Ve svých 15 letech asistovala jako svědek u přípravy těla k pitvě v Ústavu soudního lékařství. V dospělosti se dostala do hledáčku StB a byla mnohokrát zatčena a vyslýchána za protirežimní činnost. Květoslava Neradová, rozená Pánková, profesorka, literátka a rozhlasová publicistka se narodila 9. dubna 1933 v Praze.

Vyrůstala na Albertově, kde její otec pracoval jako zřízenec Ústavu soudního lékařství. Právě díky němu se jako svědek dostala dne 10. března 1948 k tělu mrtvého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. „Otec přes něj dal noviny, abych ho neviděla nahého, a zavolal mě k němu,“ vyprávěla.

Sebevražda? Ne!

Otec měl určité zkušenosti, jak vypadají lidé, kteří buď spadnou z okna, nebo jsou zastřelení. On i asistent spontánně řekli: „Tohle není sebevražda. Takhle nevypadá člověk po sebevraždě!? Jenže lékaři, ti odpovědní a graduovaní, tvrdili, že to sebevražda byla, a uvedli to i do protokolu z pitvy. Zatímco můj otec celou dobu tvrdil, že to sebevražda nemohla být. Měl pro to důvody. Co si vzpomínám, tak měl Masaryk odřené ruce. Říkal, že člověk, který skočí z okna, se nechytá omítky. Já tomu nerozumím, ale tohle si pamatuji. Masaryk vypadal hezky. Měl krásnou hlavu, neměl ji poraněnou, nebyl střelený do hlavy. Poznala jsem ho hned. Byl to vlastně krásný člověk,“ vzpomínala Neradová.

Květoslava byla v dětství často nemocná a celé zimy proležela v posteli a četla. Její literární vzdělání bylo ohromující a zužitkovala ho ve studiu i v životě. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala obor čeština a ruština.

Zaměřila se na období baroka, a zvláště pak staré texty Bohuslava Balbína. O jejím nadání svědčí fakt, že již ve svých 22 letech přednášela na univerzitě starou českou literaturu, později knihovnictví a dějiny kultury.

Přednášení měla v krvi a pro své studenty doslova žila. Po večerech pro ně pořádala tajné bytové přednášky a setkání s literáty a herci. Bohužel ji ale jeden ze studentů zkraje 70. let udal.

Nezlomili ji

Následovala série zatýkání a výslechů na StB, která neustávala několik let. Během mnohahodinových výslechů ji policisté psychicky i fyzicky týrali. „Advent byla doba docházení do Bartolomějské. Vždycky jsem z toho zhubla, takže jsem na Vánoce byla štíhlá. Estébáci na mě pořád tlačili, říkali: My víme, že jste schopná… My víme, že se stýkáte s celou řadou lidí…? Tohle byl jejich způsob nátlaku,“ vzpomínala paní Květoslava. Sedm let se ji agenti pokoušeli zlomit, ona ale spolupráci vždy kategoricky odmítla.

Když byla sepsaná Charta 77, zapojila se do jejího šíření a rozmnožování. Sama ale nepodepsala. Stačilo i tak málo a na nátlak tajné policie přišla o místo na fakultě. Její bývalí studenti jí pomohli najít místo ve Státní knihovně, kde s několika přestávkami pracovala až do roku 1990.

Vedle tajných přednášek a organizování mnoha protirežimních akcí navíc rozmnožovala samizdaty. Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátila na fakultu žurnalistiky a založila křesťanskou Vyšší odbornou školu publicistiky. Zemřela v roce 2016.