Měl se jej dopustit účastí na protirežimních demonstracích a spoluautorstvím petice Několik vět. Proti rozsudku se odvolal, k soudu už se ale nedostavil. Sedmnáctého září 1989 vstoupil do ilegality a utekl do Polska.

Určujícím zážitkem Devátého odporu byly tanky sovětské okupační armády v jeho rodném Zlíně. Tehdy se prý rozhodl udělat všechno pro to, aby komunistický režim nenásilným způsobem skončil. V uzavřené komunitě tehdejšího maloměsta rozmnožoval nejdříve letáky, později tiskl knihy jako např. Orwellův román 1984, časopisy, organizoval diskuse. Postupně kolem sebe vytvořil jednu z nejaktivnějších disidentských skupin v Československu. Jejich situace přitom byla mnohem vyostřenější než v Praze, protože se dostali pod větším a těsnějším dohled StB.

„Pohybovali jsme se úplně mimo oficiální struktury a mezi sebou pěstovali to, co nám tehdejší společnost nenabízela: přátelství, slušnost a vzájemnou solidaritu,“ vypráví Stanislav Devátý.

Za tenhle život „mimo struktury“ je estébáci všemožně šikanovali - dozorem, výslechy, domovními prohlídkami. Do běla místní soudruhy dopálil, když v roce 1985 podepsal Charty 77.

Vyhodili ho z JZD Slušovice, kde tehdy pracoval jako elektrotechnik a programátor. Začala ho pravidelně sledovat StB. Tajná policie si s ním nevěděla rady. Při zatčení Devátý postupoval podle návodu indického duchovního Ghándího - kladl radikálně pasivní odpor. Se svou dvoumetrovou postavou a téměř sto kilogramy si lehl na zem a odmítal jakkoli spolupracovat, i když do něj tloukli a kopali, až ztrácel vědomí. Během věznění a vazby držel hladovky.

Jednou jej StB zadržela i spolu s jeho pětiletou dcerou Kateřinou. Sice oba ještě týž den propustila, ale tato zkušenost byla pro jeho ženu natolik otřesným zážitkem, že se rozhodla emigrovat. Spolu s dcerou odjely na zájezd do Jugoslávie a odtud emigrovaly až do USA.

Ztrátu rodiny Stanislav Devátý řešil ještě aktivnějším odporem. Založil ve Zlíně Spolek přátel USA, chodil do hor a pašoval přes hranice do Polska knihy, dokumenty Charty 77 a informace o režimních nezákonnostech, stal se členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Vyvolal také vnitřní generační diskusi mezi chartisty, kdy vyzval k daleko větší otevřenosti a záběru i mimo okruh „pražských intelektuálů“. V roce 1988 se pak stal prvním mimopražským mluvčím Charty 77.

Devátý pracoval na dokumentech, v nichž Charta mapovala stav československé společnosti. Monitoroval desítky případů policejní šikany, vyhazovů z práce, výslechů, zadržení, uvěznění či brutálního násilí. Nosil petice na sovětskou ambasádu, účastnil se pravidelně prvních protestních demonstrací, setkával se se zahraničními návštěvníky, kteří se přijeli přesvědčit, jak režim dodržuje lidská práva.

Husarský kousek se mu povedl, když 19. ledna 1989 pronikl na hlídaný hřbitov ve Všetatech a položil trnový věnec na hrob Jana Palacha. Spolu s protirežimními aktivitami se ale množil i počet jeho zatčení, výslechů a věznění. V září 1989 se proto nakonec rozhodl z republiky ilegálně odejít.

Útěk Standy Devátého se stal legendou. Když překročil hranice a nasedl do auta členů polské Solidarity, zastavila je po chvíli policejní hlídka. Řidič šlápnul na plyn. Vystrašení uhýbající policisté naskákali do příkopu. Uprchlíci ujížděli. Ke třem pronásledujícím policejním vozům se po chvíli přidaly další tři vozy polské pohraniční stráže a začal úprk za svobodou.

Po dvaceti kilometrech se uprchlíci a jejich pronásledovatelé dostali na okraj města Landek. Už se stmívalo. Když projížděli kolem háje, podařilo se Devátému vyskočit nepozorovaně z auta a schovat se mezi stromy. Řidič a spolujezdec jeli dál a za městem se nechali zatknout.

Stanislav Devátý pokračoval v boji proti komunistickému režimu i v Polsku. Přátelé z Polsko-československé solidarity mu pomohli sehnat falešné doklady, nechal si narůst vousy a nosil brýle. Dne 4. listopadu ve Wroclavi tajně pomáhal organizovat Festival nezávislé československé kultury pořádaný Polsko-československou solidaritou. Na žádném koncertu ani představení se ale osobně nemohl ukázat, aby se neprozradil. V ilegalitě žil až do prosince 1989.

Ihned po návratu do Československa se pak zapojil do aktivit Občanského fóra. V prvních svobodných volbách v roce 1990 se stal poslancem české části Sněmovny národů Federálního shromáždění. Po dvou letech přešel na místo šéfa Bezpečnostní informační služby, kde působil až do roku 1996. V současné době pracuje jako advokát.

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa.