na ní skoro nemusel sahat. Moc neřežu. Musím říct, že se mi ze 75 procent daří nechat fotku, jak je.
Pojďme si říct, jak jste se k focení dostal.
Přibližně ve 24 letech, to jsem si pořídil první foťák. Zájem o focení ve mně vyprovokoval německý fotograf Helmut Newton, který se hodně proslavil tím, že fotil akty na hraně. Pak se to ale přelilo v něco jiného, protože člověk se vyvíjí. Svoji orientaci jsem přemístil na dokumentární pouliční fotografii. Je to opravdové, skutečné, není to inscenované a to je to, co mě baví. Musíte být pořád ve střehu. Když fotíte inscenované fotky, můžete si to vyfotit klidně šedesátkrát, ale tyhle věci jsou strašně rychlé, máte jeden pokus, možná dva, pak už se vám to nevrátí a to je na tom to zajímavé.
Co byste chtěl dál fotit? Válečné konflikty?
Ano. Kdyby teď někdo přišel, jestli nechci letět fotit do Sýrie, neodmítl bych.
Vy ale asi nebudete čekat až někdo přijde, ale budete rovnou hledat, ne?
Ano, v tuhle chvíli mám vyhlédnuté téma, až se vrátím v zimě z cest. Jedná se o lékaře, kteří operují na lodi a jezdí do největších zapadákovů světa a tam operují. To se mi zdá zajímavé, málokdo o tom ví.
Odlétáte za dalším focením. Kam to bude?
Odlétám v říjnu na Sicílii. Pak odlétám na Srí Lanku na dva měsíce. Chtěl bych tam nafotit hodně témat. A ze Srí Lanky přejedu na jih Indie, tam chci také dlouho. Pak zřejmě Bali.
Čím se živíte, že můžete takto cestovat?
Pracoval jsem za barem. Nedávno jsem ale práci opustil a věnuji se fotografii na plný úvazek. Budu se snažit, aby to vydrželo.
Získal jste ocenění, která vás potěšila nejvíc?
Národní cena v Sony World Photography Awards 2017. Získal jsem ji v květnu. Je to hodně prestižní soutěž, která patří, myslím si, mezi top pět. Minimálně co se velikosti a oblíbenosti týče. V srpnu jsem získal třetí místo v celosvětové soutěži B&W Child Photo Contest 2017 v kategorii Documentary/ Street. Není extra velká, není extra prosáklá, fotografie v ní jsou ale skutečně skvělé. Letos bych chtěl zkusit Czech Press Foto.
Co je vaše fotografické nebe?
Samozřejmě všichni sní o tom, že budou publikovat ve slavných magazínech. Nejsem výjimkou. Chtěl bych Time a National Geographic. Ten už mě publikoval několikrát online, ale to není ono. Nic se nevyrovná fotografii na papíře.