Dušičky jako památku zesnulých ustanovil na 2. listopad v roce 998 našeho letopočtu v benediktinských klášterech Odilo, opat řádu svatého Benedikta v Cluny ve střední Francii. Vedla ho k tomu snaha čelit přetrvávajícím pohanským obřadům na oslavu keltského svátku Samhain, který v keltském kalendáři dával jméno i nadcházejícímu měsíci. Z Francie se tento zvyk dostal i do českých zemí, kde rovněž nahradil původní „pohanský“ svátek. Samhain se totiž nejspíš slavil i u nás. Kromě Keltů, kteří po nějaký čas pobývali na našem území, vyznávali jeho obdobu také Slované.

Oba tyto kmeny věřily, že oheň očišťuje a světlo pomáhá chránit před zlými duchy, a věřily, že v magickou noc z 31. října na 1. listopadu se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. V lidové tradici se proto den Dušiček dodnes pojí s obyčeji, v nichž přežívá představa o ochranném a škodlivém vlivu zemřelých. Duše zemřelých vycházejí v předvečer svátku při večerním zvonění z očistce, aby si v noci odpočaly od svých útrap, a vracejí se ke svým blízkým. Při ranním zvonění se vracejí zpět.

Předvečer svátku Všech svatých: dýně není pro Čechy novinka

Kromě toho, že někde ve tmě číhá v děsivé bílé masce Michael Myers, aby za pomoci řeznického nože konečně zúčtoval se svou sestrou, se Halloween slaví v anglosaských zemích v relativně nezměněné podobě původní keltské oslavy. Samotný pojem Halloween vznikl kolem roku 1745 zkrácením slov Hallows’ Evening, neboli večer svatých.

Vyřezávaná dýně ve tvaru strašidelného obličeje, která je jeho nejznámějším atributem, přitom není v českém prostředí novodobou a importovanou zvyklostí, byť tak bývá někdy vnímána. Podle knihy Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře autorky Evy Večerkové jde o starobylou zábavu českých chlapců, kteří vyřezávali dýně do obličejové formy, vkládali dovnitř barevný papír a svíčku a používali je pro náhlé vystrašení, když je po setmění vystavili lidem za okno. Dýně se dřív používaly i v maskování strašidelných postav, například lucijských masek (masek používaných při adventní lucijské pochůzce na svátek svaté Lucie 13. prosince). Dnes se s dýňovými výtvory, vystavenými před domem, setkáváme zejména na podzimních vesnicích.

Naproti tomu další populární halloweenský zvyk, kdy se děti převlečou do strašidelných kostýmů a pak od domu k domu koledují o sladkosti (v anglicky mluvících zemích používají nejčastěji pořekadlo "Trick or treat", překládané do češtiny jako "koledu, koledu, nebo vám něco provedu") je opravdu rozšířenější v anglicky mluvících zemích, především ve Spojených státech, Kanadě, Velké Británii, Irsku, Austrálii a Novém Zélandu.

Pod vlivem americké kultury šířené zejména prostřednictvím filmů se halloweenské průvody (ale bez koledy) dostávají i do světa, často ve svébytných podobách - například jako průvod filmových zombií, tedy oživlých mrtvol, nebo jako pouť oblíbených filmových postaviček (v této podobě je mimochodem zachytil i slavný film Stevena Spielberga E. T. Mimozemšťan). Velká shromáždění masek jsou oblíbená v Japonsku, zejména ve velkých městech jako Tokio, Ósaka a podobně. Tokiem prošel třeba halloweenský průvod, znázorňující ikonická díla světového malířství.

V Česku je však Halloween stále vnímán spíš jako "americký svátek" a ani přes vliv amerických pohádek a filmů tady není moc vítaný. Podle letošního říjnového výzkumu, který pro mobilního operátora T-Mobile zpracovala agentura Ipsos, víc než polovina dotázaných obyvatel Česka (55 procent) uvádí, že Halloween nijak nereflektuje ani neslaví. Jinak je tomu ale právě v domácnostech s dětmi. Každý pátý respondent zaznamenal, že jeho děti k Halloweenu něco dělají ve škole či školce, každý dvacátý potom osobně s dětmi zavítá na nějakou halloweenskou akci. Výzkumu se zúčastnilo 525 respondentů z celé České republiky.

Nejvíc se z Halloweenu v Česku ujalo vyřezávání dýní, jemuž se dnes věnuje asi patnáct procent Čechů. Svůj vliv na to ale může mít i to, že, jak jsme zmínili, je tento zvyk v českých zemích staršího data a není tak jednoznačně "importovaný". Halloween v jeho soudobé anglosaské podobě slaví jen každý třicátý člověk.

Svátek Všech svatých: ulevte vracejícím se duším

Svátek Všech svatých, předcházející Dušičkám, je v českých lidových tradicích spojený zejména s obyčeji, které měly ulevit trpícím duším od muk. Patřil sem proto například zvyk stavět k ohništi nebo na okno lampu naplněnou máslem, aby si jím duše v očistci natřely rány. Od strádání také mělo duším ulevit sypání mouky do ohně. Na Znojemsku pokládaly hospodyně o tomto svátku do oken chléb, aby dušičky, vracející se v noci před svým svátkem do svého domu, měly co jíst. Věřilo se, že píská-li v kamnech nebo na ohništi, znamená to, že dušičky pláčou, a do ohně se proto házely drobky chleba nebo těsta.

Obecně rozšířeným zvykem o svátku Všech svatých bylo rozdávání almužny místní chudině. "Koleda za mrtvé, tak říkali na Slavičínsku darům v poživatinách, chlebech, mouce, sušených hruškách a slanině, které přinášely hospodyně žebrákům, sedícím v předsíni kostela... V Jestřabí na jižním Valašsku hleděla na Vše svaté každá hospodyně obdarovat místní chudé moukou nebo jinými potravinami jako almužnou za spásu zemřelých," připomíná Večerková v knize Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře.

Dary jídla byly projevem křesťanského milosrdenství, ale jejich symbolika byla širší - souvisely totiž se starou představou, že bezmocní lidé (senioři, žebráci a děti) jsou poslové schopní zprostředkovat kontakt mezi pozemským a nebeským světem, případně že přímo zosobňují duše zemřelých.

Až do 20. století pak ve městech i na vesnicích přetrval zvyk přípravy dušičkového či caletkového pečiva v podobě dvojitých i trojitých bochníčků a pletýnek, také ale dvou zkřížených kostí. Dušičkové pečivo se peklo jak v domácnostech, tak u pekařů a sloužilo opět k podarovávání dětí i žebráků. Na jižní Moravě a v jižních i jihozápadních Čechách existovaly i obchůzky o dušičkové pečivo - na Doudlebsku se tomuto zvyku přezdívalo "chození na všesvatový rohlíky", popřípadě zkráceně "chodit po rohlíkách".

Dušičky: rozsvěcení svíček na hřbitovech začalo až v 19. století

Přestože nejrozšířenějším a nejběžnějším zvykem spojeným s Dušičkami je v Česku návštěva hrobů spojená s jejich úklidem, ozdobením věnci či květinami a zapálením svíčky, není tento zvyk nijak zvlášť starý. V českých zemích se rozšířil až v druhé polovině 19. století. Jeho první průkopníci se dokonce na některých místech setkávali s posměšky. V Místopise Řečice Kardašovy je takto zmíněna dcera hospodáře Nohavy, která pobývala nějaký čas v klášteře a po návratu do Řečice začala jako první okrašlovat hroby a rozsvěcovat na nich svíce. Lidé se prý jejímu počínání na hřbitově smáli, ale zvyk se přesto postupně rozšířil. Na hřbitově v Hodoníně se svíčky a věnce objevily o svátku Dušiček poprvé v roce 1856, ve městě Fryšták na Zlínsku začaly v druhé polovině 19. století na hřbitově nejdřív sporadicky planout svíčky, a až od 90. let 19. století začalo hroby zdobit také kvítí.

"Nyní se u nás víc a více rozmáhá zvyk krášliti v den dušiček hroby zesnulých věnci. Pravila-li jsem, že se zvyk tento u nás rozmáhá, mínila jsem tím, že nyní se stává všeobecným, kdežto dříve výhradně sloužíval k tomu, naznačovat hroby mladých aneb i starších, vždycky však za svobody zemřelých osob. Ženatým, provdaným osobám nikdy se věnec na rakev nepoložil, nikdy se hrob jejich věncem neokrášlil," zapsala v roce 1879 spisovatelka Františka Stránecká.

V současnosti je takzvaný "dušičkový víkend", který letos připadá na 3. a 4. listopadu, tradičním obdobím s celoročně nejvyšší návštěvností hřbitovů. Podle už zmíněného průzkumu společnosti Ipsos pro mobilního operátora T-Mobile plánuje návštěvu hrobů svých blízkých celkem 78 procent lidí, dvě třetiny dotazovaných dokonce pojede na dva či více hřbitovů.

Dalších 13 procent Čechů sice zůstává na Dušičky doma, ale 2. listopadu večer si zapálí svíčku a na své zemřelé zavzpomíná. Pouze necelá desetina (devět procent) Dušičky nijak neslaví, ani si je nepřipomíná.

Za zmínku možná také stojí, že v období kolem Dušiček přichází do notářských kanceláří zvýšený počet zájemců o sepsání závětí.