Trvalými atributy „husitismu“ zůstávají revolta proti legitimně vládnoucím osobám, nedůvěra k zahraničním ideologiím, podezíravost vůči římskokatolické církvi a antiněmectví.

Dokonce i vznik církve československé v roce 1920, což by býval měl být vrcholně náboženský a duchovní moment, byl motivován a brán převážně světsky – politicky a nacionálně – jako manifest proti katolíkům a Němcům v novém státě.

Husitství

Těsně po Husově smrti zaslali čeští šlechtici do Kostnice protest opatřený 452 pečetěmi. Husovo učení v roce 1417 vzala za své i pražská univerzita.

V roce 1421 bylo Husovo učení shrnuto do tzv. Čtyř artikulí pražských, které čáslavský sněm učinil jakýmsi všehusitským programem. Šlo o 1) hlásání slova Božího bez lidských příměsků, 2) přijímání pod obojím způsobem, 3) zákaz světského panování kněží, 4) trestání hříchů ve všech stavech neboli nadřazenost moci světské nad duchovní.

Kvůli Husovu učení a jeho radikální interpretaci husitskými městy se Čechy a přilehlé okolí v období let 1420 až 1434 proměnily v zónu válek, ničení, drancování a zabíjení. Majetek církve byl rozchvácen a v zemi, bránící králi Zikmundovi Lucemburskému ujmout se dědictví po zemřelém Václavu IV., panovalo bezvládí.

Křesťanská Evropa proti Čechám uspořádala pět křížových výprav. Žádná z nich nebyla úspěšná a vojensky bylo radikální husitství zlomeno teprve v bratrovražedné bitvě u Lipan v roce 1434.

Umírněným kališníkům se pak v letech 1431–1436 podařilo vyjednat s církevním koncilem v Basileji oficiální narovnání. Basilejskými kompaktáty sice církev plně uznala jen jeden z pražských artikulů – přijímání pod obojí pro všechny –, ale i to byl historický průlom v rámci její univerzality.

Kompaktáta podepsal papež Evžen IV. a na jejich základě byl v Čechách legalizován utrakvismus jako první forma protestantství. Utrakvistickým biskupem zůstal Jan Rokycana a Češi uznali za krále Zikmunda Lucemburského.

Nejstarším známým vyobrazením Jana Husa je iluminace v Martinické bibli z 1. poloviny 15. století. Předpokládá se, že postava odcházejícího muže představuje Petra z Mladoňovic, Husova žáka, autora podrobné zprávy o Husově upálení a objednatele rukopisu biAutor: neznámý

Utrakvismus

Po roce 1434 Husovo semínko české jinakosti dál rostlo. Čechy se staly zemí dvojího lidu, byť obě skupiny patřily díky basilejským kompaktátům oficiálně do katolické církve.

Kališníci (většinou české národnosti) i katolíci (většinou německé národnosti) se rádi nazývali „věrnými Čechy“, což ovšem znamenalo pouze to, že se obě skupiny cítily být stoupenci jediné pravé české víry – buď kališnické, nebo katolické. Země byla rozpolcena a žádný z králů – katolíci Zikmund Lucemburský, Albrecht Habsburský, Ladislav Pohrobek, ba ani kališník Jiří z Poděbrad – tuto realitu nedokázal změnit.

V roce 1462 přišel Jiří z Poděbrad s návrhem na vytvoření spolku evropských panovníků. I za tím je nepřímo Hus. Dnes je tento nápad interpretován jako první snaha o vznik jednotné Evropy či dokonce OSN, ale ve skutečnosti šlo o pokus vyšachovat z evropské politiky římského papeže.

Ten totiž právě tehdy jednostranně zrušil basilejská kompaktáta s tím, že prý byla určena jen pro jednu generaci kališníků. Na Jiřího „evropský“ plán papež reagoval tím, že krále prohlásil za heretika a v červenci 1464 ho pohnal před církevní tribunál do Říma.

Ani to ale rozpolcenou situaci nerozhodlo. Jiří z Poděbrad s vypětím sil pozice kališníků v Čechách uhájil, byť kvůli tomu obětoval Moravu, Slezsko i Lužici uherskému králi Matyáši Korvínovi.

Neustálé střety mezi katolíky a kališníky pokračovaly i po Jiřího smrti roku 1471. Teprve když si král Vladislav Jagellonský vytvořil v Čechách pevnou půdu pod nohama, proklamoval český zemský sněm v roce 1485 svobodu vyznání pro katolíky i kališníky a definitivně tak uzavřel spory zmítající zemí od husitských válek.

Kompaktáta byla uznána za zemský zákon a nastolení náboženské tolerance – čili i Husa – musela vzít na vědomí i papežská kurie.

Obraz vytvořený kolem roku 1470 pro hlavní pražský utrakvistický kostel Matky Boží před Týnem zobrazuje Krista Bolestného, jak sám sebe v eucharistii dává pod obojí způsobou (z boku vytahuje hostii, do kalicha stéká jeho krev).Autor: neznámý

Česká konfese

V 16. století se Husovy názory staly jedním z inspiračních zdrojů nové reformační vlny – luteránství. Ta se zpětně přenesla i do českých zemí a zdejší protestantskou obec rozdělila na dvě části – umírněné staroutrakvisty neboli někdejší kališníky a radikálnější novoutrakvisty čili luterány či kalvinisty.

Martin Luther Husa označil za neprávem odsouzeného svatého muže. Zatímco staroutrakvisté zůstávali součástí katolické církve, protože je uznal za pravé křesťany basilejský koncil, novoutrakvisté rovnou vytvářeli novou církev, nezávislou na papeži.

V českých zemích přesto oba proudy včetně nové Jednoty bratrské splynuly: v roce 1575 všichni protestanti jednostranně vyhlásili tzv. českou konfesi, podle níž pak v tolerantním duchu fungoval náboženský život v zemi. Roku 1609 tento unikátní princip posvětil i panovnický Rudolfův majestát.

Martin Luther, německý zakladatel protestantismu. K Husovi se otevřeně hlásil jako k svému předchůdci a ve všem s ním souhlasil. Když byly roku 1435 v Čechách završeny husitské spory uzákoněním basilejských kompaktát, byl v zemi legalizován utrakvismus a Autor: neznámý

Stavovské povstání

Neustálé náboženské spory mezi protestanty, katolíky a katolickou dynastií Habsburků vyhřezly roku 1618 v povstání českých stavů. Tak jako samo protestantství začalo za Mistra Jana Husa v Čechách, odstartoval zde i nejtěžší náboženský konflikt protestantů a katolíků – třicetiletá válka.

Zatímco v Evropě skončila roku 1648 nerozhodně, respektive vymezením teritorií obou táborů (které funguje dodnes), v Čechách byli

protestanti rozdrceni a země se vydala pod habsburskou vládou na cestu tuhé rekatolizace. Rudolfův majestát byl zrušen a protestanti museli buď konvertovat ke katolictví, nebo opustit zemi.

Třetí pražská defenestrace z 22. června 1618 byla demonstrací českých stavů proti porušování Rudolfova majestátu o náboženské toleraci ze strany katolického císaře Matyáše.Autor: neznámý

Národní obrození

Hus a jeho odkaz se však znovu vynořili v éře osvícenství na konci 18. století. Zatímco Češi na Husa skoro zapomněli, paradoxně zejména někteří němečtí katoličtí liberální reformisté se jej pokusili představit jako svého předchůdce.

Profesor pražské teologické fakulty Kašpar Royko například prohlásil, že kdyby ctnostný Hus žil pod ochranou osvíceného císaře Josefa II., církev by jej nepřipravila o život, když se ani v jediné podstatné věci neodlišoval od vládnoucího náboženství.

Vzkříšeného Husa se pak chopili čeští obrozenečtí intelektuálové. „Hus, jakého vytvořilo Němcem Roykem inspirované české národní obrození, není historickou osobností, ale umělým konstruktem osvícenské a romantické epochy,“ upozorňuje konzervativní církevní historik Radomír Malý.

Postupně se vytvořilo klišé, že katolická církev Čechům upálila Jana Husa a že být dobrým Čechem a katolíkem se navzájem vylučuje.

Stěžejní význam pro ztotožnění českého státoprávního programu s Husem mělo dílo historika Františka Palackého. Kromě toho roku 1862 na české obrozence silně zapůsobila instalace mohutného kamene na břehu Bodamského jezera v Kostnici, který se stal památníkem Jana Husa.

Tento první moderní Husův pomník v roce 1867 inspiroval národní pouť Čechů do Kostnice, jíž se zúčastnilo až 300 lidí. A ještě mnohem větší účastí se mohlo pyšnit národní shromáždění v Husinci roku 1869 k pětistému výročí Husova narození. Tehdy už mnozí přední Češi otevřeně požadovali Husovu dodatečnou církevní rehabilitaci.

Vyvrcholením husovských snah za Rakouska bylo postavení Husova pomníku na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1915. A to v těsném sousedství mariánského sloupu z roku 1648, který byl chápán jako oslava triumfu katolíků na Bílé Hoře. Oba monumenty však vedle sebe vydržely stát jen tři roky, sloup byl v roce 1918 barbarsky stržen revolučním davem.

Památník Jana Husa na břehu Bodamského jezera v Kostnici z roku 1862 je historicky prvním Husovým pomníkem.Autor: neznámý

Proti Vídni, proti Římu

Není příliš známo, že Tomáš Garrigue Masaryk zahájil svůj protihabsburský odboj za samostatný stát právě v den pětistého výročí Husova upálení – 6. července 1915. „Hus, Žižka, Chelčický, Komenský jsou pro nás živým programem. Naše reformace, jako reformace žádná, nebyla a není dokončena. Nepřestala působit; pokračuje ve svém vývoji; žádá neustálého obnovování, touhy po lepším, zdokonalování, pokroku,“ prohlásil tehdy.

Mimochodem, součástí československých legií v Rusku později byla 1. husitská divize, která měla pluky Jana Husa, Jiřího z Poděbrad, Jana Žižky z Trocnova a Prokopa Holého. Což svědčí o tom, že Hus byl v nacionálním pojetí vždy pevně spojen s husitstvím, a to i v jeho radikální podobě.

Už v prosinci 1918 při návratu do vlasti se Masaryk zastavil v Táboře, kde prohlásil „Tábor je náš program“.

Následně 8. ledna 1920 vznikla odštěpením od katolické církve specifická česká národní církev československá, která se až dodnes považuje za pokračovatelku učení Mistra Jana Husa. Od Říma tehdy odpadl až milion českých katolíků, avšak podle sčítání lidu v roce 2011 měla církev československá husitská (k doplnění názvu došlo v roce 1971) jen 39 276 věřících. „Společenství nevyžaduje od svých členů téměř žádnou náboženskou povinnost, což může vést i k faktickému zániku společenství,“ vysvětluje radikální úbytek členů církve teolog Peter Berger.

Nejostřeji se prvorepublikové Československo vymezilo husitsky v roce 1925, po uzákonění 6. července státním svátkem. Tehdy Masaryk vyvěsil z okna Hradu přímo proti Arcibiskupskému paláci černý husitský prapor s rudým kalichem a na Staroměstském náměstí se konala oslava za účasti prezidenta i premiéra Antonína Švehly.

Papežský nuncius Francesco Marmaggi na protest opustil Prahu a Vatikán přerušil s Československem diplomatické styky.

Papežský nuncius v Praze Francesco Marmaggi byl Vatikánem 5. července 1925 na protest proti mohutným husovským oslavám odvolán do Říma. Diplomatický konflikt se podařilo zahladit až roku 1928, kdy byl do Prahy vyslán nový nuncius Pietro Ciriaci. Roku 1929Autor: neznámý

Předchůdce komunistů

Hus sehrál významnou roli i v ideologii komunistů, kteří v roce 1948 uchvátili moc v zemi. Přes noc se díky Zdeňku Nejedlému stal sociálním revolucionářem a bojovníkem proti západnímu katolicismu. Hus byl pasován do role nositele národních pokrokových tradic, jakýmsi prvním protokomunistou, na nějž pak snadno navázal revoluční Tábor.

„Dnes by Hus byl hlavou politické strany a jeho tribunou by nebyla kazatelna, ale pražská Lucerna nebo Václavské náměstí. A jeho strana by byla velmi blízká – o tom můžeme být přesvědčeni – nám komunistům,“ prohlašoval komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý.

Husitství a jeho vítězné bitvy s křižáky se staly také leitmotivem obrany západní hranice Československou lidovou armádou.

Docela jinak však Hus coby vzor vzdoru inspiroval v lednu 1969 studenty Jana Palacha a Jana Zajíce. Jejich smrt ohněm na protest proti sovětské okupaci byla přímým pokračováním Husovy osobní statečnosti.

Nadějí v později znormalizované společnosti se stal řetězec českých mučedníků a hrdinů Janů – Husem počínaje přes Jana Žižku, Jana Roháče z Dubé, Jana Ámose Komenského, Jana Masaryka až po Jana Palacha.

Polistopadová éra

Demokratizace společnosti po roce 1989 nastolila možnost narovnat historické křivdy. Řada Čechů nerealisticky čekala, že Vatikán zreviduje Husův kostnický proces, a když Husa rovnou nesvatořečí, tak jej aspoň plně rehabilituje. Ani jedno se nestalo. V roce 1999 však papež Jan Pavel II. vyjádřil hlubokou lítost nad Husovou krutou smrtí a nad ranami, které vedly ke konfliktům a rozdělení. Což bylo v Česku kladně přijato jako gesto dobré vůle.

Zatím se zdá, že Hus se tím stal dávnou historií. Může ale svár mezi loajálním legitimismem a hledačstvím vlastních pravd někdy skončit? Hus v něm bude vždycky po ruce jako argument.

Papež Jan Pavel II. s českým prezidentem Václavem Havlem se významně zasloužili o sérii polistopadových gest lítosti katolíků nad Husovou smrtí.Papež Jan Pavel II. s českým prezidentem Václavem Havlem se významně zasloužili o sérii polistopadových gest lítosti katolíků nad Husovou smrtí.Autor: neznámý