Přesvědčit se o tom může každý, kdo zkraje července zavítá do městečka Sobotka na Jičínsku. Šrámkovo rodiště ožívá stovkami mladých lidí, kteří sem jezdí na festival českého jazyka a mluveného slova. Loni se Šrámkova Sobotka konala už pošedesáté.

„Je to neuvěřitelné, když jsme pořádali jubilejní padesátý ročník, myslela jsem, že je to už poslední, ale o festival je stále velký zájem," říká za pořadatele Pavlína Havlová, vedoucí městského infocentra.

60. ročník Šrámkovy Sobotky v červenci 2016Autor: Archiv

Obdobně je mezi divadelníky oblíbený festival experimentálních scén Šrámkův Písek. Ve městě Šrámkova mladického zrání žije spisovatelova památka i prostřednictvím studentských filmových přehlídek, inspirovaných legendárními snímky Stříbrný vítr a Měsíc nad řekou režiséra Václava Kršky, které byly natočeny podle děl Fráni Šrámka. Kromě toho jsou na programu mnoha našich divadel Šrámkovy hry.

Pražské Divadlo na Vinohradech loni uvedlo premiéru inscenace Šrámkovy hry Plačící satyr z roku 1923.Autor: Archiv

Buřič i rozechvělý lyrik

Čím vlastně Šrámek dnešní Čechy oslovuje? Právě tím, co mu radikální a bojovní současníci vyčítali: nadčasovostí a okouzlující rozechvělou poetikou. „Česká veřejnost vnímá Šrámka jako bytostného lyrika a jeho nejslavnější díla tomuto označení odpovídají," konstatuje divadelní kritik Vladimír Hulec.

Pozornost ovšem přitahuje i Šrámkův životní příběh a schopnost literárně zachytit proměnlivé nálady a vědomí mizejícího času. Koneckonců právě proto jsou dnes ve výtvarném umění tak vysoce ceněni třeba impresionističtí malíři.

Fráňa Šrámek se narodil 19. ledna 1877 v Sobotce, kde prožil prvních pět let života a později se tam až do pozdního věku pravidelně vracel. Gymnázium ovšem navštěvoval v Písku, kde strávil období od roku 1885 do roku 1894.

'Po řece Otavě za vorem vor v jarech a létech odplouvaly, míjely v dálku, zrozenci hor, a my se za nimi dívávali.' Šrámkův studentský pokoj v Písku (okno přibližně 'pod' kostelní věží) měl romantickou vyhlídku.Autor: Archiv

Následovala „anarchistická" pražská dekáda, kdy se Šrámek po traumatizujícím zážitku vojenské služby prudce zradikalizoval. Coby antimilitarista a socialista se přimkl k anarchistické skupině literátů kolem S. K. Neumanna a po roce 1903 vydal první básnické sbírky Sláva života a Života bído, přec tě mám rád. V roce 1905 byl Šrámek dokonce dvakrát zatčen policií za buřičství a odseděl si několik měsíců ve vězení.

Mladý Fráňa Šrámek jako bouřlivák anarchistaAutor: Archiv

Zároveň se však tehdy anarchistické hnutí začalo rozpadat. Třicetiletý bouřlivák začal zvolna dávat přednost literatuře před politikou a preferoval témata, která neztrácela na významu s uplývajícím časem. Tak se v roce 1910 zrodil mimo jiné i slavný impresionistický román Stříbrný vítr o rozechvělém dospívání.

„Říkám vám, býti Šrámkem jest krásné a dostatečné poslání, ničím nemůžeme Šrámka ověsit a vyzdobit než tím, co roste z něho samého," vysekl tehdy novopečenému lyrikovi poklonu jeho celoživotní obdivovatel Karel Čapek.

„Dobře je člověku býti s ním, dobře jest naslouchati jeho mužům a ženám. Je to svět mladé divočiny a chlapské něhy, svět horce smyslný a vášnivě čestný, plný čistoty a živočišnosti, pudově rozpoutaný a přitom cudný. Sečtěte to: jmenuje-li se nějak úhrn toho všeho, jmenuje se mládí," popisoval Čapek jasnozřivě Šrámkovy přednosti v době, kdy jím jeho bývalí revoluční přátelé opovrhovali za „změknutí".

Eduard Cupák a Jana Rybářová jako Jeník Ratkin a Anička posedlá ve filmu Stříbrný vítr (1954)Autor: Archiv

Dotyk smrti

Po prozaickém vrcholu – Stříbrném větru – přišel záhy i Šrámkův vrchol básnický: sbírka Splav.

Jenže to už zazněly i výstřely v Sarajevu a sedmatřicetiletý spisovatel musel hned v srpnu 1914 narukovat na frontu. Bojoval s přestávkami strávenými v nemocnicích v Haliči, na Balkáně a v Itálii a domů se vrátil až v listopadu 1918 jako docela jiný člověk. Radost z pouhé lidské existence se promítla do neprávem opomíjeného impresionistického románu Tělo z roku 1919 o proměně dívky v ženu.

A pak nastal čas životního bilancování a účtování: hry Měsíc nad řekou, Léto, Zvony a Plačící satyr. „To tak pojednou pocítíš, že už jsi na druhém břehu," říká v Měsíci nad řekou hlavní hrdinka Slávka. „Všechny zvony světa prý vyzvánějí... ale ty jich pojednou neslyšíš. Mohla bys skočit kamsi po hlavě... neskočíš. A tu tedy víš, že jsi již na druhém břehu – Není to snad žádné neštěstí. Je to jen... rozloučení."

Ruku na srdce: vystihl by dnes někdo lépe pocit čtyřicátníků, který nazýváme krizí středního věku? „Ve dvacíti, ve třicíti člověk opisuje široké kruhy, ale ve čtyřicíti se počíná vracet, zdá se, že to leží spíš někde ve středu toho nejmenšího kruhu, než tam venku na širých perifériích, a cítí to tím silněji, když tě mezitím zorá, zmrtví a zvláčí válka," vysvětlil Šrámek v jiném textu.

Dana Medřická a Zdeněk Štěpánek coby Slávka a její tatínek ve filmu Měsíc nad řekou (1953)Autor: Archiv

Naopak k smíchu je s dnešním odstupem věta, kterou v té době na adresu Šrámka pronesl komunistický spisovatel Ivan Olbracht: „Jsem příliš voják, aby můj lidský vztah k Fráňovi Šrámkovi mohl být určen něčím jiným než tím, že on, který s námi jíti měl, s námi nešel."

Ve dvacátých letech byl Šrámek uznávaným klasikem, žijící spolu se svou družkou Mílou Hrdličkovou poklidný měšťanský život v tvůrčím ústraní vršovického činžáku. Později se přestěhoval nad smíchovskou Bertramku, ale psal čím dál méně (výjimkou byla protinacistická sbírka Rány, růže) a za okupace vůbec nevycházel z bytu. Plachý solitér stojící mimo veškeré literární proudy zemřel nenápadně v pětasedmdesáti letech v roce 1952.

Nejen tedy svým dílem, ale vlastně i životem se Fráňa Šrámek stal pro další generace Čechů synonymem věčného mládí.

Nezapomenutelná Jana Rybářová alias Anička posedlá ve Stříbrném větruAutor: Archiv

Fráňa Šrámek: Podivný večer

Takový večer jednou už byl,
takový večer jednou už vál.
Jakže bych znovu nezatoužil?
Jakže bych zase nezavolal?
Uprostřed zimy – a večer vlá.
Uprostřed města – a vítr dých.
Nad hlavou hejna zašuměla
na křídlech jarem poraněných.

Takový večer jednou už byl,
takový vítr jednou už vál.
A kdo se tenkrát nedotoužil,
dnes by se teprv nedovolal.
Uprostřed zimy – a večer vlá.
Uprostřed města – a vítr dých.
Nad hlavou hejna zašuměla
na křídlech jarem poraněných.