V délce vládnutí (68 let) se mu v historii málokdo vyrovná. Třeba současná britská královna Alžběta II. na něj stále ztrácí tři roky. Ze známých historických postav se na trůnu udržel déle jen francouzský král Ludvík XIV., který stál v čele své země 72 let.

Chorobné papírování
Františka Josefa I. už od mala vychovávala ctižádostivá matka Žofie Bavorská jako budoucího císaře. Ve třinácti letech nastoupil v hodnosti plukovníka vojenskou službu. Všichni v něm pěstovali pocit výjimečnosti, který ho ale v dospělosti dovedl až ke značné izolovanosti a autokratickému přístupu.

Na trůn usedl v neklidném roce 1848 jako osmnáctiletý, kdy v jeho prospěch abdikoval strýc Ferdinand I. Dobrotivý.

Za celý život nedokázal najít cestu ke svým sourozencům, postupně se odcizil i manželce Sissi, dětem, svým rádcům a nakonec také svému lidu. Podle nejnovějších poznatků se zdá, že za citovým chladem nebyla pouze jeho výchova, ale tehdy zcela neznámá duševní nemoc, kterou psychologové popsali až v 70. letech minulého století. Nazývá se alexithymie a říká se jí také emoční negramotnost.

Lidé, kteří touto poruchou trpí, nedokážou popsat a rozlišit své pocity, neumějí ani vnímat emocionální složku sdělované informace. Problémy mají také v opačném směru. Nejsou schopni sdělit své pocity a myšlenky tak, aby jim někdo porozuměl. Sami si přitom myslí, že formulují výborně, takže ostatní považují za nechápavé.

Za jeden z důkazů Františkovy alexityhmie se považuje jeho velká záliba v papírování. Jedinci postižení touto poruchou totiž dokážou s psanou informací vyjít mnohem lépe než s mluveným projevem. Text na papíře totiž nemá žádné emoce.

Císař vstával v půl čtvrté ráno a úředničil až do večera. Podle všeho se domníval, že čím více papírů vyřídí, tím bude jeho vláda úspěšnější. Proslul výrokem: „Je třeba pracovat až do vyčerpání.“

Zvláštní zvyky
Lidé s alexithymií mají sklony upínat se k nepodstatným detailům a po okolí vyžadují plnění nesmyslných příkazů. František třeba nesnášel průvan, takže zakazoval větrání. Jakmile dojedl, muselo se veškeré jídlo odnést ze stolu, což byl problém. Monarcha jedl nejen velmi málo ale také velmi rychle, takže se jeho spolustolovníci obvykle nestačili nasytit. Někdy si jídlo schovávali, jindy šli raději do restaurace.

I když odhlédneme od případné duševní poruchy, císař měl během života řadu zdravotních problémů. V roce 1853 na něj zaútočil maďarský atentátník, ale čepel dýky se svezla po tuhém límci uniformy a panovník vyvázl jen lehkým škrábancem. O čtyři roky později zemřela na černý kašel dvouletá dcera Žofie, což neblaze poznamenalo jeho vztah se Sissi. Poté Mexičané popravili jeho bratra Maxmiliána a v roce 1889 spáchal sebevraždu jeho jediný syn a následník trůnu Rudolf. O devět let později podlehla atentátu i Sissi.

Počátkem 20. století se začal Františkův zdravotní stav sledovat čím dál pečlivěji. V dobách, kdy průměrný mužský věk činil 45 let, byla jeho dlouhověkost úctyhodná. V roce 1911 už maďarské noviny spekulovaly, že udeřila panovníkova poslední hodinka, ale císař se z nastuzení zotavil. Totéž se mu ale nepodařilo v listopadu roku 1916, kdy se nachladil v kočáru při projížďce po schönbrunnských zahradách. Trápil ho kašel, ztrácel na váze, horečka mu stoupla na 39,5 stupně Celsia. Přesto seděl za psacím stolem. Lékaři ho prosili, aby se odebral na lože, on ale odpověděl: „Mám ještě moc práce.“ Do postele uléhal s příkazem, aby ho druhý den jako vždy vzbudili v půl čtvrté. Rána se už ale nedožil.