Zanedlouho to bude dvacet let, co Jan Kalvoda na předvánočním zasedání kabinetu oznámil, že končí v politice. Byl to tehdy šok nejen pro kolegy z Klausovy vlády. Tehdejší vicepremiér, ministr spravedlnosti a šéf pravicové Občanské demokratické aliance přiznal, že neoprávněně používal akademický titul JUDr., přestože nikdy nesložil rigorózní zkoušky.
Z dnešního pohledu, kdy někteří politici byli už opakovaně přistiženi při lži, chlubí se akademickými tituly z obskurních vysokých škol a jejich diplomové práce svědčí o podvodech, to někomu může připadat jako malichernost. Kalvoda ale tehdy dobrovolně opustil všechny funkce a pro veřejnost přestal existovat.
Léta se věnoval jen advokacii. Jeho nejznámějším klientem se stala firma Diag Human vymáhající po státu miliardy korun za „zmařené obchody" s krevní plazmou.
V posledních měsících ale přichází velká změna. Kalvoda se opět politicky aktivizuje. Je jedním z lidí, kteří stáli u zrodu „kroměřížské výzvy", která si klade za cíl – tak trochu po vzoru amerických primárek – vygenerovat nového českého prezidenta.
Znamená to snad, že se rozhodl do politiky vrátit? Dnes dvaašedesátiletý muž s pověstí bonvivána a staromilce, jeden z „otců" české ústavy, svůj návrat připouští, ale zatím jen občanský. Odmítá, že by opět zatoužil po vysokých ústavních funkcích.
„Je pravý čas, aby se občan, a to kterýkoliv, začal veřejně angažovat. Svět se dramaticky mění, je v očekávání velkých krizí. Překreslují se mocenské mapy, hranice států... A příznačné přitom je, že opět, podobně jako v devadesátých letech, současní držitelé politické moci všechny ostatní z veřejného prostoru vykazují," říká o svém comebacku v rozhovoru pro magazín Dotyk Jan Kalvoda.
Když mluvíte o vykazování z veřejného prostoru, máte na mysli i některé kritické hlasy, které hovoří o tom, že „vaše" kroměřížská výzva postrádá legitimitu?
Nepochybně. A otázku ohledně legitimity nekladou jen notoričtí nositelé idejí Václava Klause a jeho slavných bonmotů o zahrádkářích a domkářích, kteří by chtěli dělat politiku bez mandátu. Kladou ji kupodivu i respektovaní političtí komentátoři.
Odpověď je přitom jednoduchá – já, stejně jako vy, žádnou legitimitu nepotřebuji, protože občan sám je z podstaty onoho pojmu legitimizován, aby se veřejně angažoval. K tomu má svobodu vyjadřování, svobodu shromažďovat se s ostatními za nějakým veřejným cílem.
Proč by občané právě teď neměli mlčet?
V České republice už nejsou samozřejmé věci, které se ještě nedávno samozřejmými být zdály. Před 25 lety všichni dobře věděli, proč spojujeme svůj občanský grunt s konceptem lidských práv jakožto nedotknutelného minima ve vztahu k politické moci. Teď najednou se s konceptem lidských práv obchoduje, tento koncept se relativizuje. Jsou ignorována ta základní lidská práva, kvůli kterým padla už Bastila.
Co je nyní také nesamozřejmé, jsou naše základní spojenecké vazby k liberálnímu světu, k západnímu světu. Český stát najednou jako by ztratil vědomí o své podstatě.
Jan Kalvoda (62)
- Vystudoval pražské Gymnázium Na Zatlance a následně Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.
- Před rokem 1989 byl advokátem v Rokycanech. Podepsal protirežimní petici Několik vět.
- Po sametové revoluci, během níž zakládal v Rokycanech Občanské fórum, byl kooptován do České národní rady jako bezpartijní. Mandát obhájil i v následujících prvních svobodných volbách (1990).
- Do českého parlamentu byl zvolen i v roce 1992 a poté (už jako předseda pravicové ODA) zasedl v první Klausově vládě (1992 až 1996). Zastával v ní post vicepremiéra.
- Po volbách v roce 1996 se ve druhé Klausově vládě stal i ministrem spravedlnosti.
- 17. prosince 1996 oznámil, že v politice končí kvůli neoprávněnému užívání titulu JUDr.
- Nyní se živí jako advokát.
Jako v časech opoziční smlouvy
Mluvíte o relativizaci hodnot. Co máte na mysli?
To nejsou nějaké akademické úvahy, masarykovské bonmoty, mluvím o konkrétní situaci, kdy česká parlamentní politika vůbec nereflektuje, co se děje ve světě. Jak kdysi řekl jeden historik, když stát vyprázdní své hodnoty a orientuje se jen na zachovávání sebe sama, potom skončil, už nemá smysl. A k tomu spějeme.
V podstatě banální test imigrační krize, který by měl být řešen státy Evropské unie nebo Unií samotnou, u nás vyvolává chuť desintegrovat Evropu, obehnat si své hranice, ignorovat, že jiný stát je pod milionovou masivní imigrační krizí. Tváříme se, že nás se to vůbec netýká.
Česká politika se dopouští nesejmutelného hříchu. Svou evropskou imigrační politiku omezuje na odmítání kvót. Teď jakoby triumfuje, že měla pravdu, jelikož kvóty se ukazují jako nedosažitelný koncept, ale slyšel někdy někdo nějaký pozitivní návrh?
Česká politika se dopouští nesejmutelného hříchu. Svou evropskou imigrační politiku omezuje na odmítání kvót.
Jak jinak se Česká republika hodlá podílet na řešení té krize? Já nic neslyšel. My se nacházíme v roce 1938 a myslíme si, že si vystačíme s tím, že si nepřejeme válku. Politika přestává fungovat ve svých základních účelech. A selhává i opozice.
V čem selhávají opoziční partaje?
Ukájejí se v nadávání Babišovi – OK, já to beru –, nicméně neviděl jsem žádnou parlamentní debatu, diskusi, žádost o důvěru vládě za to, že třeba vláda mlčky trpí, jak náš prezident táhne tuto zemi na Východ. Trochu mi ten dnešní stav připomíná situaci v době opoziční smlouvy, což byla úplná perverze, jelikož ta smlouva byla založena na tom, že opozice rezignuje na svou kontrolní roli. Zavázala se tehdy, že podrží vládu bez podmínek, výměnou za nějaké funkce. To je přece základní rozpor s principy vlády zákona. Vláda bez opozice je katastrofa, demokracie končí.
A vy si myslíte, že jsme v této situaci znovu?
Jsme například svědky toho, jak ministr vnitra Chovanec ze dne na den zničil jeden – z hlediska veřejnosti – důvěryhodný policejní útvar. Já byl skoro šokován, jak takováto zřejmá a účelová destrukce politicky senzitivního útvaru prošla bez pozornosti opozice, dokonce s její podporou. Přitom už jsou na stole všechny důkazy, že skutečně nešlo o žádnou plánovanou reorganizaci policie, ale o panickou reakci na nějakou událost, která se stala v rozmezí tří týdnů v červnu tohoto roku.
Opozice je posedlá rizikem fenoménu Babiš, přičemž úplně ignoruje riziko jménem Chovanec a politické policie v područí ministra vnitra.
Opozice je posedlá rizikem fenoménu Babiš, přičemž úplně ignoruje riziko jménem Chovanec a politické policie v područí ministra vnitra. Rozumějte, já vůbec neignoruji a nebagatelizuji ono riziko oligarchy propojeného s vlastnictvím médií, ale nelze zavírat oči před jiným rizikem.
Zločiny centrální politiky
Prezident Zeman nedávno na Valném shromáždění OSN varoval před možnou radikalizací populace v doposud stabilních zemích. Co si o takovém vystoupení myslíte?
Základním destabilizátorem a radikalizátorem české politiky je Miloš Zeman. On vyzývá k obavě před imigranty, ačkoliv správně máme přece hovořit o uprchlících, jak je definují mezinárodní smlouvy, kterými jsme stále vázáni. Ti uprchlíci mají z těchto dohod právo na azyl, pokud splní nějaké podmínky.
Nemůžeme přece postavit plot a všechny za ním nechat, včetně těch, kteří mají na azyl právo. Já rozhodně neříkám, že je to jednoduchá situace, netvrdím, že nevidím bezpečnostní riziko, ale to je přece primárně agenda Evropské unie, eventuálně – pokud EU nebude schopna nějak se ve věci zařídit – záležitostí multilaterálních dohod mezi státy, které si uvědomují to společné riziko.
Ta radikalizace české společnosti je i neúměrná tomu, kolik tady těch uprchlíků máme. Je to až směšné. A je to velký zločin centrální politiky, primárně prezidenta republiky.
Je ale pravdou, že společnost se kvůli uprchlíkům štěpí nejen nás, ale i ve většině dalších zemí. Co je to za spor? Je to spor mezi izolacionisty a stoupenci otevřené liberální společnosti, spor lidí, kteří mají strach z globalizace, s lidmi, kteří globalizaci jako ohrožení nevnímají?
Já především vidím rozdíl mezi západní a východní Evropou. V bývalém „ostbloku" je to dáno hlavně přetrvávajícím postkomunistickým stavem, který ještě nevygeneroval občanskou společnost, páteř každé fungující demokracie. Nicméně to napětí je jistě vidět i v západní Evropě, necítím se být kompetentní analyzovat tamní příčiny, ale je to zřejmě logická daň za imigrační politiku minulých desetiletí. Ať se to týká Francie, Německa nebo Švédska.
Evropská unie, tak jak ji známe, musí být buď redefinována, posílena, nebo skončí.
Tamní společnost – jistě ukotvenější a zralejší než je ta naše – pochopitelně reaguje též obavou, žádá po nás solidaritu, přičemž z Východu se jí žádná nedostává. To tu krizi ještě více prohlubuje a bojím se, že Evropská unie, tak jak ji známe, musí být buď redefinována, posílena, nebo skončí.
Bojíte se nějaké chaotické atomizace starého kontinentu?
Riziko spočívá hlavně v řezu mezi starými a novými státy EU.
Prezident Zeman při schůzce s rakouským prezidentským kandidátem Norbertem Hoferem mluvil o „unii v unii", o středoevropském bloku vystavěném kolem visegrádské skupiny. Co na tu myšlenku říkáte?
Je to strašná myšlenka, příšerná myšlenka. Přímo vede k té desintegraci EU.
Souhlasíte s názorem, že by takové uspořádání svědčilo Rusku?
Jednoznačně. Co mě dnes překvapuje, generačně překvapuje, jak masivní a manipulativní ruská propaganda dnes slaví v České republice úspěch. Najednou jsou legitimní názory typu, že Rusko má přece právo zasáhnout ve své blízkosti proti Ukrajině, najednou je zase akceptována taková ta Brežněvova doktrína blízkého zahraničí. Nikdo se už příliš nevzpírá, nikdo nevolá pozor.
Vedle Miloše Zemana je tu i bývalý prezident Václav Klaus. Ačkoliv jeden byl kdysi hegemonem levice a druhý pravice, nyní se jejich postoje vzácně shodují. Vy, člověk, který je poznal zblízka, se nad tím také podivujete?
Pokud jde o Václava Klause, byl to nepochybně velmi úspěšný politik, ale také politik, kterému vždy chyběl smysl pro – řekněme – hodnotové ukotvení politiky. Měl velmi vyvinutý smysl pro to mocenské pojetí, instrumentální, ale to, že by měl existovat nějaký soubor hodnot, na kterých je stát postaven, ze kterých prostě nelze slevit, to byste u něj těžko hledal. Měl jsem vždy pocit, že pro toto mu chybí jedna z hemisfér.
V tomto smyslu pro mě jeho dnešní postoje příliš překvapivé nejsou. Pokud ale jde o Miloše Zemana, tak jak jsem jej poznal, jeho dnešní obraz mě překvapil velmi. Nemám pro něj vlastně vysvětlení. On byl vždy člověk moci jako Václav Klaus, ale nikdy za tu dobu, co jsem se s ním v té parlamentní politice potkával, bych si nepomyslel, že jednou začne adorovat Rusko, stýkat se s osobami, které jsou úředně certifikované jako nebezpečné. Třeba s panem Jakuninem na ostrově Rhodos.
Proč by to dělat neměl?
Protože politika je do značné míry symbolická, a tenhle symbol je strašně nebezpečný. Víte, co je pro mě vlastně nejstrašnější? Že vláda, která přece formuluje zahraniční politiku, Zemanovi v ničem nepřekáží. To je pro mě skutečné stigma rozkladu české politiky. Doslova.
Víte, co je pro mě vlastně nejstrašnější? Že vláda, která přece formuluje zahraniční politiku, Zemanovi v ničem nepřekáží. To je pro mě skutečné stigma rozkladu české politiky.
Prezident je reprezentantem státu navenek, ale za jeho kroky odpovídá vláda. A pan Sobotka se vůbec nevměšuje, jako by se nic nedělo, on vůbec nic neříká. Není schopen nějakého stanoviska. To je tragédie. Sem tam premiér utrousí, že pan prezident to jistě tak nemyslel, když byl v Číně a adoroval tam diktátora, ale proboha, ta vláda přece nemůže být nečinná.
Kraje: dopadlo to jako vždycky
Nacházíme se právě v čase krajských voleb. Vy jste byl politik, který se za vznik krajů hodně dral. Dokonce si vzpomínám, že mnozí Moravané, kteří toužili po obnově zemského uspořádání, vám nemohli přijít na jméno. Byl za tím vaším odmítáním zemského členění strach z přiživení dalších separatistických tendencí po rozpadu česko-slovenské federace?
Ano, to byla ona dobová obava. A myslím, že ta obava byla legitimní. Zároveň si ale myslím, že ta varianta zemská neměla nikdy nijak silnou podporu. Kolem Brna ano, ale jinak ne. Ta brněnská enkláva státotvorné ambice měla.
Ta varianta zemská neměla nikdy nijak silnou podporu. Kolem Brna ano, ale jinak ne.
Faktem je, že toto téma dnes jaksi vymizelo, byť možná někde v podhoubí přežívá.
To, že zmizelo, je důkazem, že bylo spíše uměle vytvořeno.
Vedl jste v devadesátých letech i polemiku s Václavem Klausem, který chtěl víceméně unitární stát, nechtěl žádný další samosprávný mezičlánek v řetězci občan–obec–stát. Jak se na to díváte dnes?
Úplně stejně jako tehdy. Principiální spor, který byl mezi mnou a Václavem Klausem, byl o politickou decentralizaci. Klaus považoval politiku za instrumentální pole, mocenské pole, ale je nesporné, že decentralizace má demokratizační rozměr. Přesunout rozhodování o regionálních věcech na regiony je správné. Dodává to té státní komunitě i jistou sílu, jistou barevnost, je to žádoucí.
V té bitvě jsme nakonec zvítězili, byť připouštím, že zůstaly určité oběti. Místo smysluplných osmi či devíti krajů je jich nakonec třináct, s Prahou čtrnáct.
Klaus považoval politiku za instrumentální pole, mocenské pole, ale je nesporné, že decentralizace má demokratizační rozměr.
Ten současný model uspořádání se čtrnácti kraji nepovažuje za šťastný třeba ani někdejší premiér Petr Pithart.
Samozřejmě. Ale ono jde i o to, že poslanci jsou vždycky z nějakého města, které chce být krajským. Byl to tedy určitý kompromis, který byl přijat.
Pokud ta vaše otázka má i podtón „tohleto jste chtěl?", tak já upřímně říkám, jako kdysi řekl ruský premiér Viktor Černomyrdin, mysleli jsem to dobře a dopadlo to jako vždycky (smích). Teď poukazuji hlavně na chování některých hejtmanů.
Staly se z krajů jen lákavé gubernie pro různé regionální mocenské či dokonce mafiánské struktury?
Ty kraje mají stejnou nemoc jako česká parlamentní politika. Je to politika, která nereflektuje odpovědnost, která zapírá nos mezi očima, která má hroší kůži.
Horáčkovo Nagano prokouknou i hokejisté
Vraťme se ještě ke kroměřížské výzvě. Navzdory názvu ji mnozí považují za dílo – slovy současného prezidenta – „pražské kavárny". Není to pro vás hendikep?
Jako každá nálepka to určitý problém je, ale ta výzva se ustanovila skutečně v Kroměříži a zakladateli byli především lidé mimopražští. S tím označením bude ta výzva asi bojovat ještě nějakou dobu, ale příliv signatářů, kteří nejsou známými příslušníky „pražské kavárny", lze počítat na tisíce. Myslím si, že tuto nálepku brzy eliminujeme, ačkoliv se ji bude Zeman a ostatní snažit přiživovat.
Co je vlastně smyslem výzvy?
Jediným cílem je aktivizovat veřejnost, aby podpořila prezidenta, který bude důvěryhodný a bude ztělesňovat hodnoty, o kterých jsem mluvil a které jsou koneckonců vepsány v ústavě. První mítinky – v Olomouci či v Jihlavě – pro mě osobně přinesly obrovskou zkušenost. Skutečně existuje společnost lidí – sice rozptýlená v diasporách, nekoordinovaná –, ale spojená stejnou obavou. Obavou o demokracii a západní orientaci České republiky.
Skutečně existuje společnost lidí – sice rozptýlená v diasporách, nekoordinovaná –, ale spojená stejnou obavou.
Druhým efektem, možná významnějším, bude, pokud si tyto diaspory, tato část veřejnosti uvědomí, že má určitou politickou váhu a sílu. To je pro mě závažnější a vítanější efekt než pouhá snaha pomáhat demokratickým kandidátům, aby si to spolu rozdali a ten nejlepší vyhrál.
Jan Kalvoda během rozhovoru
Jan Kalvoda během rozhovoruAutor: Jan Rasch
Zatím se zdá, že z kandidátů, jejichž jména se nejvíce přetřásají, má největší šance textař Michal Horáček. Ten se však podpory kroměřížské výzvy výslovně zříká. Není to paradox?
Vůbec ne. To je obyčejný kalkul, který mu pánbůh požehnej. Pan Horáček pochopil, že spolu s P. R. prostředky, jimiž se připomíná veřejnosti, se potřebuje od té „pražské kavárny" distancovat. On ví, že potřebuje částečnou podporu Zemanova elektorátu, a tu nejlépe získá tím, že bude o kroměřížské výzvě hovořit nevlídně. Jak ale vidíte, nikdo mu to neoplácí.
Já osobně si o jeho kampani myslím své. Četl jsem jeho jakýsi melodramatický text, kde oslovuje právě tu „nekavárnu" a říká: V Naganu jste povstali – to má na mysli hokejové fanoušky a všechny ad hoc vlastence –, teď mi bude ctí povstat s vámi... No, já myslím, že každý kalkul musí být alespoň inteligentní. Tenhle prokouknou i hokejoví fanoušci (smích).
Melčák a odstřelovači na D1
Do politiky jste po té odmlce už jednou výrazně promluvil, byť nepřímo. To, když jste v roce 2009 před Ústavním soudem zastupoval poslance Miloše Melčáka, který protestoval proti zkrácení volebního období a předčasným volbám. Tehdy jsme se potkali a vy jste naznačoval, že cestou k soudu do Brna se na D1 odehrálo jakési drama. Už můžete říci, o co šlo?
Hrdiny té příhody jsou bezejmenní specialisté ve státních službách, kvůli nimž se o tom nijak detailně zmiňovat nemohu. Zajímavé to ale určitě bylo, když se zmíním o pár rekvizitách – dvě odstřelovací pušky, několik aut, několik podivných etnicit v nich... Skutečně jsem neměl tušení, jak nějaký ústavní problém může zaujmout podsvětí spojené s vládními politickými stranami.
Neměl jste strach?
Já jsem se o tom všem dozvěděl už několik dnů předem, kdy jsem musel změnit svůj životní režim, rodinu odeslat pryč. V tu chvíli, na té dálnici, to pro mě až takový šok nebyl. Šok to byl předtím, když jsem se to dozvěděl.
Skutečně jsem neměl tušení, jak nějaký ústavní problém může zaujmout podsvětí spojené s vládními politickými stranami.
Největší paradox byl, že dotyční exponenti jedné vládní strany dodnes nemohou uvěřit, že za mnou ve věci té ústavní žaloby nikdo nestál.
A to si někdo myslel, že stojí?
To byl totiž hlavní problém. Oni přemýšleli, kdo jim torpéduje ty již rozdělené vládní zakázky po předčasných volbách. To bylo nejpikantnější. Je to už sedm let, svědci žijí, ale zavázal jsem se kdysi některým těm lidem, kterým jsem vděčen, že detaily zveřejňovat nebudu. To by museli oni...
Také ohledně onoho vašeho odchodu z politiky v roce 1996 se objevila řada tajuplných spekulací. Směřovaly k tomu, že vaše odstoupení bylo způsobeno nějakým vnějším tlakem, vynucené nějakým vydíráním. Můžete to vyloučit?
Mohu. A dnes ještě s větší jistotou než tehdy. Kdyby tam nějaký tlak byl, asi by se to už vědělo. Samozřejmě, že jsem slyšel skazky různých „hrdinů", kteří si přisvojovali zásluhu na mé eliminaci. Jeden významný státní zástupce, kterého jsem odvolal, se dával slyšet, že mi to vrátil, a různí jiní fantastové mluvili o jiných věcech.
Ne, byla to tehdy kombinace určité únavy z politiky, ale také mého skutečného přesvědčení, že platí to, co řekl klasik: Co dovoluje zákon, zakazuje stud. Tehdy, stejně jako dnes, jsem přesvědčen, že obecenstvo má právo na důvěryhodnou politiku a jestli někdo udělá něco, co tu důvěryhodnost oslabuje, byť se to může zdát banální, má za povinnost politiku opustit.
Jak je teď to s tím vaším akademickým titulem? Užíváte nějaký?
Ne, teď už neužívám žádný (oficiálně je držitelem titulu Mgr. – pozn. red.). Stejně jako nepoužívám mobil. Je to bez obojího skvělý život, plný život. Doporučuji to každému (smích).
Dvacet let mimo politiku za jedno selhání, jeden falešný titul, je poměrně dlouhá doba. Optikou trestního práva máte své „odsezeno". Neuvažujete opravdu o návratu?
Ale já myslím, že jsem se do ní už aktivně vrátil. Skutečně nepovažuji za nějaké klišé nebo za slogan občanské angažmá. Mě to angažmá docela vytěžuje a povzbuzuje, vycházím-li z těch dosavadních setkání s občany.
Samozřejmě jsme v Česku a pokaždé se mě někdo ptá, jestli to nedělám pro sebe, abych se zase mohl vyhoupnout nahoru. A já říkám ne. Mně stačí to občanské angažmá, které považuji za stejně důležité jako angažmá v nějaké ústavní funkci.
Přesto ale, co když nějaká „nová výzva" přijde z těch ústavních pozic?
A stejně jako před dvaceti lety, když jsem dostal otázku, zda se vrátím, tak i dnes – a tím nic nenaznačuji – říkám, že bych musel zjistit, že to má nějaký smysl, že mohu něco udělat, že mám nějakou výhodu před ostatními účastníky občanského života. Zatím si myslím, a říkám to naprosto bez kondicionálu, že obecenstvo má právo na novou tvář. Nezatíženou minulostí.