K optimismu někdy stačí málo. Jen co čerstvě zvolený americký prezident Donald Trump minulý čtvrtek bez ironie poděkoval své poražené soupeřce Hillary Clintonové za roky služby vlasti a vyzval národ včetně svých odpůrců ke společné práci pro Ameriku, zaplavila celý svět vlna úlevných komentářů.

Jen klid, ujišťovaly vyděšenou veřejnost, Donald Trump už bere zpátečku. Obavy byly zbytečné, hrozivé předvolební sliby jsou zapomenuty, radikální divous se vrací do vyjetých kolejí americké demokracie. A nějaký ten nekorektní šťouch jako zeď proti Mexiku zarezlému západnímu systému jen prospěje, psalo se s úlevou, že dějiny přece jen budou mít nějaké rozumné pokračování.

Ošidný pocit, že se svět druhý den po zvolení obávaného politika nezbořil a že tudíž nebude tak zle, zažívali lidé v historii často.

Přímo byla slyšet rána, jak spadl kámen ze srdce všem, kteří čekali, že snad hned 9. listopadu ráno pošle Trump pro Clintonovou policejní anton. Nebo že už v poledne Trump slíbí lednové zrušení protiruských sankcí a ohlásí odchod USA z NATO.

Fakt, že k ničemu takovému zatím nedošlo, však neznamená nic. Víc než o Trumpově směřování svědčí totiž vzedmutá vlna trumpovského optimismu o zoufalé touze pozorovatelů zachovat staré zlaté časy euroamerické dominance. A to se pak jako dobrá zpráva vděčně bere i jen pouhá Trumpova schopnost sejít se s dosluhujícím Barackem Obamou.

Teprve čas ukáže, nakolik jde, či nejde o naději opodstatněnou. Ošidný pocit, že se svět druhý den po zvolení obávaného politika nezbořil a že tudíž nebude tak zle, zažívali lidé v historii často.

Radikálové, kteří překvapili

Dějiny znají ohledně „jestřábů" jak happyendy, tak tragédie. V souvislosti s Trumpem byl často zmiňován jeho slavný předchůdce, 40. americký prezident Ronald Reagan.

I on byl ve své době nejstarší americkou hlavou státu a panoval strach z jeho radikálnosti i herecké čili málo politické minulosti. Jeden z nejvýznamnějších černých stoupenců předchozího prezidenta Jimmyho Cartera, bývalý velvyslanec USA u OSN Andrew Young, dokonce během kampaně v roce 1980 tvrdil, že pokud uspěje Reagan, bude „normální zabíjet negry".

Sám Reagan používal drsný slovník podobně jako Trump či náš Miloš Zeman. „Bylo mi řečeno, že nemám používat slovo deprese. Dobře, řeknu vám definici. Recese je, když váš soused ztratí práci, deprese je, když vy ztratíte práci. Obnova je, když Jimmy Carter ztratí svou práci," vtipkoval.

Ačkoli se Ronald Reagan (vpravo) během kampaně roku 1980 vymezoval proti Jimmymu Carterovi jako ostrý jestřáb, nakonec byla jeho éra pro USA i pro svět požehnáním.Autor: Archiv

O tom, že Reagan nakonec nevstoupil do historie jako prezident mluvka a amatér, nýbrž se stal uznávanou úspěšnou a demokraticky vládnoucí hlavou státu, ovšem nerozhodlo pár nástupních formalit a umírněných projevů. Stála za tím především logika studené války a lidé kolem něj. „Svým tvrdým postojem k Sovětskému svazu včetně odhodlání vyhrát s tehdejším Kremlem válku ve zbrojení akceleroval pád sovětského komunismu, rozpad sovětského bloku a konec bipolárního světa," zdůrazňuje politolog Jiří Pehe. „Jeho nejsilnější politickou devizou byla neobyčejná komunikační dovednost a charisma, jakož i schopnost vybrat si kvalitní spolupracovníky," vysvětluje.

V paměti dosud zůstávají otazníky, s jakými v roce 2001 nastupoval do funkce americký prezident George W. Bush.

V paměti také dosud zůstávají i otazníky, s jakými v roce 2001 nastupoval do funkce americký prezident George W. Bush. Muž s minulostí alkoholika a třikrát zatčeného výtržníka šokoval kampaní, v níž sliboval zabývat se hlavně vnitropolitickými problémy Spojených států a omezit jejich zahraniční angažovanost. Proslul také takzvanými bushismy neboli zkomoleninami, kdy třeba zaměnil Austrálii za Austrii neboli Rakousko.

Po jeho supertěsné výhře nad Alem Gorem byla Amerika přesvědčena, že ji čeká nejslabší prezident v historii. Bushova podpora hned po převzetí moci rychle klesla na 44 procent. Jenže pak přišlo 11. září 2001 a rizikově přímočarý Bush mladší zazářil jako schopný vůdce národa. Invaze do Iráku a do Afghánistánu daly všem izolacionistickým slibům rychle zapomenout.

Až do roku 1940 platil Winston Churchill v Británii za extremistu a válečného hazardéra.Autor: Archiv

A což teprve třeba Winston Churchill, jehož se Británie ve třicátých letech 20. století bála jako vojenského hazardéra a nezodpovědného extremisty. Ústupný premiér Neville Chamberlain tak dlouho odmítal vzít radikálního Churchilla do vlády, až mu nakonec nic jiného nezbylo. 10. května 1940 jej král Jiří VI. jmenoval premiérem – a pětašedesátiletý Churchill ještě týž den pronesl vrcholně odpovědný projev o „krvi, potu a slzách".

Autoritářské sklony měl v USA i prezident Richard Nixon (vládl v letech 1968–1973). Jenže díky liberálně demokratickému systému dělby moci v USA mu bylo reálně znemožněno, aby mohl útočit na demokratické mechanismy a na vládu práva. V praxi se tak uplatnily spíš jeho přednosti: politický instinkt a zkušenosti.

Richard Nixon měl sice sklony k nedemokratickým postupům, politice však rozuměl a prosadil mír ve Vietnamu.Autor: Archiv

Muž s knírkem v gala a v předklonu

Existují však i příklady, kdy se radikály „zcivilizovat" nepodařilo. Výmarské Německo a s ním celá meziválečná „versailleská" Evropa doufaly, že se 30. leden 1933 nestane přelomovým datem v kalendáři. Demokraté věřili, že populista Hitler jen zkonsoliduje rozhárané poměry v zemi, po několika měsících bude nucen předat moc zpátky konzervativcům a nedostane šanci uskutečnit své zběsilé cíle, popsané v knize Mein Kampf.

Prvních pár dnů to tak vypadalo. Rozeřvaného knírkatého gangstera v hnědé košili vystřídal onoho 30. ledna uhlazený muž v předepsaném černém obleku a v uctivém předklonu před prezidentem Hindenburgem. Naproti oknům, z nichž nový kancléř oblečený do gala mával davům, dokonce komunistický transparent „demokraticky" hlásal, že Berlín bude vždycky rudý.

Kdo chtěl vidět v Hitlerovi politika, jehož je možno zkultivovat, ten mohl být 30. ledna 1933 spokojen.Autor: Archiv

Nacisté se zprvu skutečně spokojili jen s třemi ministerskými křesly. Hitler zpočátku neučinil ani žádná opatření proti svobodnému tisku. „Chceme je ukonejšit v pocitu bezpečí," zapsal si do deníku jeho propagandistický fámulus Joseph Goebbels.

Leckomu se ulevilo. Jenže hořká pravda se začala vyjevovat už za měsíc. Požárem Říšského sněmu 27. února 1933 naplno vypuklo chystané osekání demokracie, které po přijetí zmocňovacího zákona vyústilo v rozpuštění politických stran s výjimkou nacistické NSDAP. Z gentlemana ve fraku se definitivně stal diktátor v partajní uniformě. A v červnu 1934 po likvidaci SA dokonce masový vrah, který po následné Hindenburgově smrti přijal titul Vůdce německého národa.

A vina za zavedení diktatury? Standardní politici, kteří měli Hitlera hlídat a držet v rozumných mezích, byli žalostně slabí. „Na každý problém se nacisté vrhali se zuřivým elánem demagogů," stěžoval si později bezmocně Hitlerův tehdejší vicekancléř von Papen, který měl garantovat kontrolu konzervativců nad extremistickým kancléřem.

Masový vrah v gala: Hitler (s Goebbelsem po pravici) v opeře roku 1935Autor: Archiv

Podobně se v roce 1922 italská pravice chvíli konejšila, že ustavením vůdce fašistického hnutí Benita Mussoliniho premiérem vyprchají jeho radikální představy a že s ním bude možné manipulovat. Král Viktor Emanuel III. proto 29. října 1922 podlehl tlaku tří desítek tisíc fašistů pochodujících na Řím, přijal rezignaci premiéra Luigiho Facta a pověřil sestavením vlády Mussoliniho.

Vypadalo to, že riskantní krok vyšel. Obavy z občanské války v Itálii se rozplynuly, parlament dál fungoval včetně opozice. V roce 1924 šli fašisté dokonce do voleb společně s nacionalisty a liberály.

Jenže když pak socialisté napadli regulérnost voleb (pravice získala 64 procent), vycenil náhle Mussolini zuby. Socialistický poslanec Giacomo Matteotti byl fašisty unesen a zavražděn. V lednu 1925 Mussolini převzal „mravní, politickou a historickou odpovědnost za vše, co se stalo" a zavedl fašistickou diktaturu.

Mussolini jako poslušný premiér krále Viktora Emanuela III.Autor: Archiv

Parlamentář Lenin?

Období, kdy vzbuzovali naděje na demokratické vládnutí, měli i někteří zvítězivší levicoví radikálové.

Tak třeba vůdce bolševické revoluce Vladimír Iljič Lenin nechal vzápětí po spektakulárním útoku na Zimní palác a uchopení moci 7. listopadu 1917 pozatýkat členy legální vlády, ale jinak byl v zemi zpočátku celkem klid.

„Většina obyvatel Petrohradu si v prvních dnech ani nevšimla, že došlo k revoluci," píše americký historik Richard Pipes v knize Dějiny ruské revoluce. „Toho dne hrála normálně divadla, vycházely noviny a dělníci i vojenská posádka se k událostem stavěli povětšinou netečně či neutrálně."

Lenin dokonce začal vládnout pomocí regulérního parlamentu. V dumě sice tehdy měli bolševici jen 13 procent, ale sociální demokraté a eseři (socialisté radikálové) opustili sál, takže bolševici získali většinu a začali schvalovat Leninovy dekrety. Koncem listopadu 1917 dokonce proběhly plánované volby do Ústavodárného shromáždění, v nichž bolševici získali 24 procent hlasů. Svět se začal utěšovat, že z Leninova sovětského převratu by se mohl stát relativně přijatelný parlamentní režim, pokračující v linii ruské únorové revoluce.

Lenin na zasedání ruského Ústavodárného shromáždění v lednu 1918Autor: Archiv

Jenže Lenin i jeho spolupracovníci byli posedlí pomstou a světovou revolucí. V prosinci 1917 Lenin zakázal stranu kadetů a už v lednu 1918 rozehnal dumu jako takovou, protože se odmítla podrobit bolševikům.

Ještě nějaký čas byla Leninova vláda koaličním kabinetem bolševiků a eserů. Po uzavření brestlitevského míru s Německem v březnu 1918 se však Lenin soustředil na domácí poměry a zavedl teror jakobínského stylu. Obnovil trest smrti a prosadil popravy nepřátelských elementů bez soudu. „Jestliže nemůžeme zastřelit bělogvardějského sabotéra, jaká je to potom velká revoluce," ptal se dotčeně.

Lenin v čele Rady lidových komisařů (vlády) sovětského Ruska v březnu 1918Autor: Archiv

Jak známo, šanci vládnout slušně měl i vůdce československých komunistů Klement Gottwald. Celé tři roky od jara 1945 až do února 1948 se tuzemští demokraté utěšovali, že systém Národní fronty umožní udržet KSČ v mezích parlamentarismu. Marně, extremismus komunistů byl silnější a ukonejšená veřejnost hladkému nástupu diktatury zabránit nedokázala.

Jak známo, šanci vládnout slušně měl i vůdce československých komunistů Klement Gottwald.

A co Donald Trump? Jistě, čerstvý vítěz amerických prezidentských voleb není ani fašista, ani nacionální socialista, ani komunista. Je však navzdory svému byznysovému založení radikál a populista. Bude teď velmi záležet na jeho okolí, na spolupracovnících, poradcích i oponentech, zda jej udrží v rámci tradic americké politiky, nebo se sami přizpůsobí jeho rétorice a stylu.

Každopádně Trumpovy úvodní zdvořilostní projevy či schůzky by neměly nikoho uklidnit, že invektivy a sliby vyslovené v neobyčejně ostré volební kampani jsou minulostí. Čas činů teprve přijde.