Jeden den nás komunisté vyhnali, druhý den zbourali dům, vypráví disident

Viktor Parkán

Viktor Parkán

Foto: Post Bellum

Seriál Příběhy pamětníků připomíná skrze autentická vyprávění historické události a osobnosti 20. století. V dnešním díle představíme, jak komunistický režim zacházel s nepohodlnými rodinami. Viktor Parkán a jeho žena podepsali v 70. letech Chartu 77 a stýkali se s disidenty. Přijímali je ve svém domě v Řepčicích na Litoměřicku. Za to jim byl dům vyvlastněn a oni se museli i s třemi malými dětmi a minimálním odškodným odstěhovat.

V Řepčicích u Litoměřic

Zanedlouho se Viktor s budoucí manželkou Petrou rozhodli, že se odstěhují na venkov. Důvod byl praktický. V Praze bylo obtížné sehnat byt, jejich přátelé Kubíčkovi měli dítě, ale nemohli najít střechu nad hlavou, společně tedy koupili bývalý zájezdní hostinec v Řepčicích.

Rodiče Grossmannovy a dcery Eva a Ricarda v roce 1933. Rodinná idyla skončila nástupem II. světové války. Otec uprchl do Brazílie, maminka musela do transportu.

Prostě jsme do transportu nešly, vzpomínají pamětnice. Skrývaly se i v chlívku

Ještě před koupí domu v Řepčicích byla zveřejněna Charta 77, kterou Petra Parkánová podepsala a okamžitě si tím „vysloužila“ zájem tajné policie. „Když jsme se přestěhovali do Řepčic, najednou se u domu objevilo osobní auto a vystoupili z něj dva civilisté. Já jsem byl zrovna v patře a najednou vidím z okna, jak cpou moji ženu auta a odjíždějí. Nikdo se nepředstavil, nikdo nikomu nic neřekl,“ vzpomíná na dramatickou situaci Parkán, který okamžitě vyrazil do Litoměřic,aby zjistil, kam odvezli jeho ženu.

Setkali se před policejní úřadovnou, když Petru vyváděli. „Petra zrovna vycházela ven, s ní estébák - a říkal mi: ‚Co tady děláte? My bychom vám ji vrátili.‘ Ani slovo omluvy. Chovali se naprosto bezohledně,“ říká s odporem Parkán.

S letadlem Bücker C4 na vojenské letecké akademii. „Učili jsme se, jak se létá ve trojici, ve čtveřici, v páru, barevná označení a názvy letadel. To všechno nás učili letci z Anglie.“ Hradec Králové, 1947

Mukl nesmí mít emoce. Nepřežil by s nimi, vypráví bývalý letec Antonín Zelenka

To byl teprve začátek řepčických potíží. Viktor také podepsal Chartu, do domu se nastěhoval Charlie Soukup a jeho žena, hudebník J. J. Neduha si v tanečním sále zřídil zkušebnu skupiny Extempore, na návštěvy začaly jezdit desítky přátel, většinou lidí z disentu. Dům se stal také kulturním útočištěm studentů a mnoha mladých lidí ze severních Čech.

Státní bezpečnost začala dům takřka okamžitě sledovat, rozšiřovala o majitelích pomluvy ve vsi a všemožně jim komplikovala život. „Pořídili jsme si třeba selátko, a když jsme dělali zabijačku, StB se o tom dozvěděla a mně se tam málem nepodařilo ani přivést řezníka. Ten sice nakonec dorazil, ale z hostů se k nám dostal jenom Václav Malý, kterému řidič autobusu zastavil mimo zastávku, on skočil do naší branky a policajti měli smůlu. Všechny ostatní legitimovali a zadrželi nebo je poslali zpátky,“ říká Parkán.

Pavel Wonka na archivní fotografii.

Pavla Wonku utýrali komunisté. Byl zřízený, celý se klepal, vzpomíná bratr Jiří

Když byl Charlie Soukup propuštěn z vězení, kam byl uvržen po vykonstruovaném procesu, zjistili političtí policisté, že se v Řepčicích bude konat uvítací oslava. Vymysleli si tedy, že se na poli za domem našla nevybuchlá munice z druhé světové války a odpalovali pak dělobuchy, aby lidem co nejvíc znepříjemnili pobyt: „Bylo to takové divadlo. Říkal jsem si, že na to snad mají dramaturga…“

Vyvlastnění objektu

Parkánovým se v Řepčicích narodila dcera (1979) a dva synové (1981, 1982), Viktor pracoval chvíli jako číšník a pak v dělnických povoláních. Už koncem sedmdesátých let spustila Státní bezpečnost likvidační plán: přiměla úřady, aby oznámily majitelům, že dům je třeba vyvlastnit a zbourat kvůli autobusové otočce. Parkánovi si nechali udělat nezávislý posudek, který potvrzoval, že záměr je nesmyslný a účelový, protože v místě vedou jen dvě téměř nepoužívané cesty, najali si právníka, bojovali s režimním aparátem několik let.

Vyhrát ovšem nemohli - všechny úřady podléhaly v Československu centrálnímu řízení, a když nastoupila StB a politický zájem, nehrála individuální práva roli. Dům, který představoval jakýsi ostrov normality, byl vyvlastněn v roce 1981, vystěhování proběhlo roku 1983. Parkánovi a Kubíčkovi dostali od státu odškodné ve výši odhadní ceny. Odmítli úřady nabídnutý náhradní byt v Litoměřicích a nastěhovali se k příbuzným do Prahy.

Na Borůvkové hoře si disidenti vyměňovali samizdaty a informace.

Setkání disidentů: Poláci odešli husím pochodem, Češi bloudili každý sám

V Praze žil Viktor s rodinou tři roky, potom se přestěhovali do malé vesnice u Plané u Mariánských Lázní, kde získal práci v uranovém dole: „Byla to taková malá šachta, jen pro pár lidí, skoro rodinné prostředí. Jako chartisté jsme dost obtížně sháněli zaměstnání, ale v tom dole mě vzali bez potíží, měli málo lidí, skoro nikdo tam nechtěl,“ vzpomíná Viktor Parkán.

Demokratický deficit

Po pádu komunismu se život Viktora Parkána od základu změnil. Přestěhoval se s rodinou do Slaného, aby to měl blíž do Prahy: „Během převratu jsem začal dělat distribuci pro Informační servis. To byl takový revoluční bulletin, který se vyvinul ze samizdatového časopisu Sport a z něj se pak stal Týdeník Respekt.“ Posléze nastoupil na ministerstvo vnitra, kde měl na starosti migrační a azylovou politiku.

Stanislav Pitaš

Stanislav Pitaš zvaný Guma: Lehl si na zem. Estébáci kvůli tomu rozpoutali peklo

Když se ohlíží do minulosti, říká, že navzdory četným výslechům, šikaně a domovním prohlídkám ničeho nelituje: „Poznal jsem spoustu výborných lidí, k nimž bych se jinak nedostal, neodešel jsem do emigrace a zůstal jsem vnitřně svobodný.“

Ze současných autoritářských tendencí a politických poměrů, které mimo jiné přinášejí rehabilitaci lidí, zkompromitovaných za komunistického režimu, je Viktor Parkán otrávený, jejich kořeny vidí mimo jiné v krátké demokratické tradici: „Česká demokracie trvala v moderních dějinách jen krátce, od konce první republiky do roku 1989 tu nebyla svoboda. Ten demokratický deficit jsme zatím nedokázali zvládnout.“

Autor: Adam Drda

Vzpomínky Viktora Parkána zaznamenali lidé z Post Bellum pro sbírku Paměť národa, jeho vyprávění natáčely také děti v rámci vzdělávacího projektu společnosti Post Bellum Příběhy našich sousedů.

Sbírka Paměť národa obsahuje na sedm tisíc pamětí válečných veteránů, odbojářů, bývalých politických vězňů a dalších. Dokumentaristická práce je financována díky drobným darům lidí z Klubu přátel Paměti národa. Ti dostávají zdarma pravidelně časopis, CD s Příběhy 20. století, pozvánky na výlety, do divadel nebo do kina. Pokud vám činnost Paměti národa připadá smysluplná, můžete se také stát členem Klubu přátel a projekt podpořit.

Z Paměti národa vznikají rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Příběh Viktora Parkána si poslechněte v sobotu 23. června v 21h na Radiožurnálu.

Jaroslav Kočí

Fotky vojáků wehrmachtu a Rudé armády ho málem přivedly do kriminálu

◀ PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST ▶