Škodolibost se v politice může nevyplatit. Ne hned. Čas však málokdy pracuje ve prospěch vymyšlených schémat. Život má nepříjemnou vlastnost: staví se do cesty chytrákům.

Není to tak dávno, kdy se Andreji Babišovi vysmívala polovina politické scény a všichni novináři. Jeden komentátor, co někam zmizel a na jehož jméno si teď nemůžu vzpomenout, napsal, že Babiš prská jako Pepa z hospody. Pár let přešlo, Babiš sice prská úplně stejně, ale posměšky jsou ty tam. Ty novináře, které místopředseda vlády neplatí, ani nenapadne, aby se mu posmívali. Spojuje je strach.

A neplatí to jen v Česku. V roce 1964 si američtí demokraté přáli, aby se republikánským prezidentským kandidátem stal arizonský senátor Barry Goldwater, což se jim splnilo, a on pak opravdu hanebným způsobem prohrál s prezidentem Lyndonem B. Johnsonem.

Jenže demokrati nepočítali s tím, že Goldwaterova kampaň zažehne ideovou jiskru, jež zapálí konzervativní revoluci. Ta v následujícím půlstoletí důkladně změnila jak Republikánskou stranu, tak celou americkou politiku. Ještě když se v roce 1976 jako dopad této revoluce ucházel o republikánskou prezidentskou kandidaturu Ronald Reagan, demokrati si ho přáli za soupeře, což jim nevyšlo. O čtyři roky později se Reagan stal prezidentem a během osmi let změnil svět.

Podobně škodolibě se někteří vychytralí Francouzi napravo radovali, když se v roce 2002 extremistický populista Jean-Marie Le Pen dostal do druhého kola prezidentských voleb, neboť bylo jasné, že prohraje. Potíž je v tom, že každé takové zviditelnění extremistovi pomáhá rozšiřovat voličskou základnu a plíživě legitimizuje jeho poselství. Bez Le Penova (ne)úspěchu by nebylo razantního nástupu strany pod vedením jeho dcery Marine. Dnes je Národní fronta politickou silou, jíž se už nepošklebuje nikdo.

Demokratický socialista

Britští Labouristé si brzy zvolí nového šéfa a hlavním favoritem je ke zděšení celého establishmentu – a k neskrývané radosti pravicových Toryů – šestašedesátiletý komunista, pardon, demokratický socialista Jeremy Corbyn. Ten Corbyn, který podporuje znárodnění veřejných služeb (voda, plyn, elektřina), železnic, chce univerzitní vzdělání „zdarma" a podporuje jednostranné jaderné odzbrojení.

Konzervativci si myslí, že by se mohl opakovat scénář osmdesátých let, kdy se Strana práce (Labouristé) posunula tak doleva, že se stala pro většinu Britů nevolitelnou. Cosi podobného se přihodilo americkým demokratům. Teprve Bill Clinton, respektive Tony Blair přivedli své levicové strany v devadesátých letech zpátky do středu, čímž jim opět umožnili volební úspěchy.

Jenže osmdesátá a devadesátá léta byla léty růstu a optimismu (autorství úspěchu jde na konto Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana). Naši dekádu lze popsat všelijak, ale růst a optimismus nesedí.

Ve Spojených státech vede už několik týdnů pravicové pole prezidentských uchazečů podnikatel Donald Trump s extremisticky populistickým programem. Kdyby se stal prezidentem, hodlá vystěhovat miliony ilegálních přistěhovalců včetně jejich dětí narozených ve Spojených státech, které mají americké občanství, neboť se tam narodily. Nárok na občanství díky místu narození chce Trump zrušit.

Neuplyne den, aniž by se temný klaun Trump nedopustil nějakého ostudného výroku. Některé ženy na veřejnosti tituloval jako tlustá prasata a povalečky. O Johnu McCainovi, zajatci během vietnamské války, prohlásil, že není žádný hrdina, a že on preferuje ty, kteří se nenechali chytit. McCain je synem a vnukem admirálů válečného námořnictva. Když se to Vietnamci dozvěděli, nabídli mu propuštění výměnou za svobodu vietnamských zajatců, ale McCain to odmítl: souhlasil by jedině, pokud by Vietnamci propustili i všechny jeho zajaté kamarády. To se nestalo. Budoucí senátor strávil pět let v krutém žaláři a vrátil se do Ameriky zmrzačen.

Evropská integrace v klinči

Na druhé straně politického příkopu mezi demokratickými prezidentskými kandidáty má dnes kolem dvaceti procent další socialistický pohrobek, Bernie Sanders, který za studené války jako starosta vermontského městečka Burlington provozoval svoji „nezávislou mírovou" politiku a dle jejího étosu taky navštívil Sovětský svaz. Stal se pro Kreml užitečným idiotem propagandistické války. Podíváme-li se do Evropy, spatříme ještě víc alarmující obraz. Projekt poválečné integrace je v klinči populistických eurofobů zprava a levicových radikálů (Syriza v Řecku a Podemos ve Španělsku).

K nestabilitě přispívají uprchlíci z válečných zón, stejně jako dlouhodobá nelegální imigrace. Neonacisté cítí šanci. Islamističtí teroristé svými útoky otevřeli diskusi o jednom z největších úspěchů integrace, volném pohybu lidí v schengenském prostoru. Vladimir Putin svojí neoimperiální politikou testuje sílu a odhodlání Evropské unie i NATO hájit základní principy svobody a tolerance. Jeho propagandistická ofenziva dělá paseku hlavně ve střední a východní Evropě. Maďarský premiér Viktor Orbán veřejně opustil koncept liberální demokracie a vládne své zemi podle zásad maďarského nacionalismu.

Západní politika se dostala do éry hluboké transformace, přeskupení politických sil. K běžnému rozdělení na levici a pravici přibylo důležitější schizma mezi obhájci západních hodnot: občanských a ekonomických svobod, lidských práv i obyčejné slušnosti na jedné straně a nesourodou koalicí hněvu, nenávisti a strachu na straně druhé. Nenalhávejme si, že tato koalice nerýsuje západní politické koordináty úplně jinak, než na co jsme v posledních dekádách byli zvyklí.

Ústup střední třídy

Je pochopitelné, že po otřesu finanční a hospodářské krize a během dlouhodobé stagnace i úpadku střední třídy tohle všechno muselo přijít. Kapitalismus byl na Západě minimálně jedno století zdrojem neslýchaného pokroku – ekonomického, vzdělanostního, kulturního i morálního – pro většinu společnosti. Se strukturální změnou ekonomiky však ona většina ubývá.

Softwarové technologie nás na jedné straně osvobozují, dávají velkou příležitost tvůrčímu impulzu, na straně druhé odměňují jako vítěze malou část společnosti. Co dřív bylo utopickou sci-fi, je za dveřmi: mnoho pracovních míst, tvořících páteř střední třídy, zanedlouho zmizí a bude nahrazeno roboty: od dronů po samořiditelné vozy.

Je téměř jisté, že Trump republikánskou prezidentskou nominaci nakonec nezíská, ale bylo by pro demokraty velmi krátkozraké přát si ho jako soupeře ve volbách na podzim 2016. Ze stejného důvody se nemusí vyplatit britským Toryům škodolibost, přání, aby socialista Corbyn stanul v čele jejich levicových oponentů. Trump i Corbyn by jistě prohráli následující volby. Čím déle však budou v přelomové éře na očích, tím víc se bude legitimizovat jejich extremistický program, který je přežije.

Pro středo-levicové a středo-pravicové strany, které reprezentovaly střední střídu, vyvstala goliášovská výzva. Musí se přizpůsobit nové nestabilitě, musí umět mluvit srozumitelně, musí stále důrazněji hájit tradiční západní hodnoty tváří v tvář buranům a extremistům, avšak musí také umět oslovit legitimní strach a hněv značné části společnosti.

Takový úkol hledá mimořádné osobnosti v tradičních stranách. Zatím je není vidět. Pokud nevyrostou, prohrajeme všichni a za dvacet let bude západní společnost na obou březích Atlantiku vypadat jinak.