Úspěšné Národní hnutí vedené Mustafou Kemalem dosáhne toho, že Turci odloží tradiční tuniky, plnovousy i arabské písmo, ženám přiznají rovnoprávnost a volební právo. Islám a celý duchovní život se od roku 1923 pár let podřídí státu, význačnou roli získá armáda. Řeč je o zásadách, které nyní odbourává novodobý sultán Recep Tayyip Erdogan. Ale pěkně popořádku. Zpět do roku 1919, do rozvrácené Osmanské říše, předchůdkyně Turecka.
Osmanská říše se v první světové válce (1914 – 1918) přiřadila k bloku Německa a Rakouska-Uherska. Nebyla to šťastná volba. Na poraženého sultána Mehmeda VI., jehož moc se koncem roku 1918 smrskla na oblast kolem Istanbulu, se po prohrané válce valily drsné mírové podmínky. Ještě během války se Británie a Francie dohodly na rozparcelování osmanského Blízkého východu, dnešního Iráku, Sýrie, Palestiny, Jordánska. Samotné těžiště Osmanské říše, přibližně v hranicích dnešního Turecka, bude – podle následných ujednání Pařížské mírové konference (leden 1919 – leden 1920) – okupováno Londýnem a Francií, přičemž západ Malé Asie včetně města Izmir, připadne Řecku, hornatý východ zase Arménii.
Slabá vláda osmanského sultána Mehmeda VI. po válce zcela závisela na vůli vítezných mocností; Osmanská říše, která v roce 1683 ohrožovala Vídeň a ještě koncem 19. století ovládala většinu balkánu a Blízkého východu, se stala loutkovým státem. Byla tu ale skupina vysokých důstojníků, vedená silou osobnosti generála Mustafy Kemala, hrdiny z bitvy o Gallipoli (únor 1916 – leden 1916), v níž Osmanská říše uhájila nadvládu na Borporskou úžinou.
U Gallipoli šlo o jediný výrazný osmanský válečný úspěch a Kemalovi to zajistilo velký kredit. Ten využil po zpackané válce, kdy se on a další důstojníci nezatížení sentimetnem k sultánovi a Osmanské říši stáhli do hornatých oblastí Malé Asie. Zde se během zimy a jara 1919 semkli do národního hnutí odporu, jeho členové si začli říkat příhodně – Kemalisté. Kemala a jeho stoupence aktivizovala v prvé řadě okupace západu a východu říše Řeckem a Arménií. Kemalisté utvořili dobrovolnický sbor, který se hodlal pokusit o nemožné: zbavit moci slabého, na velmocích závislého sultána a přitom dosáhnout záchrany maxima území ze zborcené Osmanské říše.
Kemal si pro své "nereálné" cíle zvolil revoluční prostředky. Dovnitř Osmanské říše hlásal odklon od islamismu a příklon k lidové turečtině, anebo přijetí latinky. S těmito kroky souvisela i evropeizace oděvu – Kemalisté se z tradičních tunik převlékli do klahot a obleků s kravatou.
19. května 1919 Mustafa Kemal oficiálně vyhlásil ozbrojený odpor proti osmanské vládě, západním mocnostem, jakož řeckým a arménským silám. Započala turecká válka za nezávislost, která se protáhne na tři a půl roku. Kemalisté, kterých je zpočátku jen 15 tisíc, navíc vyzbrojených tím, co si ukořistili z výzbroje osmanské armády, nutně potřebují spojence. Najdou jej v Rusku, kde od listopadu 1917 vládnou bolševici. Jejich režim je mezinárodně neuznaný, v občanské válce (listopad 1917 – říjen 1922) bojuje o svou existaneci. Kemalistům, kteří jsou v podobně svízelné situaci, vyjádří Leninův režim sympatie a materiální podporu. Bude jeho jediným spojencem.
Od května do konce léta 1919 nabobtnají kemalistické sbory na sto tisíc mužů. Vedle Kemalova renomé je přitáhne důraz na lidovost, větší náboženská volnost a také hlásaná podpora lidové turečtiny namísto oficiální noblesní osmanské turečtiny (ovlivněné perštinou a arabštinou). Od 4. do 11. září je do města Silvas ve vnitrozemí (sedm set kilometrů jihovýchodně od Istanbulu) sezván ilegální kongres, na němž se ustaví Turecké národní hnutí. To si – vedle zesvětšení a poevropštění země – vytkne za cíl svržení vlády Osmanského sultána a vyhnání okupantů ze země.
Reálné ohrožení Kemalovými šiky si záhy uvědomí britská okupační správa, kterádo konce roku preventivně a pro výstrahu obsadí hlavní město Istanbul. Kemal a jeho armáda se na to konto stáhnou do vnitrozemí, do nevýznamného města Ankara, doposud zajímavého snad jen šlechtěním angorských koček. Britové význam Ankary, v níž se Kemal useadí a opevní, podcení; nepotáhnou na ni, pověří tím osmanskou armádiu, ta však trpí nízkou morálkou a častými dezercemi na stranu kemalistů. V kritických chvílích navíc Ankaru dopují dodávky ze sovětského Ruska, kterému recipročně vyhovuje vázání britských jednotek, jež by jinak mohly podporovat protibolševické síly v Ruské občanské válce.
Bodem zlomu v turecké válce za nezávislost se stane 10. srpen 1920, kdy byla v Sèvres u Paříže podpesána mírová smlouva mezi vítěznými mocnostmi a Osmanskou říši. Země, doposud okupovaná de facto, se dostala pod okupační správu de iure – ze sultána se stal pouhý místodržící. Neúměrně tvrdé mírové podmínky však okupantům nesly kontrapoduktivní efekt. Vzňalo se celonárodní hnutí, za ankarskými kemalisty nyní šli i islamisté a sultanisté, takže drtivá většina Turků.
Během následujících dvou let byli postupně, za zuřivého odporu zejména Britů, vytlačeni Řekové, Britové, Francouzi a Arméni, které si „podalo" bolševické Rusko. To z Arménie, s dobrozdáním Ankary, vytvořilo součást svého budovaného sovětského kolosu.
Během roku 1922 začínalo být jasněji. Londýn a Paříž si realisticky přebrali, že spojenectví se sultánem Mehmedem VI. nikam nevede. A tak při Kemalově garanci, že jejich správa osmanského Blízkého východu potrvá, souhlasili se stažením okupačních vojsk z Istanbulu (včetně přilehlého evropského cípu) a celé Malé Asie, dnešního Turecka. Následně se docela zhroutila i řecká a arménská území.
Boje ustaly 11. října 1922, bylo vyhlášeno příměří. Mustafa Kemal, jemuž se začalo přezdívat Atatürk (Otec Turků), připravoval vyhlášení Turecké republiky – k 29. říjnu 1923. Ústředním pilířem novorozené země byl proklamace světského pojetí státu, které garantuje silná armáda.
Odkaz Atatürka učinil ze zaostalé orientální despocie demokratický stát (na poměry Blízkého východu). Turecko se stalo členem NATO (1955), od konce minulého století usilovalo o vstup do evropských struktur.
Odklon od západního, atatürkovského směřování, v Turecku započal v roce 2003, kdy se stal premérem islamista Recep Tayyip Erdogan, od srpna 2014 prezident země. V jeho příklonu k islamismu lze sledovat návrat ke starým osmanským pořádkům a izolacionismu. Ne náhodou je Erdogan, který loni za nejasných okolností potřel puč armády, nazýván novým sultánem.
