Historik Oldřich Tůma: Nastalo něco jako ruský „revival"

Ikona doba čtení četba na 19 minut

Foto: Dimir Šťastný

Rozhovor s ředitelem Ústavu soudobých dějin o paralelách dneška s hnědnutím Evropy ve 30. letech, o etapách proher v českých dějinách, o zbytečném hledání vzorců národního chování či o iluzi historického poučení.

Pořád se točíme kolem předválečných paralel, používají je i naši nejvyšší představitelé. Ovšem jak se komu zrovna hodí. Třeba prezident Zeman loni v jednom z rozhovorů přirovnal současnou „pražskou kavárnu" k elitám druhé republiky, které prý v kavárnách tleskaly vyhánění Židů a strhávaly busty T. G. Masaryka. Není to už za hranou?

Lidé, co podporovali druhou republiku, nevysedávali moc v kavárnách. Ano, část kulturních elit protiliberální vývoj za druhé republiky podporovala, domnívala se, že je to zdravý vývoj, že po „dekadentní první republice" musíme všechno změnit. Ale to je, myslím, úplně jiný dějinný fenomén, než to, co pan prezident označuje za pražskou kavárnu.

Lidé, co podporovali druhou republiku, nevysedávali moc v kavárnách.

Když už jsme u druhé republiky – to je asi zásadní období pro poznání české mentality. Už jen proto, že málokdo se chtěl a dodnes chce k tomuto temnému období vracet.

Z hlediska zájmu historiků a historiografie to opomíjené období jistě není. Zejména po roce 1989 vyšla celá řada publikací, které se jím dost důkladně zabývají. Nevím ale, jestli to lze skutečně považovat za klíčové období našich dějin. Byl to půlrok bezprecedentní deziluze, porážky a hledání nového smyslu. Pro většinu tehdejší společnosti se všechno jakoby sesypalo. Včetně duchovního vztahu se Západem, kdy jsme si mysleli, že jsme Paříží a Londýnem vnímáni jako jeho součást, a to dokonce s výsadním postavením. Ukázalo se, že to tak vůbec nebylo.

Je otázkou, co by se dělo, kdyby období druhé republiky v březnu 1939 tak rychle a tak rázně neukončila okupace. Vždyť i z Paříže a Londýna nám vzkazovali, ať se raději přizpůsobíme nově vzniklé situaci. Ano, bylo to období převlékání kabátů, změny loajality a hledání příležitostí pro rychlý společenský vzestup, ale v tomto směru to není ve 20. století nijak jedinečné období.

Československo přijalo mnichovský diktát, Edvarda Beneše v čele zbytkového státu vystřídal Emil Hácha. Nastala takzvaná druhá republika, která ukázala, že Češi svému Masarykovi zase až tak 'věrni nezůstali'Zdroj: ArchivČeskoslovensko přijalo mnichovský diktát, Edvarda Beneše v čele zbytkového státu vystřídal Emil Hácha. Nastala takzvaná druhá republika, která ukázala, že Češi svému Masarykovi zase až tak 'věrni nezůstali'.Autor: Archiv

Iluze o národní jednotě

Jistě, vícekrát se opakovaly situace, kdy Češi jakoby „odhodili masky" a ukázali svou „přirozenost". Třeba v roce 1948 jsme se mezi únorem a květnem tvářili, že se nic moc neděje, a přitom se právě tehdy lámaly dějiny. A to samé v roce 1969, kdy padly všechny iluze. Lze se z toho vůbec nějak poučit?

O historii se můžete zajímat, můžete si o ni číst, bádat, ale s tím poučováním je to vždy složité. Teprve s odstupem totiž vidíme, že zásadní změny se často odehrávají tak, že si toho současníci vůbec nejsou vědomi.

To ale není nic specificky českého. I po únoru 1948 spousta lidí včetně prezidenta Beneše pořád ještě věřila, že to nějak půjde, že to stále není režim sovětského typu, byť bylo jasné, že komunisté budou mít daleko větší mocenskou kontrolu. Až později – po smrti Jana Masaryka, po volbách, nové ústavě a po vlně zatýkání – si lidé plně uvědomili, že spadla klec.

I po únoru 1948 spousta lidí včetně prezidenta Beneše pořád ještě věřila, že to nějak půjde, že to stále není režim sovětského typu.

Stejně si i v roce 1969 nebo 1970 řada lidí myslela, že návrat tuhé diktatury není možný, protože je to proti smyslu dějin. Rok 1968 byl brán jako logické vyústění předchozí pozvolné liberalizace. Nástup normalizace byl tedy ulehčen i tím, že to mnozí nevnímali nijak zásadně, ale jako něco, co je třeba rok či dva vydržet, potom se v Moskvě něco stane a zase se to všechno vrátí na tu původní trajektorii z šedesátých let.

Tohle že je komunistická totalita? Te Deum v katedrále sv. Víta, které nechal sloužit Klement Gottwald (na snímku s manželkou Martou) po svém zvolení československým prezidentem v květnu 1948, řadu lidí ukonejšilo, že vládu KSČ půjde nějak přežítZdroj: ArchivTohle že je komunistická totalita? Te Deum v katedrále sv. Víta, které nechal sloužit Klement Gottwald (na snímku s manželkou Martou) po svém zvolení československým prezidentem v květnu 1948, řadu lidí ukonejšilo, že vládu KSČ půjde nějak přežít.Autor: Archiv

Často u nás také vládlo přesvědčení, že nějakých 98 procent národa stojí na stejné straně barikády, což – jak se vždy rychle ukázalo – byla jen velká iluze.

Vzpomínám si, jak jsem někdy v červnu 1969 chtěl poprvé na Západ a stál jsem frontu na západoněmecké vízum. A kdosi tam líčil, že Františka Kriegela (lékař a roku 1968 člen ÚV KSČ, předseda Národní fronty, který v srpnu 1968 jako jediný z československé delegace odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol – pozn. red.) sesadili už i z pozice primáře nemocnice v Krči. A nikdo z těch lidí tam nevěřil, že by někdo byl ochoten vzít primariát po Krieglovi! Byla to iluze o jednotě národa, který zůstane stát za určitými morálními zásadami. Velice rychle z toho všichni vystřízlivěli.

Řada lidí koncem 60. let uvěřila, že normalizace vedená intelektuálem Husákem bude jen na dobu dočasnou, kterou se vyplatí přeskočitZdroj: ArchivŘada lidí koncem 60. let uvěřila, že normalizace vedená intelektuálem Husákem bude jen na dobu dočasnou, kterou se vyplatí přeskočit.Autor: Archiv

◀ PŘEDCHOZÍ ČÁST DALŠÍ ČÁST ▶
Část 2/5