Římský koncert krále světového rock'n'rollu s výhledem na Colloseum a Forum Romanum jsem si nemohl s rodinou nechat ujít.
První trhliny se ale objevily dva dny před vystoupením, kdy proběhl masakr v Nice a klidu nepřidal ani pokus o vojenský převrat v Turecku, 24 hodin před začátkem koncertu.
Zatímco všechna evropská média varovala před větším shlukováním obyvatel, v Římě se chystala největší sešlost rockových fanoušků, navíc na koncertě symbolu Ameriky. Ne že bych na chvíli nezapochyboval, ale chtíč a zvědavost jsem zamaskoval odhodlaným rčením, že teroristům nebudeme ustupovat, a s lehkými obavami vyrazil.
Na koncert Springsteena na římském závodišti Circus Maximus dorazilo 100 tisíc lidí.
Navzdory výstrahám tak učinilo dalších sto tisíc lidí a Springsteen, vědom si nejen mimořádnosti situace, ale i odvahy nezvykle pokorně a sounáležitě se chovajícího davu, předvedl v rámci The River Tour neuvěřitelný výkon.
Springsteen na římském Circu Maximu
Prvním překvapením byl samotný úvod koncertu, který The Boss zahájil trochu nečekaně New York City Serenadou, kterou naživo vystřihnul pouze pětkrát za posledních 16 let. Přesně po 13 minutách poklidné a tiché skladby s ještě překvapivějším doprovodem římských symfoniků pak už jen hlavní protagonista odpočítal první skladbu Badlands a společně s nejsehranější kapelou světa E-Street Bandem roztočil show, kterou jsem za třicet let zodpovědného rockového cestování ještě nezažil.
Springsteen zahrál na jeden nádech to nejlepší, co kdy vytvořil.
Celkem 34 skladeb v nepřetržitém 3,5hodinovém výkonu bylo odehráno s takovou energií, že nezůstaly jedny ponožky nesrolované. Springsteen zahrál na jeden nádech to nejlepší, co kdy vytvořil.
Z posledního, celkem 18. studiového alba High Hopes, které vyšlo před dvěma roky, se mu přitom na římský setlist vešla pouze jedna skladba The Ghost of Tom Joad. Naopak nechyběly Hungry Heart, Two Hearts, The River, The Promised Land, Working on the Highway, Bobby Jean, Jungleland, Born in the USA, Born to Run, Ramrod, Dancing In the Dark. Skladbou Thunder Road se Springsteen skromně, s akustickou kytarou a zpívajícím stotisícovým davem, rozloučil.
Merta v restauraci U Škvorů
Čerčanský koncert krále československého folku s výhledem na Sázavu jsem si prostě nemohl nechat ujít.
Se synem a psem jsme sedli v Praze-Vršovicích na osobní vlak, vystoupili v Senohrabech, ubytovali se v penzionu ve Čtyřkolech a na sedmou večerní jsme dorazili do vyhlášené restaurace U Škvorů, kde se pravidelně v hospodském klubu slétají dobří holubi, kteří nezanevřeli na český big beat či folk.
Před osmou se začali nenápadně trousit: bývalý ministr financí, máničky s hippies knoflíky, rektor s manželkou, trampové s krosnou, korporátní manažeři v sandálech, důchodci s holí, mlaďoši s holkou, já, můj patnáctiletý syn a pes.
Na Mertovi jsem byl nespočetněkrát, v době kdy byl na vrcholu i v časech, kdy hledal sám sebe. Ale ať to bylo před třiceti lety, nebo nyní, jeho koncerty měly vždy atmosféru mimořádné sounáležitosti všech přítomných.
Nikdy jsem ten pocit na jiných koncertech nezažil v takové síle, ať již hrál na Petynce, na listopadové manifestaci, nebo někde na vsi.
Proč srovnávat Springsteena s Mertou
To, že se to dařilo folkařům před rokem 1989, není nepochopitelné, ale to, že se to Mertovi daří v roce 2016, svědčí o nevídané nadčasovosti jeho díla.
Podobně jako v Římě bylo vyprodáno, ale na rozdíl od Circu Maximu, kdo přišel bez rezervace, dostal u vchodu židli do ruky a bez problémů se vtěsnal do nabitého klubu.
Přesně na minutu, 14 dní po odpočítání Springsteena, nenechal Merta nikoho na pochybách, že se nesourodá parta U Škvorů nesetkala nadarmo. Dlouho se mi zdá (Chtít chytit vítr) zazněla hned na úvod, stejně jako v celé Mertově kariéře přibližně před půl stoletím. Koncert měl spád, Merta byl vtipný, střídal nástroje, starší i novější písničky a od počátku vtáhnul publikum do děje.
Pamětníky nadchnul uhrančivým Astrologem, písničkou Kecy nechal vzpomenout na Malostranskou besedu a jeden z nejlepších zachycených živých koncertů v předvečer listopadové revoluce. Intuicí ženy připomněl nedávné album Ponorná řeka. Skladbou Harmonie se Merta skromně, s akustickou kytarou a zpívajícím sálem, rozloučil.
Springsteen s Mertou burcují nejen svým dílem, ale nebojí se vyjádřit k věcem veřejným. Oba dosáhli toho, že jim věří dokonce i ti, kteří s nimi nesouhlasí.
Srovnávat Springsteena s Mertou může vypadat jako nesoudnost, ale význam písničkáře se nemusí měřit jen počtem dobytých světových metropolí. Oba dva burcují nejen svým dílem, ale nebojí se vyjádřit k věcem veřejným. Oba dosáhli toho, že jim věří dokonce i ti, kteří s nimi nesouhlasí. V jejich díle je přirozenost, nulový kalkul a nezávislost. Možná i proto jsou považováni za symboly svobodné kultury. Každý sice v jiném měřítku, ale oba dva po celých padesát let své obdivuhodné tvorby.