Každý milion dobrý, ale cena za mimořádný přínos české kinematografii lepší. Parafrází názvu nejnovějšího filmu, v němž hraje hlavní roli miliardářky, by herečka a letošní jubilantka (85) Jiřina Bohdalová mohla za pár dní na pódiu sálu v karlovarském Thermalu poděkovat Jiřímu Bartoškovi, až od něj bude přebírat avizovanou Cenu prezidenta Mezinárodního filmového festivalu.

Celkem přesně by to totiž podtrhlo image „naší Bohdalky". Bodré realistky, stojící – jako většina Čechů – pevnýma nohama na zemi, která se tomu ale umí sebeironicky zasmát. A navíc to všechno skvěle prodat a povýšit na službu umění.

Proto dnes Jiřinu Bohdalovou část národa vnímá jako nejlepší českou herečku, poslední představitelku legendární herecké generace šedesátých let.

Většinu své divadelní kariéry prožila Jiřina Bohdalové v pražském Divadle Na Vinohradech (1967–2004), dodnes hraje v Divadle Na Jezerce.Foto: Petr Koubek

Jenže jiní v ní ze stejných důvodů vidí především protagonistku prezidentské kampaně Miloše Zemana, která svou životní roli v Kachyňově trezorovém snímku Ucho dávno přebila vystupováním v normalizačních estrádách nebo třeba účastí na party k šedesátinám lobbisty Miroslava Šloufa. Může mít tak široký záběr jediná osobnost?

Učitelka se „škraloupem"

Kurikulum populární umělkyně zná veřejnost díky bulváru poměrně podrobně. Jiřina Bohdalová se narodila 3. května 1931 v Praze a vychodila obecnou školu na Žižkově. Absolvovala dívčí reálné gymnázium a po maturitě v roce 1949 nastoupila jako učitelka v Ostravě.

Od dětství ji ovšem lákalo i divadlo, její matka Marie Bohdalová byla herečkou v ochotnickém souboru. Malá Jiřinka chodila do baletu a byla zapsána ve filmovém komparsu, proto už ve svých šesti letech – v roce 1937 – „debutovala" v dětské roli v němém filmu Pižla a Žižla na cestách. V roce 1940 následoval film Madla zpívá Evropě.

Film Madla zpívá Evropě (1940, JB uprostřed)Foto: i.ytimg.com

Není tedy divu, že už jako učitelka byla začátkem 50. let přijata na DAMU, byť až na třetí pokus. Mezitím se ovšem vdala a roku 1955 se jí narodila dcera, dnes uznávaná herečka Simona Stašová, takže školu Jiřina Bohdalová absolvovala až roku 1957.

A právě tehdy se kolem ní sešly tři sudičky, jejichž mix určil její další osud. Nesly jméno popularita, kontakt s politikou a vůle neodmítat žádné výzvy a požitky.

O té první svědčí jak první angažmá v divadle ABC po boku Jana Wericha od roku 1957, tak i role v dodnes ceněných filmech Zaostřit, prosím (1956), Dědeček automobil (1956), Florenc 13.30 (1957) nebo Škola otců (1957). Druhou přivolalo nespravedlivé odsouzení otce Františka Bohdala v roce 1954 na 15 let za údajnou protistátní činnost, konkrétně za napomáhání velezradě a přechovávání zbraní.

Kauza Františka Bohdala

Otce Jiřiny Bohdalové Františka Bohdala obvinil v roce 1954 komunistický soud, že ukrýval ministra financí Benešovy exilové vlády Ladislava Feirabenda a pomáhal mu při útěku z republiky. Bylo to klasifikováno jako napomáhání k velezradě a k tomu ještě přibylo údajné přechovávání zbraní. Vzdálený bratranec Jiřiny Bohdalové si totiž k Františku Bohdalovi do jeho truhlářské dílny v Moravské ulici na pražských Vinohradech uschoval pistoli.

František Bohdal byl odsouzen na 15 let do věznice ve Valdicích. Celou rodinu potom živila dcera Jiřina, kterou estébáci po otcově zatčení také na dva dny zajistili a vyslýchali. „Sotva jsem vyčerpaně padla na slamník, z reflektoru na protější zdi se mi do očí zařízl prudký proud světla. Ostrý kužel člověka přímo bodal. Vstala jsem a slamník si odtáhla, abych uhnula přímé dávce světla. Znovu nastal povyk, že se slamníkem nesmím šoupat. Jestli jsem nakonec usnula, tak spíš zoufalstvím než únavou," popsala později slavná herečka své zážitky na estébácké samotce.

Její otec se z vězení dostal teprve na amnestii po roce 1960. Podepsal však závazek mlčenlivosti, takže o svém příběhu nikdy s příbuznými nemluvil. Celou pravdu o jeho věznění se Jiřina Bohdalová dověděla teprve nedávno, když s ní Česká televize natáčela jeden z dílů cyklu Tajemství rodu.

Bylo to zrovna v době, kdy měla Jiřina Bohdalová kvůli mateřské přerušeno studium na DAMU.

„Když ji na DAMU nechtěli vzít zpátky a dovolit jí dostudovat, celý její ročník se za ni statečně postavil," vzpomínal později herecký partner Bohdalové, scenárista Vladimír Dvořák. „Kolegové studenti, byl mezi nimi například Luděk Munzar, jednomyslně vyhlásili, že nebude-li Jiřině umožněno dokončit studium, všichni na znamení protestu odejdou," popsal Dvořák v knížce Všechny náhody mého života.

Komunistická moc ovšem zaútočila jinak. Začátkem roku 1959 kontaktovali mladou a čím dál populárnější herečku pracovníci StB. Chtěli po ní, aby donášela na kolegy, zejména je zajímal Jan Werich. Výměnou za přilepšení pro otce, který byl ve vězení.

„Kandidátka bude po naverbování použita na rozprášení nepřátelských elementů z řad herců a estrádních umělců," píše se v příslušném spisu. „Jeví se jako zpravodajský typ," připsal tehdy jakýsi kapitán Oplíštil.

Herečka aktivní spolupráci s StB vždy popírala a obsah dochovaných dokumentů, v níž jí estébáci nazývají krycím jménem Jaroslava, zpochybňovala. „Vždyť oni si člověka vybrali, pozvali na schůzku, a i když je odmítl, stejně si ho zaevidovali,“ říkala u soudu. „Ptali se, co si prý povídá Werich s Horníčkem. Vyrukovala jsem s tím, že když se napiju, všechno vykecám, a oni mi jen dali podepsat papír o mé mlčenlivosti,“ popsala svou strategii. Před dvanácti lety proto bylo soudním rozhodnutím jméno Jiřiny Bohdalové ze seznamů agentů StB vymazáno. „Zveřejněním nevinného člověka v seznamech StB jsou porušována jeho práva garantovaná Listinou základních práv a svobod,“ rozhodl tehdy Nejvyšší soud, z něhož vycházelo v případu Jiřiny Bohdalové i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Zlatá šedesátá

I o třetí sudičce rodačky z plebejského Žižkova – tedy apetitu ke všem výzvám i požitkům – přinesl výmluvné svědectví Vladimír Dvořák.

Když si totiž v roce 1951 pozval coby začínající konferenciér do vypůjčeného bytu svou vyvolenou slečnu, přišla s ní k jeho nemilému překvapení ještě další neznámá dívka.

Ve dvojici s Vladimírem Dvořákem v televizním zábavném pořadu Televarieté (1977–1997)Foto: Fdb.cz

„Jak se brzy ukázalo, mladší kamarádka moji slečnu zbožňovala, jistěže z jiných příčin než já, ale tak bezmezně, že se jí snažila podobat... Nezvaná kamarádka snědla většinu chlebíčků, neostýchala se ani popít vína, jež mělo být původně nápojem lásky, breptala hlouposti a sama se tomu chichotala a seděla tak dlouho, dokud se nezvedla moje milá. Tak takhle nečekaně, nešetrně, nevhodně a netaktně vstoupila Jiřina Bohdalová do mého života," popsal Dvořák seznámení s ženou, s níž ovšem pro její herecké kvality od roku 1956 až do své smrti v roce 1999 tvořil oblíbenou televizní dvojici.

Jak se Jiřina Bohdalová stávala v 60. letech přední televizní, filmovou i divadelní hvězdou, zájem o ni ze strany StB klesal. Ostatně i ze spisu vyplývá, že si sama vždy dávala velký pozor, aby se pro budoucnost nijak nekompromitovala. Brzy na to StB její svazek uložila do archivu. Připomínka těchto historických a již dávno „propraných" věcí se může zdát jako zbytečná nebo netaktní, ale má význam pro vysvětlení budoucího hereččina osudu.

Liberální éra dala plně vyniknout hereckému mistrovství Bohdalové. Filmy jako Hvězda zvaná pelyněk, Dáma na kolejích, Bílá paní, Ženu ani květinou neuhodíš, Světáci nebo Vražda ing. Čerta patří k tomu nejlepšímu, co přinesla československá nová vlna. Jiřina Bohdalová v té době už ani náznakem nepotřebovala přízeň mocných, naopak mocní potřebovali ji.

Ve filmu Dáma na kolejích (1966)Foto: idnes.cz

Mimo jiné o tom svědčí její uvolněné fotky s prezidenty Novotným a Svobodou.

Vrcholem pak byl samozřejmě otevřeně protirežimní a protiestébácký majstrštyk Ucho režiséra Karla Kachyni podle scénáře Jana Procházky z roku 1969. Herečka si v něm zahrála se svým tehdejším partnerem Radoslavem Brzobohatým.
Jenže film byl už na jaře 1970 zavřen do trezoru. A přišla doba, která řadu herců jednoduše škrtla, a ty ostatní zpitvořila do vlastních karikatur. Jiřina Bohdalová patřila navzdory Uchu k těm druhým, i když i ona měla své „zákazy" a mohla točit a hrát jen komediální role nebo vystupovat v zábavných pořadech.

Ta naše Bohdalka česká

„Mělo-li české divadlo génia, byl to Burian – ale na rozdíl od třeba intelektuálního Groucha Marxe to byl génius podivně zmrzačený, něco na způsob idiota savanta, zázračného počtáře-debila," zhodnotil spisovatel Josef Škvorecký počátkem 70. let z kanadské emigrace tragický rozměr osobnosti Vlasty Buriana, jednoho z největších českých komiků.

Autor: Dotyk.cz

„Politický rozhled tohoto božího dítěte byl na úrovni hošíka předškolního věku," konstatoval v knížce o historii českého filmu Všichni ti bystří mladí muži a ženy.

Jak známo, Burian si za války utahoval z Jana Masaryka. A byl za to potrestán podobně jako další velká postava českého filmu a herectví Lída Baarová, která měla vztah se šéfem německé propagandy Goebbelsem. Tyto tragédie antických rozměrů dodnes přitahují veřejnost – a příběh Jiřiny Bohdalové se jim v lecčem podobá.

Slavná herečka, již si národ spojoval s Uchem, se takřka přes noc stala hvězdou normalizačních seriálů a estrád. Ne, že by se kompromitovala nějak výrazně, na to byli jiní. Mistrně ztvárněné role v Chalupářích či Muži na radnici či skvělé televarietní scénky s Vladimíry Dvořákem a Menšíkem z ní dál dělaly onu „naši Bohdalku", která pak promlouvala k mladým generacím prostřednictvím Křemílků, Česílků, Rákosníčků a další spousty pohádek. Titul zasloužilá umělkyně jí Gustáv Husák předal až v roce 1985.

Přišla doba, která řadu herců jednoduše škrtla, a ty ostatní zpitvořila do vlastních karikatur.

Horší bylo, že se stala jakýmsi „Gottem" českého herectví. Tedy že se nenuceně pohybovala mezi šíbry režimní kultury a plnými doušky sála požitky, které tehdy režim dovoloval předním umělcům. Například se stala slavnostní vykopávačkou fotbalové Amfory. Což byla v éře železné opony zvláštní cestovatelská agentura celebrit, založená roku 1974 diskžokejem Petrem Salavou jako fotbalový klub „Amatérské fotbalové rarity".

Rok 1989 tuto „tuzexovou" stránku života českých celebrit plně legalizoval a dal do ní nahlédnout bulváru.

A tak se nutně muselo stát, že herečka, neodmítající pozvání na nejroztodivnější party a oslavy (fotili se s ní prezidenti Václav Havel i Václav Klaus), dorazila jednoho dne na konci září 2008 i na oslavu šedesátin lobbisty a bývalého komunistického aparátčíka Miroslava Šloufa. Muži, který byl kdysi v kontaktu i s kmotrem Mrázkem, dokonce věnovala své memoáry nazvané Měla jsem štěstí na lidi.

Drsně, ale trefně to tehdy v blogu na webových stránkách týdeníku Respekt okomentoval sportovní publicista Jiří Macků. „J. B. se totiž dostaví kamkoli, protože oslavy ona k smrti ráda. Tam, kde se nají, kde se může předvádět a bude středem pozornosti a přítomné bavit vším, co ví, nebo co jí kdo kdy řekl, nebo co ji kdy napadlo. Jistě i u těch Šloufů za přítomnosti nejrůznějších UŠÍ," uvedl s narážkou na hereččinu kontroverzní minulost.

Umění přetrvá

Politická „angažovanost" Jiřiny Bohdalové vyvrcholila před třemi roky, kdy se – podobně jako Filip Renč, Dan Hůlka nebo Martin Dejdar – stala jedním z hlavních podporovatelů prezidentské kandidatury Miloše Zemana. Nedomyslela, že polovina národa jí to neodpustí. A že si bude muset víc dávat pozor třeba i na dopravní přestupky.

„Chybí tu základní úcta," postěžovala si herečka nedávno bulvárnímu Blesku, že ji někdo udal, když nabourala cizí auto a snažila se ujet. „Vždyť i dřív, když jsem udělala přestupek a esenbák mi chtěl dát pokutu, tak když jsem mu řekla To se nestydíte, když jste vyrůstal na mých pohádkách?, tak mě třeba nechal jet, ale teď je to úplně strašné. V tom se vážně nedá žít," řekla.

Politická „angažovanost" Jiřiny Bohdalové vyvrcholila před třemi roky, kdy se stala jedním z hlavních podporovatelů prezidentské kandidatury Miloše Zemana.

Útěchou jubilantce Jiřině Bohdalové však může být, že čas pracuje pro ni. Zatímco pamětníků jejích všelijakých kompromisů ve složité době ubývá, seznam skvěle zahraných rolí ve filmech, v televizi nebo v divadle se skví ve stále stejné, úctyhodné délce. Spisovatelé rádi zdůrazňují, že nemá smysl pitvat jejich život, protože rozhoduje jen jejich dílo. U herců, byť je společnost daleko víc vnímá jako vzory, je to s odstupem času nejspíš podobně.