četba na 4 minuty
„Necítím žádnou bolest,“ loučil se s životem pomenší muž, spečený na 85 procentech těla. Do Varšavy přijel vlakem a svůj čin měl jasně promyšlený. Opovrhoval polským bolševickým režimem, za války byl významným členem odbojové Zemské armády (Armia Krajowa).
V Polsku, zkorumpovaném politicky, ekonomicky i morálně, nemohl dál. Poslední kapkou byla noc z 20. na 21. srpna 1968, kdy i jeho krajané napadli Československo toužící po svobodě.
„Bolí mě jen obě ruce, levá, kterou člověk v tomto polském zřízení má na skládání falešných přísah; a pravá, která je na podávání ruky těm, jimž člověk tu falešnou přísahu složil.“ To jsou přerývaná, poslední slova hrdiny, po němž bude po čtyřiceti letech pojmenována jedna z pražských ulic.
Siwiecův čin byl ve své době neslýchaný, upálení jako protest v novodobé historii nikdo v Evropě nepoužil. I proto zprávám o činu, kterému přihlížel nabitý Stadion Desetiletí pro sto tisíc diváků, zpočátku nevěřily ani disidentské kruhy. Komunistické tajné policii se povedlo zvěst o živé pochodni ututlat, polská redakce Rádia Svobodná Evropa se k ní dostala až na jaře 1969, tedy po činu Jana Palacha z 16. ledna toho roku.
Jan Palach měl spálené tělo, ne mozek, vzpomíná ošetřovatelka Liana Hanusová
četba na 6 minut
O Siwiecovi, který dva dny před činem nahrál na magnetofon své „záhrobní“ poselství, se v plné šíři dozvíme až po roce 1989. „Já, Ryszard Siwiec, zdráv na těle i na duchu, jsem se po dlouhém boji a úvaze rozhodl vyjádřit protest proti totální tyranii zla, nenávisti a lži, které ovládají svět,“ uvedl muž, kterého v roce 2001 vyznamenal Václav Havel Řádem Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně.
Obdobnou poctu, nejvyšší polské státní vyznamenání, Siwiecovi pozůstalí nepřijali. Tehdejším prezidentem byl totiž bývalý komunista Aleksander Kwaśniewski.
Disident, esenbák a Palachův týden. Příběh Víta Ibla a Davida Kabzana
četba na 10 minut
Ti, kteří Siwiece následovali:
Čin Jana Palacha, jenž se ve dvaceti letech upálil na protest proti sovětské okupaci Československa, dodnes zůstává jedním z největších příběhů českých dějin. Student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy obětoval svůj život 16. ledna 1969 na protest proti potlačování svobod a pasivnímu vlažnosti veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy. Palach se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze, po třech dnech zemřel.
Sándor Bauer(1969) Maďarský student, který jako první navázal na Palacha. Čtyři dny po něm se upálil v Budapešti u budovy muzea na protest proti komunismu.
Romas Kalanta (1972) Devatenáctiletý Litevec se vydal do centra města Kaunas, kde se benzinem polil a zapálil. Ještě týž den zemřel. Dopis na rozloučenou nezanechal, ale k upálení si vybral místo, kde byl vyhlášen konec nezávislosti Litvy. Čin byl pochopen jako protest proti sovětizaci země.
Oskar Brüsewitz (1976) Zapálil se v srpnu 1976 v centru městečka Zeitz v Sasku-Anhaltsku na protest proti komunismu. Bezprostřední příčinou se staly rozepře s prostátním vedením evangelické církve.
Oleksa Hyrnik (1978) Ukrajinský inženýr, upálil se na protest proti utlačování ukrajinského jazyka a kultury.
Walenty Badylak (1980) Polský pekař v důchodu se upálil na náměstí v Krakově proti lžím o katyňském masakru.
Jozef Aszmongyi (1992) Slovák bydlící v Nymburce se upálil na protest proti rozdělení Československa.
