Rozhovory

Jan Kuklík: Masaryk byl velmi aktivistickým prezidentem

2. leden 2018 četba na 19 minut
Děkan Právnické fakulty UK Jan Kuklík poskytl 20. prosince v Praze rozhovor Deníku.

Děkan Právnické fakulty UK Jan Kuklík poskytl 20. prosince v Praze rozhovor Deníku.

Foto: Deník / Divíšek Martin

Roky končící osmičkami měly v českých dějinách zvláštní význam. 1918, 1938, 1948, 1968, co datum, to osudový zvrat. Jsme na prahu roku 2018, který se také zapíše do historie, zvolíme si podruhé v přímé volbě hlavu státu, premiér Andrej Babiš požádá sněmovnu o důvěru pro svou vládu. Současné dění se bude prolínat s ději dávno minulými, které přesto do značné míry profilují charakter dneška. S profesorem Janem Kuklíkem, děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a odborníkem na právní dějiny Československé republiky, jsme hovořili o spojnicích mezi desetiletími.

Vstupujeme do jubilejního roku, který bude plný ohlédnutí, zamyšlení, poselství. Co pro vás znamená 100. výročí založení Československa?

Vznik samostatného československého státu a rozpad Rakouska-Uherska je jedna z nejvýznamnějších událostí 20. století, která zásadním způsobem ovlivnila vývoj střední Evropy. Bez samostatného Československa by určitě nebylo ani České republiky. Stoleté výročí zároveň otevírá cestu k připomenutí dalších milníků zakončených magickými osmičkami. Rok 1938 znamená konec první etapy vývoje československého státu, mnichovskou dohodu, po níž následuje za několik málo měsíců německá okupace a vznik samostatného válečného Slovenska. Je tu rok 1948 a nástup komunistického režimu. Rok 1968 přinesl zase pražské jaro a vzápětí konec nadějí spojených s reformou socialismu včetně okupace vojsky Varšavské smlouvy. To všechno bychom měli mít na paměti, když mluvíme o letošku jako roku významných výročí.

Dnešním pohledem se může zdát, že vznik republiky na troskách vyčpělé a hlavně v 1. světové válce poražené monarchie nebylo nic až tak světoborného. Proč podle vás bylo?

Představa o tom, že v dějinách se děje něco jen tak, je sice lákavá, ale pravdě zcela vzdálená. Když v roce 1914 vypukla válka, bylo v české politice málo osobností, které si dokázaly představit, že by na jejím konci mohl vzniknout nějaký samostatný český, natož československý stát.

Dokonce i T. G. Masaryk v roce 1917 zvažoval kromě samostatnosti i federalizaci Rakouska-Uherska, v němž by český stát měl jen jakousi autonomii.

Přesně tak. A stejně důležité je si uvědomit, že osamostatnění si dlouho nedovedly představit především hlavy světových velmocí. Teprve když se státy Dohody smířily s rozpadem Rakouska-Uherska, mohly se naplno rozvinout ambice politických reprezentací národů, které byly součástí monarchie. Zajisté ovšem platí, že Masaryk byl osobností, která měla vize přesahující rámec jednotlivých válečných událostí. To, že v poměrně pokročilém věku odešel do emigrace, začal organizovat zahraniční odboj a prosadil myšlenku spojení českého a slovenského národa, bylo obdivuhodné a doslova státotvorné.

Josef Kaizl v roce 1886

Čech, který vládl c. k. financím

18. srpen 2016 četba na 14 minut

Kde se vlastně zrodila myšlenka jednotného nejen státu, ale přímo československého národa?

Nezapomínejme, že Češi a Slováci žili v různých částech rakousko-uherské monarchie. Myšlenka jednoho československého politického národa měla usnadnit vznik samostatného státu právě u velmocí. Netřeba zapírat, že tento konstrukt doprovázely od počátku i obtíže. Neexistoval společný jazyk, nebylo dost politiků, kteří by mohli reprezentovat Slovensko v novém státě, byly tu problémy s určením hranic, Němci a Maďaři se v novém státě stali menšinou, ačkoli v monarchii tomu bylo naopak. To vše předznamenalo problematické stránky dalšího vývoje Československa.

Možná i to, co se stalo v roce 1993, tedy vznik dvou samostatných států.

Ano, na tu stoletou historii lze nahlížet i jako na hledání ideálního vztahu Čechů a Slováků ve společném státě. Způsob, jak jsme se nakonec rozdělili a posléze navázali velmi pestré, kvalitní a přátelské vztahy, může sloužit jako výjimečný příklad toho, že rozpad státu nemusí být doprovázen katastrofickými scénáři. Vzhledem k tomu, že oba státy se pak sešly v evropských strukturách a v NATO, rok 1993 není třeba  vnímat až tak tragicky.

Vraťme se ještě k Masarykově roli. On v roce 1915 odešel do exilu a přes Švýcarsko se dostal nejprve na Západ a poté podnikl i cestu do Ruska a přes Sibiř do Japonska a Spojených států. Přitom neúnavně pracoval na budoucím postavení své vlasti, díky Štefánikovi se potkal s francouzským premiérem, jeho setkání s americkým prezidentem Wilsonem bylo možná klíčové. Jakou roli v těchto aktivitách hrály československé legie, jež Masaryk promyšleně povzbuzoval?

Je zřejmé, že celá činnost československého zahraničního exilu je klíčová, ať již šlo vedle Masaryka
o Milana R. Štefánika nebo Edvarda Beneše, který zastával roli výkonného diplomata. Tito tři udělali pro přijetí myšlenky na vznik Československa mezi spojeneckými politiky nejvíc. Bez domácí podpory by to ale nezvládli. Šťastně se tu setkaly aktivity domácí a exilové politické reprezentace. Klíčovou roli ale sehráli  ti, kteří na válečném poli bojovali za myšlenku společného státu. Zmínka o legiích a vojácích, kteří za budoucí stát položili život, by měla být na jednom z prvních míst.

Legionářů nebyla žádná hrstka, uvádí se, že Čechů bylo v legiích kolem 110 tisíc, Slováků přes pět tisíc, což je v porovnání s dvaceti tisíci současných profesionálních vojáků obrovské číslo.

Je to tak, navíc legie nepůsobily jen ve Francii na západní frontě, ale také v Itálii a v Rusku. Masaryk sám považoval Rusko za klíčový evropský stát a přivítal zejména první z ruských revolucí jako šanci na reformu Ruska. Legie ovšem sehrály rozhodující roli také po bolševické revoluci, kdy bojem proti nové bolševické moci a kontrolou transsibiřské magistrály představovaly jednu z mála bojeschopných jednotek, které spojenci ve strategii boje proti bolševikům měli. To evidentně přispělo k uznání československé exilové reprezentace a k prosazení československých nároků i v prvních poválečných letech. Bez legií by to samostatný stát měl velmi těžké.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/3
DALŠÍ ČÁST