Zdroj: CC BY-SA 4.0: Dominicus Johannes Bergsma/wikimedia.org
Smrt Ježíše Krista: Jak probíhal trest smrti ukřižováním
Italští vědci z univerzit ve Ferraře a ve Florencii objevili na pozůstatcích muže, který zemřel před dvěma tisíci lety poblíž dnešních Benátek, stopy po ukřižování na dřevěném kříži. Stejným způsobem přitom zemřel podle bible i Ježíš Kristus. Přestože bylo ukřižování oblíbeným způsobem popravy zločinců a otroků v antickém Římě, je to teprve podruhé, co se podařilo nalézt archeologický důkaz.
Nový výzkum kosterních pozůstatků muže, které byly v roce 2007 vykopány poblíž Benátek, odhalili poškození a nezhojenou zlomeninu na jedné z patních kostí. Tyto stopy naznačují, že jeho pravou nohou prošel kovový hřeb, kterým byla přibita buď přímo ke kříži nebo k dřevěné podpoře pro nohy.
„Objevili jsme částečné poškození na pravé patní kosti, které prochází celou kostí," řekla Emanuela Gualdiová, hlavní autorka studie a lékařská antropoložka na Ferrarské univerzitě, serveru Live Science.
Výzkumníci nicméně připouštějí, že jejich závěry nemusí být zcela přesvědčivé. Nalezené kosti jsou ve velmi špatném stavu a navíc chybí druhá patní kost. Nenašly se ani důkazy o tom, že by bylo tělo přibito ke kříži za zápěstí, což je metoda římského ukřižování, která je popsána v Bibli jako způsob popravy Ježíše Krista.
Kosterní pozůstatky byly nalezeny v Gavellu, asi 40 kilometrů jihozápadně od Benátek, během archeologického průzkumu v rámci přípravy pokládky potrubí. To, co vědce na první pohled zaujalo, byl fakt, že na rozdíl od jiných pohřbů z římské doby, nebylo tělo pohřbeno do hrobky, ale přímo do země a chyběla také jakákoli pohřební výbava.
Vědci provedli genetické a biologické testy kostí a zjistili, že pocházejí od muže štíhlé postavy a podprůměrné výšky, který zemřel ve věku 30 až 34 let. Absence hrobové výbavy pak podle výzkumníků naznačují, že muž mohl být otrok, který byl pohřben bez obvyklých římských pohřebních rituálů.
Pomalá a bolestivá smrt
Gualdiová a její kolegové ve studii poznamenali, že Římané převzali ukřižování od Kartaginců a jako formu trestu smrti pro osby bez občanských práv, typicky otroky, ho používali téměř tisíc let. Například po rozdrcení Spartakova povstání v roce 71 př. n. l. nechal velitel římských vojsk Marcus Licinius Crassus ukřižovat 6000 poražených otroků podél cesty Via Appia, která vedla z města Capua do Říma. Teprve ve čtvrtém století našeho letopočtu ukřižování zakázal císař Konstantin.
Římské ukřižování bylo navrženo tak, aby způsobovalo maximální bolest po co nejdelší dobu. Nohy a zápěstí oběti byla obvykle přibita na dřevěný kříž, který byl vztyčen. Působení váhy těla pak odsouzenci způsobovalo nesnesitelnou bolest. Mohlo přitom trvat i několik dní, než v agonii zemřel.
Mrtvá těla byla obvykle ponechána na kříži, dokud se sama nerozpadla a nesežrala je divá zvěř. Jen výjimečně byla sejmuta a pohřbena, což je také důvod, proč se nedaří nalézt archeologické důkazy o této římské praktice.
Jediný další případ byl zaznamenán v roce 1968 při archeologickém průzkumu římského pohřebiště v Jeruzalémě. Řecký archeolog Vassilios Tzaferis v jedné z hrobek objevil patní kost muže, která byla protknuta 18 centimetrů dlouhým železným hřebem.
