Vstupujeme do jubilejního roku, který bude plný ohlédnutí, zamyšlení, poselství. Co pro vás znamená 100. výročí založení Československa?

Vznik samostatného československého státu a rozpad Rakouska-Uherska je jedna z nejvýznamnějších událostí 20. století, která zásadním způsobem ovlivnila vývoj střední Evropy. Bez samostatného Československa by určitě nebylo ani České republiky. Stoleté výročí zároveň otevírá cestu k připomenutí dalších milníků zakončených magickými osmičkami. Rok 1938 znamená konec první etapy vývoje československého státu, mnichovskou dohodu, po níž následuje za několik málo měsíců německá okupace a vznik samostatného válečného Slovenska. Je tu rok 1948 a nástup komunistického režimu. Rok 1968 přinesl zase pražské jaro a vzápětí konec nadějí spojených s reformou socialismu včetně okupace vojsky Varšavské smlouvy. To všechno bychom měli mít na paměti, když mluvíme o letošku jako roku významných výročí.

video
Je nám líto, ale vložené video již není dostupné.

Dnešním pohledem se může zdát, že vznik republiky na troskách vyčpělé a hlavně v 1. světové válce poražené monarchie nebylo nic až tak světoborného. Proč podle vás bylo?

Představa o tom, že v dějinách se děje něco jen tak, je sice lákavá, ale pravdě zcela vzdálená. Když v roce 1914 vypukla válka, bylo v české politice málo osobností, které si dokázaly představit, že by na jejím konci mohl vzniknout nějaký samostatný český, natož československý stát.

Dokonce i T. G. Masaryk v roce 1917 zvažoval kromě samostatnosti i federalizaci Rakouska-Uherska, v němž by český stát měl jen jakousi autonomii.

Přesně tak. A stejně důležité je si uvědomit, že osamostatnění si dlouho nedovedly představit především hlavy světových velmocí. Teprve když se státy Dohody smířily s rozpadem Rakouska-Uherska, mohly se naplno rozvinout ambice politických reprezentací národů, které byly součástí monarchie. Zajisté ovšem platí, že Masaryk byl osobností, která měla vize přesahující rámec jednotlivých válečných událostí. To, že v poměrně pokročilém věku odešel do emigrace, začal organizovat zahraniční odboj a prosadil myšlenku spojení českého a slovenského národa, bylo obdivuhodné a doslova státotvorné.

Kde se vlastně zrodila myšlenka jednotného nejen státu, ale přímo československého národa?

Nezapomínejme, že Češi a Slováci žili v různých částech rakousko-uherské monarchie. Myšlenka jednoho československého politického národa měla usnadnit vznik samostatného státu právě u velmocí. Netřeba zapírat, že tento konstrukt doprovázely od počátku i obtíže. Neexistoval společný jazyk, nebylo dost politiků, kteří by mohli reprezentovat Slovensko v novém státě, byly tu problémy s určením hranic, Němci a Maďaři se v novém státě stali menšinou, ačkoli v monarchii tomu bylo naopak. To vše předznamenalo problematické stránky dalšího vývoje Československa.

Možná i to, co se stalo v roce 1993, tedy vznik dvou samostatných států.

Ano, na tu stoletou historii lze nahlížet i jako na hledání ideálního vztahu Čechů a Slováků ve společném státě. Způsob, jak jsme se nakonec rozdělili a posléze navázali velmi pestré, kvalitní a přátelské vztahy, může sloužit jako výjimečný příklad toho, že rozpad státu nemusí být doprovázen katastrofickými scénáři. Vzhledem k tomu, že oba státy se pak sešly v evropských strukturách a v NATO, rok 1993 není třeba vnímat až tak tragicky.

Vraťme se ještě k Masarykově roli. On v roce 1915 odešel do exilu a přes Švýcarsko se dostal nejprve na Západ a poté podnikl i cestu do Ruska a přes Sibiř do Japonska a Spojených států. Přitom neúnavně pracoval na budoucím postavení své vlasti, díky Štefánikovi se potkal s francouzským premiérem, jeho setkání s americkým prezidentem Wilsonem bylo možná klíčové. Jakou roli v těchto aktivitách hrály československé legie, jež Masaryk promyšleně povzbuzoval?

Je zřejmé, že celá činnost československého zahraničního exilu je klíčová, ať již šlo vedle Masaryka
o Milana R. Štefánika nebo Edvarda Beneše, který zastával roli výkonného diplomata. Tito tři udělali pro přijetí myšlenky na vznik Československa mezi spojeneckými politiky nejvíc. Bez domácí podpory by to ale nezvládli. Šťastně se tu setkaly aktivity domácí a exilové politické reprezentace. Klíčovou roli ale sehráli ti, kteří na válečném poli bojovali za myšlenku společného státu. Zmínka o legiích a vojácích, kteří za budoucí stát položili život, by měla být na jednom z prvních míst.

Legionářů nebyla žádná hrstka, uvádí se, že Čechů bylo v legiích kolem 110 tisíc, Slováků přes pět tisíc, což je v porovnání s dvaceti tisíci současných profesionálních vojáků obrovské číslo.

Je to tak, navíc legie nepůsobily jen ve Francii na západní frontě, ale také v Itálii a v Rusku. Masaryk sám považoval Rusko za klíčový evropský stát a přivítal zejména první z ruských revolucí jako šanci na reformu Ruska. Legie ovšem sehrály rozhodující roli také po bolševické revoluci, kdy bojem proti nové bolševické moci a kontrolou transsibiřské magistrály představovaly jednu z mála bojeschopných jednotek, které spojenci ve strategii boje proti bolševikům měli. To evidentně přispělo k uznání československé exilové reprezentace a k prosazení československých nároků i v prvních poválečných letech. Bez legií by to samostatný stát měl velmi těžké.

O jaké spojence se otcové zakladatelé opírali v zahraničí? V Evropě v té době hrála diplomatické první housle Francie, takže o ni?

Po bolševické revoluci a po aktivním vstupu do války rostl i v Evropě vliv Spojených států. Prezident Woodrow Wilson si uvědomoval, že je potřeba postavit alternativu novému sovětskému režimu, který v Trockého představách počítal se světovou revolucí. Masarykovo působení ve Spojených státech je tak možné vnímat jako hledání určité ideové opory pro střední Evropu. Rozhodující úlohu však hrály evropské mocnosti, proto byla tak důležitá Štefánikova a Benešova mise ve Francii, která se postavila jako první za myšlenku samostatného Československa včetně podpory jeho uvažovaných hranic. V domácí politice to ovšem bylo velmi pestré. Karel Kramář, předseda Československého národního výboru a první premiér, počítal ve svých plánech s Ruskem, ale s jiným, než si ho představoval Masaryk a pochopitelně úplně jiným, než jak vypadalo po bolševické revoluci. Kramářova slovanská orientace na Rusko dostala po roce 1917 velkou ránu a bylo zřejmé, že zvítězila Masarykova představa, kterou po roce 1918 prakticky naplňoval hlavně Beneš jako ministr zahraničí. Byli tu ale další politici, kteří se soustředili na převzetí moci a vybudování samostatného státu. S nimi se pojí označení Muži 28. října. Paradoxně v tomto časovém úseku část představitelů Národního výboru včetně Kramáře odjela do Ženevy, kde jednala s exilovou reprezentací o možnosti vyhlásit republiku. Mezitím byl ten stát doma vyhlášen.

Konkrétně Isidorem Zahradníkem, což je jméno, které poněkud zapadalo prachem, ale byl to on, kdo na Václavském náměstí prohlásil vznik Československa.

Kromě člena Národního výboru Zahradníka, který samostatnost pod sochou sv. Václava vyhlásil dost spontánně a poté se stal prvním ministrem železnic, sehrál důležitou roli Alois Rašín, který přišel s textem prvního zákona, jímž se vyhlásil československý stát a stanovil základní pravidla, aby se předešlo chaosu a mohla fungovat státní správa. Slovensko reprezentoval Vavro Šrobár, byl tam agrární politik a schopný organizátor Antonín Švehla i významný představitel sociálnědemokratické strany František Soukup či národní socialista Jiří Stříbrný. Oni vlastně narýsovali první, tzv. všenárodní poválečnou koalici. Zajímavé je, že se neprosadila myšlenka sociální revoluce, kterou chtěli jako první provést někteří radikální socialisté ještě před 28. říjnem, naopak nosnou se ukázala být myšlenka samostatného státu. A důležité bylo, že pro ni byla získána nejen česká veřejnost, ale i slovenští politici.

Možná je dobré připomenout, že ani taková ikona, jakou byl Masaryk, nezískávala v nepřímé parlamentní volbě nějakou devadesátiprocentní většinu, ale mezi 65 a 74 procenty. Nikdy ho přitom nevolili komunisté a slovenští nacionalisté. Takže rozhodně nelze říct, že první republika byla politickou idylou bez svárů a rozepří.

Nadšení z nového státu udrželo národní koalici jen určitou dobu. Po prvních volbách, jimiž byly ty obecní, vznikla rudo-zelená koalice sociálních demokratů a agrárníků, která ukončila první období. Pochopitelně přicházely různé spory, aféry, normální politický život. Nestandardní bylo to, že významnou část obyvatelstva tvořily německá a maďarská menšina, které nový stát nepřijal za své. Možná i proto, že se jejich zástupci na formování vrcholných orgánů nepodíleli. I když se ve druhé polovině 20. let zdálo, že by se to mohlo změnit a najít širší politickou shodu i s německými stranami, 30. léta znovu odhalila slabá místa politického systému – kromě menšinové politiky to bylo i lákání totalitních ideologií fašismu a komunismu.

Dal by se dnešním slovníkem označit Masarykův výkon prezidentské funkce jako aktivistický? Kupříkladu proto, že všechna důležitá rozhodnutí se předjednávala na Hradě a také ve formátu tzv. Pětky?

Ono je to ještě zajímavější. Masaryk hned po svém zvolení projevil nespokojenost se svým ústavním postavením. V první prozatímní ústavě měl totiž prezident velmi omezené pravomoci. Když se vrátil z exilu, ihned napsal tvůrci ústavy Alfrédu Meissnerovi dopis a požádal ho, aby se v novele ústavy jeho pravomoci rozšířily. To se také již na jaře 1919 stalo.

O jaké mu šlo?

Zejména ty ve vztahu ke jmenování vlády. Ale třeba i jmenování univerzitních profesorů prezidentem bylo do ústavy doplněno na Masarykovu výslovnou žádost.

Možná proto, že si pamatoval na své jmenování, kdy mu František Josef I. jako výraz pohrdání nepodal ruku...

To v tom nějakou podprahovou roli hrát mohlo, ale pro Masaryka jako univerzitního profesora bylo hlavně důležité zdůraznit vztah mezi hlavou státu a akademickou sférou. Pochopitelně zásadní změnou, o níž si řekl, byla pravomoc jmenovat ministerského předsedu a členy vlády, a to bez podmínek.

Mohl svévolně jmenovat opravdu kohokoliv bez konzultací?

Nedělo se to, protože Masaryk věděl, že by to nefungovalo a vláda musela mít důvěru poslanecké sněmovny. Jmenoval premiéra a na jeho návrh členy vlády. Respektoval přitom koaliční dohody, ale u některých postů si stranám řekl o dva či tři návrhy a členy vlády s premiérem předjednával. Poměrně často vyjádřil nesouhlas s nějakou navrženou osobou pro konkrétní resort i pro obsazení dalších ústavních funkcí. Po lihové aféře měl třeba problém s agrárníkem Karlem Práškem jako předsedou Senátu. Svůj vliv tedy aktivně uplatňoval. Za první republiky také nikdy nedošlo k takové krizi, která by skončila vyslovením nedůvěry vládě.

Čím to?

Prezident Masaryk vždycky preventivně zasáhl, vládu odvolal a jmenoval nový kabinet, většinou úřednický nebo poloúřednický. A například vždycky trval na tom, že Edvard Beneš bude ministrem zahraničních věcí.

Můžeme z toho vyvodit, že šlo o poloprezidentský systém, byť z ústavy to neplynulo?

Řekl bych, že Masaryk využíval své významné pozice v ústavním, ale zejména politickém systému. V praktickém fungování státu byl Masaryk velmi aktivistickým prezidentem. Dokonce používal metody, které bychom u politika, jenž je dnes chápán jako symbol morálky, nečekali. Konkrétně mám na mysli, že neváhal využívat i finanční prostředky ve svém tajném fondu, dnes bychom možná řekli, že tak trochu napomáhal politické korupci.

Účel světil prostředky?

První republiku si nemůžeme idealizovat. I Masaryk někdy využíval ne vždy úplně čisté metody politického boje pro prosazení své politiky. V tom se příliš nelišil od ostatních, ale díky symbolickému postavení hlavy státu a držení prozápadní a zásadně demokratické orientace z mého pohledu klady vždy převáží nad eventuálními výtkami k tomu, jak se pohyboval v konkrétním politickém prostředí. On také velmi umně používal pro prosazení svých představ to, čemu se říká seskupení Hradu, což byli politici vládních stran, diplomaté, vojáci, intelektuálové, spisovatelé, kteří ho podporovali, takže si dokázal vytvořit odpovídající strukturu. V tom byl výjimečný.

Masaryk byl také výrazný myslitel, byl prezident intelektuál, který své představy o správě věcí veřejných formuloval v knihách, teoretických pracích. Podobně lze pak nahlížet už jen na Václava Havla a Václava Klause, byť první se projevoval jako esejista, druhý jako autor ekonomických studií. Tento typ člověka třeba v současné sestavě kandidátů chybí, byť profesor Drahoš je také akademik, leč přírodovědného zaměření.

Do toho seznamu bych ještě doplnil Edvarda Beneše, který se pokoušel navázat na Masarykův odkaz, i když tak není vzhledem k jeho spojení s roky 1938 a 1948 jednoznačně vnímán. Václav Havel se pak vědomě snažil navazovat na tradici masarykovské politiky. Do značné míry se mu to dařilo a zejména pro zahraničí se stal symbolem právě takového prezidenta. Václavu Klausovi se to podařilo v jiném směru, především v teoretické a praktické rovině ekonomické transformace. To je mu třeba přiznat, i když si svůj odkaz na závěr poněkud pokazil spornou amnestií. Jak už to bývá, výsledky se většinou měří posledním krokem. U současného prezidenta bohužel vidíme odklon od podobného pojímání prezidentské funkce.

Není to zvláštní, když právě Miloš Zeman je z mého pohledu typický intelektuál, mimochodem autor několika knih?

Před první volbou se podle mě dokonce snažil se takto prezentovat, ale pak pochopil, že jeho voliči to od něj neočekávají. Seznal, že v současné době by s nějakým nekonfrontačním či dokonce akademickým stylem neuspěl. A Miloš Zeman je typem politika, který velmi dobře vnímá, co chtějí jeho příznivci slyšet. Svoji kampaň tak postavil na vymezování se mimo jiné i proti světu intelektuálů…

Vnímáte to jako deficit jeho prezidentství?

Myslím, že je to škoda. Ale možná jako větší problém vnímám, že se Miloši Zemanovi podařilo snížit hodnotu výkonu prezidentské funkce a nemyslet na to, co bude po něm. Jeho současné uchopení prezidentství je založeno na oslabování tradičně pojatého politického systému a k tomu mu slouží i vymezování se proti roli prezidenta, který by byl nezávislým nestraníkem a mediátorem politických sporů. To omezuje i možnosti protikandidátů vnést do kampaně právě tento intelektuální, nepolitický rozměr. Myslím, že Jiří Drahoš by ale tímto typem kandidáta mohl být, protože jeho předchozí působení v akademické sféře ho k tomu předurčuje. Zároveň není bez šance zaujmout i širší okruh veřejnosti. O něco podobného se snaží i další, Michal Horáček, Pavel Fischer či Marek Hilšer.

Otázka je, zda objektivně dnešní svět podobný typ přemítavých, neagresivních státníků potřebuje. Stačí se podívat, kdo sbírá body – Trump v USA, Putin v Rusku, Orbán v Maďarsku.

Vždy je to otázka konkrétního společenského a politického kontextu. Nevylučoval bych, že poptávka po jiném politickém stylu bude za pět či deset let vypadat jinak. Nevzdával bych se naděje, že politickou osobnost schopnou nést silné myšlenkové poselství, české prostředí nakonec znovu vyprodukuje. Kdybychom setrvali u toho, že už se to nikdy nezmění, dostali bychom se možná…

K dělnickým prezidentům?

Spíše do ještě větší beznaděje. Volby většinou reflektují konkrétní situaci, ale většina společnosti by měla usilovat o nějaký myšlenkový přesah. Měla by si proto přát prezidenty typu již zmíněného Masaryka či Havla nebo i předchozího německého prezidenta Joachima Gaucka.

Vy se pohybujete mezi mladými lidmi, posloucháte jejich názory, úvahy a přání. Jakým směrem by se i vzhledem k jejich budoucnosti měla Česká republika ubírat?

Jsem rád, že jste zmínila mladou generaci, protože především k ní by se měly upírat úvahy o výhledu do budoucna. S ohledem na to, čím prošel československý stát ve 20. století, je základní věcí mezinárodní ukotvení naší republiky. Český stát by měl usilovat o upevnění svého postavení ve strukturách EU a NATO, což neznamená, že by měl rezignovat na snahu o racionální reformu unie. Alternativou, a to zejména pro mladou generaci, však rozhodně není úsilí o vystoupení z EU, neboť průběh minulého století jasně ukázal, že pro český stát není řešením pobývat ve středoevropském prostoru neukotveně mezi velmocemi. Pro vnitřní vývoj je důležité, aby myšlenky o demokracii bez přídomku liberální byly vnímány jako nebezpečné zahrávání s experimenty. Pokud jsme se k nějakému systému po roce 1989 dopracovali a měli si ho vážit a pracovat na jeho kultivaci, je to právě systém liberální parlamentní demokracie a demokratického právního státu.

KDO JE PROF. JAN KUKLÍK, DrSc.

KDO JE PROF. JAN KUKLÍK, DrSc.
Narodil se 1. srpna 1967 v Praze.

Vystudoval Právnickou fakultu UK, jako postgraduální student pobýval na koleji St. Edmund Hall v Oxfordu, v roce 2014 přednášel na University of San Francisco.

Zaměřuje   se   jak   na   dějiny   angloamerického práva, tak na právní dějiny Československé republiky, úzce pak na historii československého odboje za 2. světové války a dějiny komunistického Československa. 

Vede semináře  z českých a československých právních dějin.

V roce 2013 byl zvolen děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy a loni funkci obhájil.