Pařížští teroristé řádící v redakci časopisu Charlie Hebdo nezaútočili jen na ty nejzákladnější hodnoty, jako jsou lidské životy, či na principy západní demokracie reprezentované svobodou slova. Zaútočili i na základy islámu, jenž vyzývá k mírumilovnosti a toleranci. „Islám není problém," říká Ruud Koopmans z Wissenschaftszentrum Berlin für Sozialforschung.
Na rozdíl od účastníků protestních shromáždění „proti islámu", která se konají i u nás, Ruud Koopmans islám a muslimy dobře zná. Stejně dobře zná i křesťanství a křesťany. Věnoval jim studii, která vyšla ve vědeckém časopise Journal of Ethnic and Migration Studies jen pár dní předtím, než se redakce Charlie Hebdo proměnila v místo děsivého masakru.
Není od věci se do Koopmansovy studie začíst. Ukazuje problém v jeho složitosti. Varuje před černobílým náhledem na problém islám versus Evropa a před zdánlivě jednoduchými recepty na jeho řešení.
Co je fundamentalismus?
Podle Koopmanse jsou pro náboženský fundamentalismus typické tři charakteristiky. Vyzývá věřící, aby se vrátili k věčným, neměnným zásadám vytyčeným v minulosti. Tyto zásady prohlašuje za jediné správné a závazné pro všechny věřící. A staví je nad světské zákony. Podle Koopmanse není fundamentalismus ideologie. Neříká, jak nahlížet na život, a už vůbec nevyzývá k násilí. „Fundamentalismus v sobě nemusí zahrnovat násilí a nemusí násilí schvalovat, protože je to způsob chování a nikoli ideologie," říká Koopmans. „Náboženský fundamentalismus však může povzbuzovat k radikalizaci. A může v něm být patrné nepřátelství k těm, kdo nesdílejí jeho hodnoty."
Poprvé se termín fundamentalismus začal užívat počátkem 20. století mezi křesťany některých amerických protestantských církví, kteří propagovali návrat k fundamentům křesťanské víry a k doslovnému dodržování zásad formulovaných v bibli. Náboženský fundamentalismus se zdaleka neobjevuje jen mezi muslimy. Zapřisáhlé fundamentalisty najdeme i mezi křesťany, judaisty i vyznavači jiných náboženství.
Všichni muslimové nejsou fundamentalisté
Ruud Koopmans se věnoval průzkumu náboženského fundamentalismu evropských muslimů a křesťanů. Sledoval názory tureckých a marockých přistěhovalců do západní Evropy a zároveň ho zajímaly názory evropských křesťanů – katolíků, protestantů, adventistů sedmého dne, jehovistů i vyznavačů letničního hnutí. Průzkum proběhl v evropských zemích s dlouhou historií imigrace muslimů, konkrétně v Německu, Francii, Nizozemsku, Belgii, Rakousku a Švédsku.
Mezi evropskými muslimy tvoří fundamentalisté asi 40 %. Nejvyšší podíl byl zjištěn v Rakousku (55 %), nejnižší v Německu (30 %). V první generaci imigrantů jsou fundamentalistické názory častější než v druhé a třetí generaci, ale pokles není zase tak dramatický. Mnozí evropští muslimové jsou ve svých názorech liberální. Na druhé straně ale evropská populace fundamentalistických muslimů není bezvýznamná. Fundamentalismus není cizí ani evropským křesťanům, i když se mezi nimi vyskytuje vzácněji než mezi muslimy. Celkem tvoří fundamentalisté asi 4 % evropského křesťanstva, přičemž mezi protestanty dosahuje podíl fundamentalistů 12 %.
„Všichni fundamentalisté jsou silně věřící, ale to neznamená, že všichni věřící jsou fundamentalisté. Mezi silně věřícími muslimy je ale fundamentalismus rozšířen více než mezi silně věřícími křesťany konstatuje Koopmans. Fundamentalismus je méně častý u věřících s vyšším sociálním a ekonomickým postavením. Tento trend je u muslimů silnější než u křesťanů.
Nenávist k „těm druhým"
Tragické pařížské události posunuly do popředí otázku, nakolik je náboženský fundamentalismus v Evropě spojen s násilím. V Koopmansově studii byly zjištěny projevy nepřátelství k homosexuálům, židům a obyvatelům Západu u 25 až 30 % muslimů. Mezi křesťany bylo nepřátelsky naladěno proti muslimům jen 5 % a nenávist vůči židům či homosexuálům byla vzácná.
Pokud se vědci podívali na křesťanské fundamentalisty, pak muslimy nenáviděla plná polovina a třetina cítila zášť vůči židům. Mezi fundamentalistickými muslimy je 70 % nepřátelských vůči homosexuálům, židům a křesťanům.
Fundamentalisté jsou tedy častěji nepřátelsky naladěni k těm, kdo nesdílejí jejich hodnoty, ale ani to neplatí obecně. Mezi fundamentalisty s vyšším ekonomickým a sociálním postavením bývají nepřátelské nálady méně časté. Relativně novým prvkem evropského islámského fundamentalismu je nárůst násilí. Podle Koopmanse to souvisí s neutěšenou situací v Iráku a Sýrii.
V současné době by podle některých průzkumů bylo ochotno sáhnout k násilí na obranu své víry 10 až 15 % muslimů žijících v Evropské unii. „Od takových ryze hypotetických prohlášení ale vede ke skutečnému aktu násilí ještě hodně dlouhá cesta," píše Koopmans ve své studii.
Americké „příměří" s muslimy
Koopmans zdůrazňuje, že výsledky jeho výzkumu je třeba chápat především v evropském kontextu. V jiných částech světa panují často zcela odlišné poměry. Zatímco v Evropě převažují muslimští fundamentalisté nad křesťanskými, ve Spojených státech je to přesně naopak.
Severní Amerika nemá se svými muslimy tak napjaté vztahy jako Evropa. Podle Koopmanse lze tento rozpor vysvětlit tím, že do Evropy přicházejí z velké části silně věřící muslimové z venkovského prostředí. Ocitají se ve společnosti, která je v křesťanské víře celkem vlažná a fundamentalistické názory jsou rozšířeny především mezi starší generací.
Zdrojem napětí mezi muslimy a původní většinovou evropskou společností není nepřátelství dvou fundamentalisticky laděných táborů, ale rozpor mezi silně věřícími muslimy a většinovou společností, která víru nemá ve svých prioritách tak vysoko. K tomu je nutno přičíst fakt, že evropská muslimská populace je poměrně početná a její významná část na tom není sociálně ani ekonomicky nejlépe.
Bylo by naivní vidět v jedné studii řešení tak složitého problému, jaké představuje soužití Evropy s jejími muslimskými obyvateli. Koopmans se o nic takového ani nepokouší. Už samotný popis „rozložení sil" však nabízí obraz, který má daleko do silně zjednodušeného schématu, jakému holduje Evropa poprávu rozhořčená krutým násilím.