Zdroj: ČTK
Siwiec se upálil před Palachem. Necítím žádnou bolest, tvrdil, když umíral
Měl pět dětí, oddanou ženu a přesto se polil rozpouštědlem a škrtl sirkou. Dne 8. září 1968 se na varšavském Stadionu Desetiletí slavily dožínky, sešlo se tu sto tisíc prominentů, včetně Ryszarda Siwiece, filozofa, otřeseného vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
„Necítím žádnou bolest,“ loučil se s životem pomenší muž, spečený na 85 procentech těla. Do Varšavy přijel vlakem a svůj čin měl jasně promyšlený. Opovrhoval polským bolševickým režimem, za války byl významným členem odbojové Zemské armády (Armia Krajowa).
V Polsku, zkorumpovaném politicky, ekonomicky i morálně, nemohl dál. Poslední kapkou byla noc z 20. na 21. srpna 1968, kdy i jeho krajané napadli Československo toužící po svobodě.
„Bolí mě jen obě ruce, levá, kterou člověk v tomto polském zřízení má na skládání falešných přísah; a pravá, která je na podávání ruky těm, jimž člověk tu falešnou přísahu složil.“ To jsou přerývaná, poslední slova hrdiny, po němž bude po čtyřiceti letech pojmenována jedna z pražských ulic.
Siwiecův čin byl ve své době neslýchaný, upálení jako protest v novodobé historii nikdo v Evropě nepoužil. I proto zprávám o činu, kterému přihlížel nabitý Stadion Desetiletí pro sto tisíc diváků, zpočátku nevěřily ani disidentské kruhy. Komunistické tajné policii se povedlo zvěst o živé pochodni ututlat, polská redakce Rádia Svobodná Evropa se k ní dostala až na jaře 1969, tedy po činu Jana Palacha z 16. ledna toho roku.
O Siwiecovi, který dva dny před činem nahrál na magnetofon své „záhrobní“ poselství, se v plné šíři dozvíme až po roce 1989. „Já, Ryszard Siwiec, zdráv na těle i na duchu, jsem se po dlouhém boji a úvaze rozhodl vyjádřit protest proti totální tyranii zla, nenávisti a lži, které ovládají svět,“ uvedl muž, kterého v roce 2001 vyznamenal Václav Havel Řádem Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně.
Obdobnou poctu, nejvyšší polské státní vyznamenání, Siwiecovi pozůstalí nepřijali. Tehdejším prezidentem byl totiž bývalý komunista Aleksander Kwaśniewski.
Ti, kteří Siwiece následovali:
Čin Jana Palacha, jenž se ve dvaceti letech upálil na protest proti sovětské okupaci Československa, dodnes zůstává jedním z největších příběhů českých dějin. Student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy obětoval svůj život 16. ledna 1969 na protest proti potlačování svobod a pasivnímu vlažnosti veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy. Palach se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze, po třech dnech zemřel.
Sándor Bauer(1969) Maďarský student, který jako první navázal na Palacha. Čtyři dny po něm se upálil v Budapešti u budovy muzea na protest proti komunismu.
Romas Kalanta (1972) Devatenáctiletý Litevec se vydal do centra města Kaunas, kde se benzinem polil a zapálil. Ještě týž den zemřel. Dopis na rozloučenou nezanechal, ale k upálení si vybral místo, kde byl vyhlášen konec nezávislosti Litvy. Čin byl pochopen jako protest proti sovětizaci země.
Oskar Brüsewitz (1976) Zapálil se v srpnu 1976 v centru městečka Zeitz v Sasku-Anhaltsku na protest proti komunismu. Bezprostřední příčinou se staly rozepře s prostátním vedením evangelické církve.
Oleksa Hyrnik (1978) Ukrajinský inženýr, upálil se na protest proti utlačování ukrajinského jazyka a kultury.
Walenty Badylak (1980) Polský pekař v důchodu se upálil na náměstí v Krakově proti lžím o katyňském masakru.
Jozef Aszmongyi (1992) Slovák bydlící v Nymburce se upálil na protest proti rozdělení Československa.
