Svého o dvanáct let staršího manžela, se kterým má tři děti, milovala. Zakoukala se do něj ještě v době, kdy chodila do měšťanky a on jim jako mladý kněz přednášel náboženství. Podle ní se zkrátka líbil všem děvčatům. Komunistický režim se ale s oběma vůbec nemazlil.

Vzpomenete si na nějaký silný zážitek z války?

Pamatuji si na nálet bombardérů na Kralupy. Bylo to před koncem války. Na místě bylo hodně mrtvých. Můj otec byl svědkem celé této hrůzy, pomáhal odnášet mrtvé. Ukládali je do kralupského kostela na podlahu po několika vrstvách.

Jaká byla situace po válce?

Byla velká nezaměstnanost. Živila nás babička, která měla na náměstí krámek. Tatínek vstoupil do strany, byl do toho zapálený. Otevřel si živnost jako instalatér. Ale strana s tím měla problém, nechtěli mezi sebou živnostníka. Živnost mu sebrali.

Takže jste musela také pracovat?

Nejdřív ne. Šla jsem na zdravotní školu v Kladně. Na Dušičky jsem se vrátila domů s kufrem, že už se na školu nevrátím. Otec řekl, že si musím najít práci. Jezdila jsem proto na kole do Nové Vsi, kde jsem šila rukávy, límečky. Protože jsem ale měla ráda děti, dostala jsem později nabídku jít pracovat do Kralup do jesliček.

Vrátila jste se pak do školy?

Ano, dodělala jsem si dětskou sestru. Ale měla jsem namále. Přednášela nám jedna paní, polská židovka, a zrovna jsme se učili, že dělníci v Jáchymově pracují jen půl roku. Řekla jsem, že můj muž, který tam byl zavřený, v Jáchymově pracoval dva a půl roku v kuse. Přišel za mnou ředitel a řekl, co si to dovoluji, že mu dalo práci, aby mě nevyhodili.

Kde jste se s mužem seznámili?

Na měšťance. Přednášel nám náboženství a chodili jsme na faru i zpívat. Pak se ale přestěhoval. Do toho ho v roce 1948 zavřeli, pak ho pustili a v roce 1949 znovu zavřeli. Na šestnáct let. Po jedenácti letech, po amnestii, ho pustili.

Proč byl ve vězení?

Kněží tehdy dostali takzvaný pastýřský list, který měli určitou neděli v kostele po kázání přečíst. Jenže to bylo protistátní, protože komunisté byly proti katolické církvi. Jakmile to přečetl, sebrali ho. Pak si na něj ještě vymysleli, že byl v ozbrojené skupině a převáděl lidi přes hranice. Mezi zatčenými byl i sedlák, kterého jsem znala a pořád nechtěl podepsat doznání. Nakonec mu přivedli krutě zmláceného syna a řekli, že když to nepodepíše, už syna neuvidí.

Jak dlouho byl váš muž v Jáchymově?

Prošel téměř všechny věznice v republice, ale tam byl skoro tři roky. Říkal, že když přišli se zkoušečkou, svítili jim montérky, ale říkali jim, ať nečumí, protože z vězení stejně neodejdou živí, tak jim to může být jedno.

Ale pak ho pustili...

Musel jít v těch starých trestaneckých hadrech, dostal lístek na vlak a na ruku 600 korun. V Praze si vyhlédl nějakou paní a svěřil se jí. Poprosil, jestli by mu koupila kalhoty a sako, aby vypadal jako normální člověk.

Ke kněžství se ale už nemohl vrátit, je to tak?

Bylo to těžké. Lidé, kteří k němu předtím chodili na faru nyní přecházeli na druhou stranu silnice, když ho viděli. Ani můj otec s naším vztahem nesouhlasil. Řekl mi tehdy, že na pána Boha nezanevřel, ale církev mu nesmí ani ke dveřím, protože se ho předtím nezastali.

Pobyt v Jáchymově si podle vás později vybral svou daň, že?

Rakovina se mu projevila na plících. Takže mu jednu museli vzít. Říká se, že plíce jsou nejhorší, protože jsou hodně prokrvené a roznášejí metastázy dál. Což se stalo. Dostalo se mu to do kostí. Měl strašné bolesti. I kdybych vše mohla bolševikům odpustit, tak to strašně těžké umírání mého muže ne.

Byla jste s ním až do konce?

Ano. Byl přikurtovaný k posteli, která s ním skákala, jak se dusil. Dodnes, když přijdu k jeho hrobu, vidím to a nemůžu jim tohle svinstvo odpustit. Zemřel o velikonoční neděli. Ve čtyři hodiny mě doktor odvedl na chodbu. Řekl, že tam nemůžu být, protože konec nebude hezký a bude to brzo. O hodinu později mi už posílali telegram, že zemřel. Byla jsem ještě v autobuse na cestě domů. Rok 1989 tak byl pro mě jakýmsi zadostiučiněním, ale je mi líto, že se toho manžel nedožil. Ačkoli teprve v únoru po revoluci mi přišel první dopis, který nebyl otevřený. Jelikož nás kvůli manželově minulosti neustále hlídali, fungoval tam do té doby jakýsi pan Adámek.

Domov pro seniory Chodov

Příspěvková organizace založená hlavním městem Praha. Předmětem činnosti domova je péče o seniory, kteří mají sníženou soběstačnost, především z důvodu pokročilého věku a jejich situace vyžaduje pomoc jiných osob v zařízení sociálních služeb. Určený pro osoby od 65 let. Nachází se v ulici Donovalská 2222/31, Praha 4 Chodov.

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.eu. Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.