Počátkem 90. let vyděsily britské biology výsledky výzkumu drobných rybek plotic žijících pod čističkou odpadních vod. Samečci mají ve varlatech vedle spermií i žloutek a někteří dokonce i pořádnou porci velkých buněk, které nejsou ničím jiným než jikrami. Pohlavní žláza samců je obojaká – nejsou to ani vaječníky, ani varlata, ale „něco mezi".
Vědci usilovně pátrají po příčinách tohoto anatomického kotrmelce. Podezření padá na farmaceutickou továrnu produkující hormonální antikoncepci. Firma se ale dušuje, že žádnou havárii nezpůsobila. Další šetření jí dá zapravdu. Podobně postižené jsou i ryby žijící proti proudu nad továrnou. Výskyt „obojakých" rybích samců se navíc potvrzuje i z jiných anglických řek, kde se výrobny hormonální antikoncepce nevyskytovaly. Co tedy mění pohlaví ryb v řekách?
Nakonec se ukáže, že na vině může být skutečně hormonální antikoncepce, konkrétně jedna z jejích hlavních složek, syntetický hormon ethinylestradiol. Ten se však do řek dostává nečekanou oklikou. Přes uživatelky antikoncepce. Hormony z tablety se v těle žen částečně rozloží a částečně se vyloučí v moči. Tělo opouští hormon s malým chemickým „přívěskem", který dramaticky snižuje jeho účinky. V čističce se dostává zneškodněný hormon do kontaktu se záplavou bakterií, které se pokoušejí mnohé z odpadních látek rozložit. V případě zneškodněné hormonální antikoncepce má snažení bakterií neblahé následky.
Z neškodné molekuly odštěpí bakterie „přívěsek" a vrátí jí ztracenou hormonální sílu. Ryby pak dostanou hormonální „plný zásah". Znamená to pro ně drastické snížení plodnosti. Šokující jsou koncentrace, v kterých hormonální antikoncepce na ryby zabírá. Stačí pouhopouhých pět nanogramů, tedy pět miliardtin gramu (0,000 000 005 g) na litr vody. V amerických řekách se běžně vyskytuje ethinylestradiol v koncentracích kolem 70 nanogramů na litr. Rekordní naměřené hodnoty šplhají nad 800 nanogramů na litr.
Hormonální buldozery
Kauzou obojetnických rybích samečků vstoupil ethinylestradiol do společnosti látek, pro které odborníci používají označení endokrinní disruptory. V této kategorii chemikálií najdeme nejen produkty farmaceutického průmyslu, jako jsou látky používané pro hormonální antikoncepci, ale třeba i složky umělých hmot, nátěrů, postřiků proti hmyzu či plevelům a mnoho dalších. Endokrinní disruptory jsou organismu cizí. Do těl lidí i živočichů se dostávají ze životního prostředí. Dokážou jim narušit křehkou, jemně balancovanou rovnováhu jejich vlastních „vnitřních" hormonů. Endokrinní disruptory jsou tedy jakési „hormonální buldozery", které vtrhnou do organismu a páchají tam nedozírné škody. V důsledku jejich „řádění" má pak postižený jedinec nejrůznější vývojové defekty, trpí sníženou plodností, ohrožují ho nádory a zřejmě čelí i zvýšenému riziku obezity.
Odhaduje se, že člověk vyrábí a do životního prostředí vypouští až 100 000 různých chemikálií. Jako „hormonální buldozery" by mohla působit asi tisícovka. S jistotou to nevíme, protože mnohé chemikálie nám ještě svou utajenou tvář endokrinního disruptoru neodhalily. Důvodů, proč o řadě látek netušíme, nakolik se mohou chovat jako nebezpečné „hormonální buldozery", je hned několik. V první řadě je to fakt, že z chemické struktury nelze často vyčíst, která molekula bude jako endokrinní disruptor působit a která je v tomto ohledu neškodná.
Často se podobně jako hormony chovají i látky, jejichž molekuly nemají s hormony po chemické stránce nic společného. Příkladem jsou ionty těžkých kovů, jako je kadmium, zinek nebo měď. Další úskalí při odhalování „hormonálních buldozerů" tkví v tom, že jako hormony působí už ve zcela nepatrných koncentracích. Jejich účinky někdy ve vysokých koncentracích paradoxně slábnou nebo dokonce mizí.
Zrádné jsou „hormonální buldozery" i proto, že často páchají na organismech škody jen v krátkém „časovém okénku". Pokud se organismus potká s endokrinním disruptorem v kritickém stádiu svého vývoje, pak jsou následky jen těžko přehlédnutelné. Pokud se ale potká stejný organismus se stejnou látkou před kritickým obdobím nebo po něm, projde střet bez následků. Pomalu ale jistě začínáme mít představu, které látky se chovají jako „hormonální buldozery". A zjišťujeme, že jsme životní prostředí proměnili na „koktejl" endokrinních disruptorů. Výsledek řádění těchto „disruptorových gangů" nelze jednoduše vydedukovat. Účinky některých endokrinních disruptorů se mohou navzájem rušit, jiné sčítat a další násobit.
Hormonální zombie
Svět „hormonálních buldozerů" je plný nemilých překvapení. K těm posledním patří nedávno odhalená schopnost „zmrtvýchvstání". Molekuly, nad kterými jsme už udělali křížek, protože se v životním prostředí rozložily na látky, jež účinky endokrinního disruptoru ztratily nebo aspoň oslabily, se vracejí v plné síle. A to doslova pod rouškou tmy. Platí to i o látce zvané trenbolon acetát. Každoročně ho napíchají američtí farmáři 20 milionům kusů dobytka, protože působí podobně jako anabolické steroidy, kterými si nedovoleně pomáhají někteří sportovci k větším svalům. V Evropě je používání podobných stimulátorů růstu u hospodářských zvířat přísně zakázáno.
Trenbolon acetát se v organismu mění na trenbolon, a ten zvíře zčásti vyloučí z těla močí a výkaly. Trenbolon působí jako ukázkový „hormonální buldozer". Američané se ho přesto nebojí. Vědí, že se látka působením slunečních paprsků velmi rychle mění na molekuly, které už jako endokrinní disruptory nepůsobí nebo jsou jejich účinky neskonale slabší. Zcela nedávno se však ukázalo, že klid není namístě. Rozkladné reakce trenbolonu poháněné energií slunečního záření, se za tmy obracejí. Ve dne rozložený trenbolon se v noci zase „skládá".
Jako v noci ožívající mrtvoly – jakési „hormonální zombie" – se chová mnoho dalších endokrinních disruptorů. To nastolilo celou řadu nepříjemných otázek. Odběry vzorků pro sledování přítomnosti těchto látek v životním prostředím, např. v říční či jezerní vodě, se provádějí samozřejmě ve dne, kdy jsou koncentrace „hormonálních buldozerů" do značné míry sraženy působením slunečního svitu. V noci je těchto látek v životním prostředí o poznání víc a také jejich účinky tomu odpovídají.
Pokus v jezeře 260
Co endokrinní disruptory dokážou v životním prostředí, naznačil brutální experiment kanadských vědců. Ti mají k dispozici pro pokusy řadu lesních jezer, z kterých nevytéká žádný potok či řeka a vytvářejí přirozené bezodtoké pokusné nádrže. Do jednoho jezera s kódovým označením „jezero 260" vypustili vědci ethinylestradiol v takovém množství, aby se koncentrace této látky v jezerní vodě pohybovala kolem 5 nanogramů na litr. Následně sledovali, co se bude dít s živočichy v jezeře. A nestačili se divit. Například drobná rybka jeleček velkohlavý z jezera do pěti let zmizela. Starší ryby přirozeně vymřely. Mladé měly v důsledku vývoje v přítomnosti endokrinního disruptoru silně narušenou plodnost a nebyly s to zplodit dostatečně početné potomstvo.
Podobné experimenty proběhly i nechtěně. V některých oblastech Spojených států, kde se používá v Evropě zakázaný herbicid atrazin, se snáší k zemi z mraků déšť, jehož kapky obsahují stopová množství tohoto prostředku na hubení plevelů. Pokud se ve vodě s atrazinem vyvíjejí žabí pulci, vyrostou z nich žabáci a žáby s defektními pohlavními žlázami, jejichž plodnost je povážlivě narušena. Někdy zůstává efekt „hormonálních buldozerů" našim zrakům dlouho skrytý, a o to větší šok se po jeho odhalení dostaví. Platí to o tahu pacifických lososů k tření na horních tocích řek v nádherné přírodě kanadské provincie Britská Kolumbie.
Tyto impozantní rybí migrace jsou neskonale slabší, než bývaly ještě před sto lety. Přesto se zdá, že velké ryby deroucí se proti proudu, aby tam zplodily nové lososí pokolení a pak ukončily svůj život na mělčinách, doslova kypí zdravím a energií. Teprve genetické analýzy odhalily, že více než 80 % samic, které se tahu účastní, byli původně samci. Kde a kdy u nich došlo k totální změně pohlaví, nevíme. Nevíme ani, proč k tomu došlo. Důvodné podezření však padá na koktejl endokrinních disruptorů, v něž se proměnila voda v řekách a mořích.
Kauza bisfenolů
„Hormonální buldozery" nešetří ani člověka. Co všechno nám tyto látky provádějí, však teprve začínáme tušit. Mnohé naznačují pokusy na zvířatech. V jedné americké laboratoři se například přestaly rozmnožovat laboratorní myši poté, co ošetřovatelka omylem vypláchla plastové klece louhem.
Nádoby neutrpěly na první pohled žádnou viditelnou újmu, ale jejich povrch byl nahlodán a začala se z něj v nepatrných množstvích uvolňovat jedna z komponent umělé hmoty – bisfenol A. Ten se přidává do mnoha plastů jako tvrdidlo, protože dodává materiálům mechanickou odolnost. V koncentracích, kdy není s to myši otrávit nebo jim jinak zjevně narušit zdraví, ale působí jako silný endokrinní disruptor a způsobuje neplodnost.
Člověk je obklopen materiály s příměsí bisfenolu A. Jedny z nejvyšších koncentrací této látky v krvi byly naměřeny pokladním v supermarketech. Vysvětlení je jednoduché. Bisfenol A prochází kůží. Pokladní jej vstřebávaly prsty z papíru účtenek vytištěných pokladnou. Stejně tak obsahoval významná množství bisfenolu A papír bankovek, které pokladní přijímají od zákazníků. Bisfenol A byl nedílnou součástí „ekologických" recyklovaných papírů. Přidával se do fólií, jimiž jsou vyloženy vnitřky plechovek s potravinami či nápoji. Obsahoval jej dokonce i plast lahví určených pro kojence. Dnes nese mnoho těchto výrobků značku „BPA-free" čili „bez bisfenolu A".
Nabízí se otázka, čím tento endokrinní disruptor výrobci v plastech, papíru a dalších materiálech nahradili. Analýzy prokázaly, že zhusta používají blízce příbuzný bisfenol S. O něm je známo, že působí rovněž jako endokrinní disruptor, i když jeho účinky jsou zatím prozkoumány mnohem méně než neblahé efekty dnes už nechvalně proslulého bisfenolu A. Většina z nás dostane do každého kilogramu těla denně 4 až 11 nanogramů bisfenolu S. Rizikové skupiny, ke kterým patří opět pokladní sahající celou směnu na bankovky a účtenky z pokladních tiskáren, dostanou denně 300 až 800 nanogramů bisfenolu S na každý kilogram tělesné hmotnosti.
Nad tím se dá jen těžko mávnout rukou. Ale i tady platí, že co oči nevidí, toho srdce neželí. Lidé se mnohem víc obávají atomových elektráren nebo geneticky modifikovaných potravin, protože o těchto celkem zanedbatelných rizicích se hodně mluví. Endokrinních disruptorů se obává málokdo, protože o jejich účincích veřejnost mnoho netuší.
Kolik by stála čistá voda
Evropští politici se pokusili ukonejšit ty, které endokrinní disruptory znepokojují, zavedením normy na ten „nejprofláknutější" – tedy ethinylestradiol pocházející z hormonální antikoncepce. Byla připravena norma, která stanovovala limit obsahu této látky v čištěných odpadních vodách na 0,035 nanogramu na litr. Abychom měli vodu odpovídající navrhované normě, bylo by zapotřebí doplnit čističky odpadních vod o filtry z aktivního uhlí. Ty by zřejmě zachytily nejen ethinylestradiol, ale i mnohé další podobné látky. Nebylo by to samozřejmě zadarmo.
Britové spočítali, že jen vyčištění vod v Anglii a Walesu by spolklo 30 miliard eur. Podobně si spočítali náklady na vodu zbavenou některých endokrinních disruptorů i další země a výsledkem bylo odložení plánu na regulaci „hormonálních buldozerů". Kupodivu pitná voda z kohoutku patří z hlediska endokrinních disruptorů k nejbezpečnějším nápojům, protože látky, jako je ethinylestradiol, se chlorováním vody ničí. Naopak, minerálky balené v plastových lahvích nebo papírových kartonech vystlaných plastovými fóliemi endokrinní disruptory obsahují.
Dokonce ani minerálky stáčené do skleněných lahví nejsou vždy prosté „hormonálních buldozerů". Ze skla sice do nápoje žádné endokrinní disruptory „nepřelezou", ale to neplatí o plastových tancích, potrubí a dalších částech stáčecích linek.
Hormonální pastorela
Někoho možná napadne prchnout před „hormonálními buldozery" na venkov, do přírody, kde se na zelených lukách pasou stračeny přežvykující šťavnatou trávu. Tenhle idylický obrázek je ve skutečnosti „hormonální pastorela", protože hospodářská zvířata patří k nejvýznamnějším zdrojům hormonálního znečištění životního prostředí. Zvířata i lidé vylučovali ze svých těl hormony vždycky. Jenže dnes chováme zvířata v počtech, jaké byly pro naše předky jen těžko představitelné. Navíc zůstávají mnohem déle na jednom místě. Prudký liják spláchne moč a výkaly zvířat i s hormony do nejbližších vodních toků. Měření prokázala, že po letní bouřce obdrží potok v blízkosti pastviny vydatný „hormonální šplouch".
Rozdíl dnešní situace a situace, v jaké žili naši předkové, spočívá i v tom, že jim se v životním prostředí nekombinoval efekt hormonů pocházejících od zvířat s dalšími syntetickými endokrinními disruptory. Neznali například bisfenol A. Ten dokáže v kombinaci s hormony „přírodního původu" napáchat ještě větší škody, než když se v životním prostředí vyskytuje sám.
Spolupachatelé světové epidemie
Endokrinní disruptory jsou podezírány z mnoha nepříjemných fenoménů současného světa. Ve Skandinávii je například vědci usvědčili z podílu na výrazném nárůstu defektů pohlavních orgánů u novorozených chlapců. Nelze vyloučit, že stojí v pozadí i některých poruch funkcí nervového systému, jako je autismus, hyperaktivita nebo poruchy učení (např. dyslexie). Stále častěji se objevují „hormonální buldozery" jako podezřelí z podílu na celosvětové epidemii obezity.
Není pochyb o tom, že lidstvo tloustne a že na tom má lví podíl náš životní styl. Dnes ale známe asi dvě desítky látek, které zřejmě naše sklony k přibývání na váze významně posilují. Začalo se pro ně používat označení obezogeny – tedy cosi jako „látky tloušťkotvorné". Mezi obezogeny najdeme „staré známé", jako je např. bisfenol A. Vedle nich působí jako „posilovače obezity" i látky používané v obalech potravin, v umělohmotném kuchyňském nádobí, v nepromokavém oblečení nebo v bytovém textilu. Nemáme před nimi úniku. Působí poměrně razantně i ve velmi nízkých dávkách a navíc je náš organismus k jejich účinku citlivý často jen v kritickém „okénku", např. v určitém stádiu vývoje lidského plodu.
Co s tím?
V konfrontaci s narůstající lavinou informací o „hormonálních buldozerech" není namístě propadat panice a zděšení. Namístě však není ani bohorovný klid. Naše zdraví zdaleka nedevastují jen a jen endokrinní disruptory. Jejich role však zřejmě není zanedbatelná. Nikdo se nemusí obávat o své zdraví, když se napije minerálky z plastové láhve nebo sáhne na účtenku v obchodě. Informace o endokrinních disruptorech jsou však bezpochyby příležitostí k zamyšlení nad tím, jestli skutečně musíme konzumovat tolik nápojů a potravin zabalených způsobem, na který jsme sice zvyklí, ale který nemusí být pro naše zdraví tím nejlepším.
Možná je to podnět k tomu, abychom každou banální bolístku nezaháněli tabletami léků, které mají svou odvrácenou „hormonálně buldozerovou" tvář.