Jan Kuklík: Masaryk byl velmi aktivistickým prezidentem

2. leden 2018 četba na 19 minut
Děkan Právnické fakulty UK Jan Kuklík poskytl 20. prosince v Praze rozhovor Deníku.

Děkan Právnické fakulty UK Jan Kuklík poskytl 20. prosince v Praze rozhovor Deníku.

Foto: Deník / Divíšek Martin

Roky končící osmičkami měly v českých dějinách zvláštní význam. 1918, 1938, 1948, 1968, co datum, to osudový zvrat. Jsme na prahu roku 2018, který se také zapíše do historie, zvolíme si podruhé v přímé volbě hlavu státu, premiér Andrej Babiš požádá sněmovnu o důvěru pro svou vládu. Současné dění se bude prolínat s ději dávno minulými, které přesto do značné míry profilují charakter dneška. S profesorem Janem Kuklíkem, děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a odborníkem na právní dějiny Československé republiky, jsme hovořili o spojnicích mezi desetiletími.

O jaké spojence se otcové zakladatelé opírali v zahraničí? V Evropě v té době hrála diplomatické první housle Francie, takže o ni?

Po bolševické revoluci a po aktivním vstupu do války rostl i v Evropě vliv Spojených států. Prezident  Woodrow Wilson si uvědomoval, že je potřeba postavit alternativu novému sovětskému režimu, který v Trockého představách počítal se světovou revolucí. Masarykovo působení ve Spojených státech je tak možné vnímat jako hledání určité ideové opory pro střední Evropu. Rozhodující úlohu však hrály evropské mocnosti, proto byla tak důležitá Štefánikova a Benešova mise ve Francii, která se postavila jako první za myšlenku samostatného Československa včetně podpory jeho uvažovaných hranic.  V domácí politice to ovšem bylo velmi pestré. Karel Kramář, předseda Československého národního výboru a první premiér, počítal ve svých plánech s Ruskem, ale s jiným, než si ho představoval Masaryk a pochopitelně úplně jiným, než jak vypadalo po bolševické revoluci. Kramářova slovanská orientace na Rusko dostala po roce 1917 velkou ránu a bylo zřejmé, že zvítězila Masarykova představa, kterou po roce 1918 prakticky naplňoval hlavně Beneš jako ministr zahraničí. Byli tu ale další politici, kteří se soustředili na převzetí moci a vybudování samostatného státu. S nimi se pojí označení Muži 28. října. Paradoxně v tomto časovém úseku část představitelů Národního výboru včetně Kramáře odjela do Ženevy, kde jednala s exilovou reprezentací o možnosti vyhlásit republiku. Mezitím byl ten stát doma vyhlášen.

Konkrétně Isidorem Zahradníkem, což je jméno, které poněkud zapadalo prachem, ale byl to on, kdo na Václavském náměstí prohlásil vznik Československa.

Kromě člena Národního výboru Zahradníka, který samostatnost pod sochou sv. Václava vyhlásil dost spontánně a poté se stal prvním ministrem železnic, sehrál důležitou roli Alois Rašín, který přišel s textem prvního zákona, jímž se vyhlásil československý stát a stanovil základní pravidla, aby se předešlo chaosu a mohla fungovat státní správa. Slovensko reprezentoval Vavro Šrobár, byl tam agrární politik a schopný organizátor Antonín Švehla i významný představitel sociálnědemokratické strany František Soukup či národní socialista Jiří Stříbrný. Oni vlastně narýsovali první, tzv. všenárodní poválečnou koalici. Zajímavé je, že se neprosadila myšlenka sociální revoluce, kterou chtěli jako první provést někteří radikální socialisté ještě před 28. říjnem, naopak nosnou se ukázala být myšlenka samostatného státu. A důležité bylo, že pro ni byla získána nejen česká veřejnost, ale i slovenští politici.

Možná je dobré připomenout, že ani taková ikona, jakou byl Masaryk, nezískávala v nepřímé parlamentní volbě nějakou devadesátiprocentní většinu, ale mezi 65 a 74 procenty. Nikdy ho přitom nevolili komunisté a slovenští nacionalisté. Takže rozhodně nelze říct, že první republika byla politickou idylou bez svárů a rozepří.

Nadšení z nového státu udrželo národní koalici jen určitou dobu. Po prvních volbách, jimiž byly ty obecní, vznikla rudo-zelená koalice sociálních demokratů a agrárníků, která ukončila první období. Pochopitelně přicházely různé spory, aféry, normální politický život. Nestandardní bylo to, že významnou část obyvatelstva tvořily německá a maďarská menšina, které nový stát nepřijal za své. Možná i proto, že se jejich zástupci na formování vrcholných orgánů nepodíleli. I když se ve druhé polovině 20. let zdálo, že by se to mohlo změnit a najít širší politickou shodu i s německými stranami, 30. léta znovu odhalila slabá místa politického systému – kromě menšinové politiky to bylo i lákání totalitních ideologií fašismu a komunismu. 

Dal by se dnešním slovníkem označit Masarykův výkon prezidentské funkce jako aktivistický? Kupříkladu proto, že všechna důležitá rozhodnutí se předjednávala na Hradě a také ve formátu tzv. Pětky?

Ono je to ještě zajímavější. Masaryk hned po svém zvolení projevil nespokojenost se svým ústavním postavením. V první prozatímní ústavě měl totiž prezident velmi omezené pravomoci. Když se vrátil z exilu, ihned napsal tvůrci ústavy Alfrédu Meissnerovi dopis a požádal ho, aby se v novele ústavy jeho pravomoci rozšířily. To se také již na jaře 1919 stalo.

O jaké mu šlo?

Zejména ty ve vztahu ke jmenování vlády. Ale třeba i jmenování univerzitních profesorů prezidentem bylo do ústavy doplněno na Masarykovu výslovnou žádost.

Možná proto, že si pamatoval na své jmenování, kdy mu František Josef I. jako výraz pohrdání nepodal ruku…

To v tom nějakou podprahovou roli hrát mohlo, ale pro Masaryka jako univerzitního profesora bylo hlavně důležité zdůraznit vztah mezi hlavou státu a akademickou sférou. Pochopitelně zásadní změnou, o níž si řekl, byla pravomoc jmenovat ministerského předsedu a členy vlády, a to bez podmínek.

FOTOGALERIE

Mohl svévolně jmenovat opravdu kohokoliv bez konzultací?

Nedělo se to, protože Masaryk věděl, že by to nefungovalo a vláda musela mít důvěru poslanecké sněmovny. Jmenoval premiéra a na jeho návrh členy vlády. Respektoval přitom koaliční dohody, ale u některých postů si stranám řekl o dva či tři návrhy a členy vlády s premiérem předjednával. Poměrně často vyjádřil nesouhlas s nějakou navrženou osobou pro konkrétní resort i pro obsazení dalších ústavních funkcí. Po lihové aféře měl třeba problém s agrárníkem Karlem Práškem jako předsedou Senátu. Svůj vliv tedy aktivně uplatňoval. Za první republiky také nikdy nedošlo k takové krizi, která by skončila vyslovením nedůvěry vládě.

Čím to?

Prezident Masaryk vždycky preventivně zasáhl, vládu odvolal a jmenoval nový kabinet, většinou úřednický nebo poloúřednický. A například vždycky trval na tom, že Edvard Beneš bude ministrem zahraničních věcí.

Můžeme z toho vyvodit, že šlo o poloprezidentský systém, byť z ústavy to neplynulo?

Řekl bych, že Masaryk využíval své významné pozice v ústavním, ale zejména politickém systému. V praktickém fungování státu byl Masaryk velmi aktivistickým prezidentem. Dokonce používal metody, které bychom u politika, jenž je dnes chápán jako symbol morálky, nečekali. Konkrétně mám na mysli, že neváhal využívat i finanční prostředky ve svém tajném fondu, dnes bychom možná řekli, že tak trochu napomáhal politické korupci.

Účel světil prostředky?

První republiku si nemůžeme idealizovat. I Masaryk někdy využíval ne vždy úplně čisté metody politického boje pro prosazení své politiky. V tom se příliš nelišil od ostatních, ale díky symbolickému postavení hlavy státu a držení prozápadní a zásadně demokratické orientace z mého pohledu klady vždy převáží nad eventuálními výtkami k tomu, jak se pohyboval v konkrétním politickém prostředí. On také velmi umně používal pro prosazení svých představ to, čemu se říká seskupení Hradu, což byli politici vládních stran, diplomaté, vojáci, intelektuálové, spisovatelé, kteří ho podporovali, takže si dokázal vytvořit odpovídající strukturu. V tom byl výjimečný.

Akční letáky