Výstava nazvaná Panoptikum představuje průřez Anderleho tvorbou za poslední půlstoletí. Autor, držitel řady uměleckých ocenění, jehož díla jsou v desítkách galerií po celém světě, se v posledním období odstává až k abstraktnímu vyjádření. Klíčovou hodnotou jeho tvorby přesto zůstává inspirace figurální: postavy, tváře.

„Ve svých grafických a obrazových cyklech vyjadřuje existenciální úzkost člověka, a to konkrétním i nadčasovým způsobem. Vnímá přitom svět jako divadlo, jeho díla ovšem sjednocuje víra v humanitu," shrnuje umělecké poselství světoznámého výtvarníka kurátor současné výstavy Richard Drury.

Černé divadlo

Výtvarná studia absolvoval Jiří Anderle v letech 1951–1961 na Vyšší škole uměleckého průmyslu a poté na Akademii výtvarných umění v Praze – obor malířství a grafika. Už tehdy ale z Prahy o víkendech vyrážel s kapelou jako bubeník na taneční zábavy na Rakovnicko nebo Berounsko, láska k muzice mu pak zůstala na celý život.

Bezprostředně po studiích se však kreslení a malování poněkud zpronevěřil, až do roku 1969 působil jako mim v Černém divadle Jiřího Srnce. S tímto ansámblem ovšem mohl procestovat velkou část světa, byl s ním v řadě evropských zemí, ale i v Austrálii, Africe, Americe. Právě v australských muzeích si začal výrazně všímat etnického umění tamních domorodců i různých národů Oceánie. Toto studium mělo jednak velký vliv na jeho vlastní dílo, jednak získal artefakty pro svou budoucí sbírku.

Zlom v umělecké cestě nastal podle samotného Jiřího Andreleho v roce 1964 v Benátkách: „V tom nejkrásnějším městě světa hrálo divadlo na bienále. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem hleděl na náměstí Svatého Marka, na to monumentální jeviště s davy turistů. Theatrum mundi – divadlo světa, řekl jsem si. Tento nečekaně silný prožitek určil směřování mé tvorby. Od té doby jsem na všechna turné vozil grafické desky a plátna a ve volných chvílích jsem v divadelních šatnách a v hotelových pokojích kreslil a maloval."

Ačkoliv během následujících desetiletí vytvořil Jiří Anderle stovky grafik i obrazů, oceňovaných galeriemi i soukromými sběrateli, neustále se podle svých vlastních slov snaží objevovat něco nového, neustále pracuje. Hledá a objevuje pořád novou inspiraci, ovlivňuje ho i slovesné umění.

V australských muzeích si začal výrazně všímat etnického umění tamních domorodců i různých národů Oceánie.

Pro ilustraci: například v roce 1992 vyšlo Slovo o slově Václava Havla s osmdesáti pěti Anderleho kresbami. O tři roky později vydalo nakladatelství Slovart velkou monografii jeho děl s texty Jiřího Machalického i s umělcovými vlastními texty.

V 90. letech na Anderleho silně zapůsobila mnichovská výstava Élan vital – výběr několika stovek klíčových děl Kandinského, Kleea, Miróa, Caldera či Arpa. Tahle expozice ho inspirovala kupříkladu k cyklu Návraty. Také ho znovu ovlivnily výstavy etnického umění v Metropolitním muzeu v New Yorku i v pražském Náprstkově muzeu v Praze, a to nejen k vlastní umělecké tvorbě, ale i k dalšímu budování vlastní sbírky etnického umění z Afriky.

V roce 2003 byla otevřena stálá expozice jeho díla i sbírky afrického kmenového umění v Pelléově vile v pražských Dejvicích, předloni se pak přemístila do nové galerie v jeho rodných Pavlíkovicích.

Reprezentativní „špička ledovce"

Anderleho virtuózní kresba, dokonale zvládnuté řemeslo grafických technik a po desetiletí v zásadě neměnný „rukopis" vycházející z klasického výtvarného projevu vyvolávají u některých kritiků dojem, že je až příliš akademický.

Současná retrospektiva umožňuje návštěvníkům udělat si na malířův vývoj vlastní názor. I když kurátor Richard Drury upozorňuje, že na výstavu mohl vybrat jen „špičku ledovce" Anderleho díla, pokusil se postihnout nejrůznější témata i období umělcovy tvorby.

„Vytvořil jsem možná trochu jiné vazby mezi jednotlivými díly, aby výstava fungovala jako organický celek. Neodděluji od sebe jednotlivé cykly ani časové kapitoly. Anderleho dílo je neobyčejně konzistentní a vnitřně integrované," konstatuje kurátor.

Sám Jiří Anderle říká, že na výstavu vybral i obrazy dosud nikdy nevystavované, na které již zapomněl. „Pořád se dívám dopředu, k tomu, co jsem namaloval, se nevracím, mám k tomu dokonce velmi kritický vztah. Koncepce výstavy mě vede k zamyšlení, jestli moje cesta byla opravdu ta nejsprávnější. A potřeboval bych další život, abych to mohl teď znova, poučen těmi chybami, všechno namalovat," dodává.

Jiří Anderle o Divadle světa, New Yorku a Praze

Theatrum mundi je k osudu jednotlivce netečné a proudí ulicemi metropolí stále. Mnoho jsem jich poznal během putování s Černým divadlem. Například New York. Když jsem tam byl poprvé v roce 1966, vnímal jsem toto zvláštní místo jen jako kuriózní kamennou květinu. O třicet let později jsem v New Yorku opět stál před divadlem na Broadwayi, ve kterém jsem v roce 1966 hrál. Každým dalším pobytem jsem byl překvapován nevšedně silnou energií tryskající z této megalopole. Cyklus inspirovaný těmito prožitky mi pomohl k odpoutání od tísnivých cyklů minulosti.

Po převratu v roce 1989 vstupuje tato energie i do života u nás. Ale kulisy Prahy, ve kterých se toto theatrum mundi odehrává, utvářela po staletí jak baladická tragičnost, tak i vznešenost a krása.