Může být, že úpadek některých odvětví českého průmyslu v poslední době lze vnímat jako prohrané bitvy se světovou konkurencí. Že by však šlo i o prohranou válku? Těžko. Období poklesu některých oborů a naopak vzestupu jiných se v historii – a nejen české – střídala poměrně často.

Mlynáři, voraři, železáři

Ve středověku byly nejčastější příčinou války, například husitský rozvrat a později třicetiletá válka zpustošily většinu vinic v zemi a způsobily téměř zánik českého vinařství.

Rychlé tempo ovšem nabraly strukturální změny v hospodářství až v 60. letech 19. století. „Do té doby nic nenasvědčovalo tomu, že by se staletími prověřený koloběh prací a činností měl nějak zásadně proměnit, natož že by měl zcela zaniknout," podotýká například historička Kateřina Bečková v knize Vltava a její břehy.

Souvislost s řekou není náhodná. Podíváme-li se totiž na staré fotky pražských vltavských břehů z druhé poloviny 19. století, jsou na nich vidět výhradně jen rozlehlé skládky dřeva, kamene či písku, pily, vodní mlýny, hamry, barvírny, koželužny, ale i vory, nákladní čluny nebo dokonce pradleny. Jen v Praze bývalo až 16 mlýnů na třech kilometrech řeky! Při srovnání s dnešními promenádními náplavkami, veslařskými kluby nebo přístavišti výletních a restauračních lodí by se dalo moralizovat, že někdejší hospodářský rozkvět zdegradoval v pustou zábavu a požitkářství.

V místech dnešní výstavní síně Mánes s restaurací býval ještě před 150 lety čilý průmyslový ruch. Fungovaly zde Hornolodecké i Šítkovské mlýny, vodárna, barvírny a řada dalších provozů závislých na vodní síle.Autor: Archiv

A přece je pravda jinde. Jakmile šlo na sklonku 19. století nahradit vodu jiným dopravním prostředkem či jiným zdrojem energie, průmysl pouze opustil řeku – a nastala úspěšná éra velkých parních mlýnů!

Pravda, bez náhrady zaniklo jako obor vorařství, a to kvůli výkonnější železnici a pozdějším přehradám. Nezanikla ale nákladní říční doprava, naopak. Zesplavnění Labe a Vltavy umožnilo plavbu velkým člunům, a tak teprve v době první republiky zažila lodní doprava skutečný vrchol.

Technický pokrok v 60. a 70. letech 19. století zapříčinil také zánik celé jedné historické železářské oblasti Čech – Podbrdska. Tehdejší technologická novinka – siemens-martinská plamenná pec na výrobu kvalitní pružné oceli – si neuměla poradit s chudou fosfornatou brdskou rudou. Kvůli potřebě uhlí v hutnictví se pak novými centry tuzemského železářství stalo Kladensko a Ostravsko.

Krize a převraty

Ani moderní obory ovšem tehdy neměly vyhráno. Když 9. května 1873 došlo ke krachu na vídeňské burze a následně k první světové hospodářské krizi, dotklo se to především bankovnictví, železářství a výstavby železnic.

Ze 136 bank v Rakousku-Uhersku v roce 1873 jich do roku 1878 nezkrachovalo jen 44 (ve Vídni z 68 jen 13). Pochopitelně se propadla i výroba – třeba v českých zemích klesla produkce surového železa o 65 procent!

Krize na vídeňské burze 9. května 1873 odstartovala těžký útlum železářství, stavby železnic a bankovnictví.Autor: Archiv

Důsledky? Nižší vrstvy si po negativních zkušenostech s ukládáním jmění do akcií a bank začaly peníze dávat do bezpečnějších spořitelen – vznikl tedy nový obor. Banky, železářství nebo stavba železnic byly až do roku 1879 v útlumu, teprve pak přišlo pomalé oživení.

Podobným vývojem prošlo i české cukrovarnictví. Nejdřív do roku 1875 ohromný boom, pak v letech 1881–1884 cukrovarnická krize. „A najednou ty cukrovary hoří jeden po druhém," popsal pro týdeník Dotyk svérázný útlum tohoto odvětví profesor Milan Hlavačka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Ale všechny jsou pojištěny, zejména u Banky Slavie. Čili jsou to pojišťovací podvody, evidentně bylo lepší to podpálit a vyinkasovat náhradu," připomněl.

Nižší vrstvy si po negativních zkušenostech s ukládáním jmění do akcií a bank začaly peníze dávat do bezpečnějších spořitelen – vznikl tedy nový obor.

Z této rány se české cukrovarnictví už nikdy zcela nevzpamatovalo – následoval pozvolný pokles počtu cukrovarů až na současnou necelou jednu desítku.

Vzestup a pád cukrovarnictví

  • 1787 Vznik první rafinerie třtinového cukru v klášteře na Zbraslavi.
  • 1828 Vznik prvního cukrovaru u nás a v habsburské monarchii v Kostelním Vydří u Dačic.
  • 1830 až 1840 Vlna vzniku prvních 50 cukrovarů na českém území.
  • 1840 až 1945 Rozkvět, ale zároveň začátek pozvolného útlumu. Vzniklo 323 cukrovarů, ovšem zaniklo 168.
  • 1945 až 1990 Počet cukrovarů byl zredukován na 60.
  • 1990 až 2004 Pokles počtu cukrovarů na 10.
  • 2004 až 2016 Po vstupu do EU pokles počtu cukrovarů na 7.

Dalším impulzem k úpadku či rozvoji odvětví byl vznik Československa v roce 1918. Zatímco období let 1900–1913 se dodnes říká zlatá éra českého, respektive rakousko-uherského hospodářství (mimo jiné kvetlo lázeňství, sklářství či pivovarnictví neboli obory, které jsou dodnes považovány za české „rodinné stříbro"), první republika přinesla změnu.

Hospodářství nového státu nejdřív silně postihla poválečná krize odbytu kvůli novým evropským hranicím, a po roce 1929 jej drtila velká deprese. Obrovský český průmysl byl totiž do roku 1918 budován pro potřeby více než padesátimilionového Rakouska-Uherska. Těžilo se zde uhlí, důležitá surovina. Stát s předimenzovaným průmyslem musel krizí zákonitě utrpět.

Hospodářství nového státu nejdřív silně postihla poválečná krize odbytu kvůli novým evropským hranicím, a po roce 1929 jej drtila velká deprese.

Zatímco některé obory padaly – lesk i návštěvnost českých lázní měly už v té době nejlepší léta za sebou, pivovarů ubývalo a sklárny či strojírenské giganty, jako byla třeba firma Moser nebo plzeňské Škodovy závody, se neobešly bez kapitálového vstupu silných bank (Unionbanka, Živnobanka) –, jiná odvětví šla prudce nahoru. Tak třeba výrobou čím dál oblíbenější čokolády a cukrovinek (v čele se značkou Orion) se tehdy Československo dostalo na úroveň Švýcarska. Vznik a rozkvět slavných filmových ateliérů Barrandov byl zase důsledkem vyspělosti československého filmového průmyslu.

Velkou konjunkturu zažívala za první republiky výroba cukrovinek a čokolády. Nejsilnějším producentem byla vinohradská čokoládovna Orion (dříve Maršner).Autor: Archiv

Mnichov a poválečné rány

Naprostým hospodářským šokem a politicky nadiktovanou likvidací některých oborů byl pak mnichovský zánik první republiky. Stát ztratil uhelné revíry na Mostecku, Sokolovsku a Ostravsku, velké hutní a strojírenské podniky v Třinci, Bohumíně, Kopřivnici, Svinově a Chomutově, ale i tamní chemické závody. Přišel o 90 elektráren včetně největší v Ervěnicích, za hranicemi se ocitla ložiska rud a kaolinu.

Vyjádřeno procentuálně, druhá republika postrádala výrobu porcelánu (ubylo 90 procent), sklárny (ztráta 75 procent), textilky (úbytek 63 procent), papírenství (minus 54 procent). Méně dotčena zůstala jen výroba cukru, sladu, lihu, hospodářských strojů, nábytku, obuvi a zbraní. Okupace zbytku republiky pak dokonala postupnou proměnu českého hospodářství v pouhou „montovnu" zbraní pro německou armádu.

Po osvobození v roce 1945 ovšem přišly další rány – znárodnění, odsun Němců a 41 let plánovaného hospodaření komunistů. Kvůli vylidněnému pohraničí málem zanikla tradiční výroba hudebních nástrojů na Chebsku a Kraslicku nebo varhanářství na Krnovsku. Za komunistů zase jako obory zmizely z ideologických důvodů například komerční bankovnictví, nemluvě o veškerém soukromém podnikání (zemědělství, stavebnictví, autodoprava).

Komunisté měli jasno, která odvětví mají jít vzhůru a která budou upozaděna.Autor: Archiv

Místo tradičního vyspělého lehkého strojírenství (auta, motocykly) stát nesmyslně preferoval a podporoval energeticky nesmírně náročné těžké strojírenství a hutnictví. V zájmu dělby práce v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci se komunistické Československo vzdalo mimo jiné intenzivní výroby traktorů, šicích strojů nebo cukru.

„Politika tady zcela zlikvidovala zdravé ekonomické vztahy a zdeformovala obory," hodnotí pokřivení hospodářství v poválečných pětačtyřiceti letech historik Milan Hlavačka. „Vyráběli jsme vlastní lokomotivy v ČKD, ale museli jsme dovážet sovětské těžké šestinápravové stroje ‚Sergej' a zničili jsme si koleje. Anebo se výroba šicích strojů Lada přesunula ze Soběslavi do Polska a vznikly z toho mašiny Lučniki, které nešily... Tohle všechno máme naštěstí za sebou," uzavírá Hlavačka exkurz do časů, kdy se některé české průmyslové obory zdály být na odpis.

V 50. letech 20. století u nás bylo nesmyslně preferováno hutnictví a těžké strojírenství.Autor: Archiv